Uznávám, že už název recenze může být zavádějící. Jedná se o rady pro toho, který hraniční poruchu osobnosti má anebo pro toho chudáka, který vedle takto nemocného člověka žije? Odpověď je jednoduchá: obojí.

S hraniční poruchou mám docela velké zkušenosti. Moje matka ji měla, můj bývalý manžel ji měl, a já ji mám do jisté míry také, nicméně se s ní snažím aktivně něco dělat. Každopádně mi to dává docela objektivní pohled na to, jaké to je s ní žít, i žít s někým, kdo ji má. A na obě varianty mohu zodpovědně říct, že je to sakra těžké.

Co zažívají obě strany mince?

Kdo trpí hraniční poruchou osobnosti, ví, jak ubíjející pocit absolutního neporozumění ze strany společnosti denně zažívá. I když se může snažit sebe víc, stejně mu to vždycky uletí, takže jej nakonec všichni mají za toho magora, který se neumí ovládat. A čím více je mu to líto a čím více se snaží polepšit, tím více se zamotává do toho, aby se choval v konečném důsledku ještě nevhodněji. Zatímco se všemožně snaží zaplnit tu nekončící díru v nitru, ostatní na něj pohlížejí jako na nemožného, lenivého, přecitlivělého a agresivního. A když má velké štěstí na chápající okolí, budou o něm říkat, že je svérázný.

Stejné zoufalství zažívá ovšem i okolí, které je takto nemocnému člověku vystaveno. Skoro každý zná někoho, kdo touto poruchou trpí a ví, jak náročná je komunikace či pouhé fungování s touto osobou. Ať už uděláte cokoliv, máte pocit, že se jí nejste schopni zavděčit. Střídají se u ní nálady, kdy vás doslova staví na piedestal, přehnaně chválí a obdivuje a dává vám pocit, že jste milovaný jako nikdo jiný na planetě. Jenomže stačí jeden špatný krok, pouhá nepozornost, ve které se jen podíváte jiným směrem, a všechno okolo vás je najednou v plamenech. Hádka s takouvou osobou prakticky nejde vyhrát, protože buď se stáhne do sebe a z rozhovoru uteče, veškerou vinu hodí na vás, nebo se v nejhorším případě naprosto sesype. A vy jste frustrovaní, protože zaboha nevíte, jak ji přivést k rozumu. Smysluplné argumenty nepomáhají, protože člověk s neléčenou hraniční poruchou osobnosti je ve svém emočním záchvatu prakticky neschopný logicky uvažovat.

Praktické rady na stříbrném podnose

Vzhledem k tomu, že si uvědomuji, jaká je někdy komunikace se mnou náročná, knihu jsem pořídila primárně pro mého muže, aby v ní mohl najít něco, co by mu pomohlo mě nechtít občas přiškrtit (metaforicky řečeno, pochopitelně se doma nemlátíme ani po sobě nic neházíme). Nicméně čím déle jsem ji četla, tím hřejivější pocit jsem z ní měla. Nevím, jestli je to přímo autory anebo výborným překladatelem, ale kniha se opravdu pohodlně čte. Každý jeden dysfunkční stav je přehledně popsaný, takže jsem cítila příjemné zadostiučinění, že je tady konečně někdo, kdo mi obousměrně rozumí a smysluplně mi radí, jak se v daných situacích zachovat, ať už jako takto postižený jedinec nebo jakožto někdo, kdo je v rozhovoru s touto osobou.

Paul T. Mason je celosvětově uznávaný klinický psycholog, který svou praxi založil primáně na výzkumu a práci s těmito jedinci. Život v papiňáku tedy není nějaká populárně naučná zpověď jednoho nemocného člověka, ale o obsáhlá objektivní studie plná příkladů a vědeckých zdrojů. Se čtivostí obsahu mu pomáhala publicistka Randi Kreger, která, stejně jako on, zasvětila svůj život pomoci lidem s hraniční poruchou osobnosti a jejich okolí, které se trápí neméně. Tomuto duu se tedy dokonale podařilo skloubit smysluplný odborný obsah se čtivým jazykem tak, aby to pobral prakticky každý. Rozhodně to není další publikace ve prospěch hraničně nemocných lidí, která by radila, aby se kolem nich chodilo po špičkách. Právě naopak, kniha ukazuje na příkladech, jak správně nastavit některé hranice a dlouhodobě pomoct nemocnému člověku s minimem nervů i práce. Jakožto člověk, který částečně touto nemocí trpí mohu prohlásit, že by na mě veškeré rady v knize fungovaly.

Papinův hrnec. Místo, kde mohou být různé ingredience v různém poměru, různě dlouhou dobu. Podstatný a vždycky stejný je fakt, že je tam vyšší tlak než v okolí, tudíž tam určité procesy probíhají jinak než mimo něj. Překlad původního názvu knížky Stop Walking on Eggshells jako Život v papiňáku s podtitulem Hraniční porucha osobnosti ve vztazích mi přijde s ohledem na její obsah maximálně výstižný. Ve vztahu s někým, kdo má hraniční poruchu osobnosti (dále jen HPO), je řada věcí podobných, jako v jiných mezilidských vztazích, ale určité "ingredience" (myšlenky, emoce, potřeby) se mohou lišit v intenzitě a mnohé děje mívají jiný průběh, než bychom očekávali a než známe z jiných vztahů. Mám-li shrnout dojem z celé knížky (téměř 300 stran textu) do jedné věty, řekla bych, že se ke čtenářům dostává nepřeberné množství zkušeností, podnětů k přemýšlení, tipů, rad, úvah a technik, které jsou všechny zaměřené na to, jak prožívat co nejkvalitnější vztah s blízkým člověkem s HPO a přitom dbát o duševní zdraví své i dalších zúčastněných.

