V posledních letech se stále zdůrazňuje, že přístup k pacientům musí být bezpodmínečně celostní. Málokdy však bývá konkretizováno, jak má takový přístup vypadat. Možná, že právě pro absenci konkrétních postupů může řadu lékařů zaujmout kniha o existenciální analýze, kterou pod názvem Žít svůj vlastní život vydalo nakladatelství Portál /Praha/. I když se zde celostní přístup týká psychických potřeb člověka, který je doménou psychoterapeutů a odborníků v poradenské péči, je nepochybně poučný a inspirující i pro další zdravotníky. Publikaci napsal kolektiv 14 autorů, kteří jsou všichni existenciálně analytičtí psychoterapeuti. Pořadateli jsou pak Silvia Längle a Martha Sulz. Názvy jednotlivých příspěvků dobře ilustrují obsah publikace a celkové zaměření textu.
Alfried Längle nejprve klade otázku, zda se člověk může spolehnout na svůj cit. Christoph Kolbe navazuje sdělením o smyslu a štěstí a Alfred Längle doplňuje úvahou o tom, jakou roli hraje spiritualita v psychoterapii. Christiane Wicki si všímá časovosti jako výzvy k pravé existenci. Nelze totiž „přehlédnout“, že každý lidský život je konečný a že tato danost významně určuje náš život. Helene Draxler popisuje kroky ke smyslu, Anton Nindl líčí krizi jednak jako nebezpečí, jednak jako příležitost ke změně. Také Silvia Längle prezentuje úzkost netradičně, totiž jako „královskou cestu k existenci“. Christian Probst prezentuje kasuistiku nemocného schizofrenií pod názvem „Bojím se, že z tohoto světa spadnu“ a přimlouvá se za to, aby i nemocným schizofrenií nebyl upřen prostor k náležitému životu. Karin Steinert navazuje pojednáním o cestě k vnitřnímu pohybu u pacientky, která trpěla „depresívní strnulostí“. Kasuistika Ruperta Dinhobla popisuje obtíže a léčbu ženy, která po nedokonané sebevraždě „musí žít dál“. Pod názvem „Radovat se přece mohou jen hlupáci“ přibližuje Lilo Tutsch obraz, projevy a typické úkazy narcistické dynamiky. Michaela Probst popisuje práci s Annou, tedy obtížným dítětem, které bylo „zraněno ve svých hranicích“. Podobně Astrid Görtz prezentuje terapii hrou s pískem, kterou prováděla u dítěte rozvedených rodičů. Závěrem pak Karl Rühl popisuje setkání s postiženým člověkem /žena po náročné operaci mozku s následným rozvojem kombinovaného postižení/ a dochází k závěru, že „rozdíly mezi postiženým a ošetřujícím jsou pak spíše darem než hrozbou a slabost se stává jejich silou“. Jinak řečeno,“v terapii jde více o společný růst než o úspěch“.
Místo klasického doslovu si čtenář přečte báseň A.Längle s názvem „Žít počátky“. Dále jsou zařazeny základní informace o autorech a o rakouských a německých společnostech pro logoterapii a existenciální analýzu. Z poznámky překladatele se dozvíme také adresu české Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu /SLEA/. Zásluhou překladatele Karla Balcara je též připojen seznam publikací, na které je v textu odkazováno a které téma vyšly v českém překladu.
Kniha Žít svůj vlastní život je napsána přehledně, srozumitelně, příslušná bibliografie je zařazena na konci každého příspěvku. Zcela jistě dobře poslouží všem čtenářům, které profesně nebo lidsky zajímá autenticita vlastního života.

Prof.PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc.
Zdroj: Vedení lékařské praxe, Praha Dashofer 2007, kap. 1.2./3 str. l-3