Paul T. Mason, jeden z autorů publikace, jež se v Americe dočkala už 3. vydání a byla přeložena do více než 15 jazyků, je americkým klinickým psychologem a vědeckým pracovníkem, který se ve své praxi věnuje mimo jiné práci s klienty s HPO a jejich rodinami. Spoluautorkou knížky je publicistka a aktivistka Randi Kreger, jež se angažuje v různých skupinách a organizacích pro podporu lidí s HPO a jejich blízkých a je mj. autorkou příručky a pracovního sešitu pro lidi, kteří žijí s někým s HPO. Oba společně shrnují skutečně nepřeberné množství informací v publikaci, která si klade za cíl oslovit široké spektrum lidí, jichž se HPO dotýká. Svou pozornost věnují rodičům dětí s HPO, dětem rodičů s touto poruchou, partnerům, manželům i sourozencům. Kromě psychologických či lékařských poznatků přinášejí také řadu postřehů samotných lidí s HPO i jejich blízkých, upozorňují na nejčastější problémy, nabízejí tipy a techniky k vyzkoušení, vzdělávají, uklidňují i varují. Dávají naději, ale zároveň boří nereálné představy a sny.

V první části (kapitoly 1 - 4) pomáhají autoři čtenáři porozumět hraničnímu chování, symptomům HPO, signálům, že je potřeba vyhledat pomoc a přichází s doporučeními, jak to udělat. Čtenáři zde najdou krátký dotazník, pomocí nějž mohou odhadnout, zda jejich blízký trpí HPO, narcistickou poruchou či obojím. Tento orientační dotazník je třeba brát s rezervou, protože skutečně validní diagnostiku může (i podle slov autorů publikace) provést pouze odborný lékař. V první části knížky je popsáno prožívání a chování člověka s HPO a poté následuje krátká odbočka k narcistické poruše a jejím projevům, a to se zdůvodněním, že téměř 40 % lidí, kteří mají HPO, má současně také narcistickou poruchu osobnosti (NPO). Kromě popisu myšlení, emocí a chování člověka s NPO jsou zde v tabulce zmíněny i hlavní rozdíly mezi s lidmi s HPO a NPO. První část knížky je zakončena kapitolou věnovanou dopadu hraničního chování na blízké osoby a vztahy.

V druhé části (kapitoly 5 - 9) se autoři snaží ukázat čtenářům, jak může blízký člověk jedince s HPO znovu převzít kontrolu nad svým životem, nastavit si zdravé hranice, zmírnit konflikty, podpořit druhého a nastavit mu zrcadlo, ale zároveň neopomíjet vlastní duševní zdraví a další vztahy. Hlavní je upozornění, že nikdo nemůže chtít změnit druhého, ale může změnit sám sebe, své způsoby přemýšlení i chování a tím ovlivnit vztah a způsob komunikace. Autoři to hezky ukazují na příkladu majáku, který může svým světlem navádět loď do přístavu, ale nemůže ji popadnout a zabránit jí, aby plula jinam. "Loď má nějakou zodpovědnost za svůj vlastní osud." Čtenáři zde najdou řadu tipů, jak porozumět typickým situacím a pečovat o sebe, a to nejen od autorů, ale i od samotných lidí s HPO, což je přínosné. Pozornost je věnována i poměrně tabuizovanému tématu týrání mužů a dále pak tématům sebepoškozování, vyhrožování sebevraždou, ochraně dětí před útoky rodiče s HPO, rozvodu apod.

Třetí část knížky (kapitoly 10 - 12) je věnována specifickým situacím. Jsou zde informace pro rodiče, u jejichž dětí je podezření na HPO či je u nich tato porucha diagnostikována, pro ty, kteří se setkali s falešným obviňováním ze strany blízké osoby s HPO a dále pak pro ty, kdo se rozhodují, zda setrvat ve vztahu s člověkem s HPO a pokud ano, za jakých podmínek. Následují čtyři dodatky (A - D), týkající se příčin a léčby HPO, využití konceptu všímavosti pro lidi s HPO i jejich blízké, odkazů na další zdroje informací v češtině i jiných jazycích a konečně dodatek D věnovaný tématu týrání. Některá doporučení v této části úplně neodpovídají způsobu života či léčby v ČR, ale nevnímám to jako výrazný problém.

Domnívám se, že pro velkou část lidí bude náročné přečíst celou knížku od začátku do konce, ale jelikož autoři nepřicházejí s příběhem, je možné se pohybovat v textu podle toho, co čtenáře zaujme, osloví, co budou sami pro sebe vnímat jako aktuální. Hlavní myšlenky jsou zvýrazněny tím, že jsou umístěny do šedých koleček, což jednak čtenářům usnadní orientaci v textu, a zároveň "vytáhne" z textu podstatné podněty k přemýšlení. Knížka je určena podle slov autorů široké veřejnosti a především lidem v blízkých vztazích s někým s HPO, ale inspirativní může být i pro terapeuty a sociální pracovníky.