Arcibiskup Duka neotřele o dějinách

Nezbloudit v přítomnosti – i tak by se dala nazvat snaha pražského arcibiskupa Dominika Duky nabídnout v právě vydaném knižním rozhovoru několik originálních sond do novějších i starších dějin české církve. Neboť porozumět dnešku nelze jinak než přemýšlivým ohlédnutím za včerejškem i tvůrčím navazováním na dědictví otců. To je ostatně smysl Tradice, která je výzvou, jak tuto knihu nazvali spoluautoři rozhovoru P. Tomasz Dostatni OP a Jaroslav Šubrt, odpovědný redaktor přílohy KT Perspektivy.

Rozhovor s českým primasem je hozenou rukavicí všem, kteří - podobně jako arcibiskup Duka - považují rozvažování o tradici a kontinuitě našeho národa a církve za důležité. A které to baví – to je ostatně jeden z dojmů čtenáře této knihy, že dějiny nemusí být nudné, ale naopak inspirující a vzrušující, zejména když dotazovaný vyjadřuje své názory bez obalu a místy i provokativně. V lecčems se tu čtenář poučí. Třeba v otázce hodnocení Mistra Jana Husa. Duka správně konstatuje, že nauka o církvi kostnického mučedníka se stala slepou uličkou, takže na ni nemá dnes kdo navazovat. Ostatně už i husitství samo se ubíralo zčásti jinými cestami než Hus sám.

Cenné je také zpochybnění „tradičního“ klišé o ladné symbióze habsburského trůnu a katolické církve. Týká se to jak otázky konkordátu, tak rakouských škol, které se podle pražského arcibiskupa staly nejvlastnějším „bojištěm mezi církví a státem“. Zajímavé jsou i Dukovy postřehy k první republice a k Mnichovu, zejména připomenutí, že Vatikán Mnichov nikdy neuznal. Spíše překvapivě působí jeho až takřka bezvýhradná úcta k Edvardu Benešovi. Obzvláště přínosné jsou zde kapitoly věnované církvi za doby vlády komunistické strany, zejména když se po roce 1968 do dění aktivně zapojí i „zpovídaný“ sám. Přináší zde neotřelé pohledy na tehdejší situaci církve a také na některé postavy, jako např. Metoděje Habáně nebo kardinála Tomáška. A způsobně vykreslen je zde i mezinárodní kontext našeho katolicismu, a to zejména vlivy francouzské, německé a polské.

PROVOKATIVNÍ OTÁZKY

Pražský arcibiskup do tohoto rozhovoru vnesl zároveň i několik svérázných pohledů, o nichž je třeba vést další rozhovor. Například je sporná jeho pochvala josefinismu za „dokončení rekatolizace“. Anebo jeho tvrzení, že „otázky demokracie, tolerance, pluralitní společnosti a náboženské svobody nebyly vlastní ani katolíkům, ani husitům, ani utrakvistům nebo protestantům doby barokní“, visí trochu ve vzduchu. Měl by je více doložit, neboť jinak koliduje s faktem, který lze sotva zpochybnit, že to byly právě protestantské stavy, které v roce 1609 vymohly na císaři Rudolfovi Majestát zaručující náboženskou svobodu zároveň pro katolíky i evangelíky (ti byli tehdy ve většině). Některé teze či myšlenky jsou zkrátka nedořečené, jen provokativně nahozené a bylo by potřeba jim věnovat víc prostoru, např. jak to bylo s Masarykovým vztahem k církvím, nebo pasáž o J. L. Hromádkovi, klíčové ekumenické postavě, jejíž význam přesáhl domácí poměry a která jistě neměla představu, že „ve světě zavládne jedno jediné křesťanství jeho konfese“. Na druhé straně takto ne zcela uhlazený rozhovor zesiluje jeho autentičnost a přitažlivost.

Celkově toto přemýšlení nad dějinami lze jen uvítat, neboť nás vybízí, abychom hledali a znovu nacházeli duchovní orientaci v současné spletité situaci sekularizovaného Česka a Evropy. Čtenář v této graficky pěkné knize ocení i vysvětlující poznámky pod čarou, jakož i četné fotografie dokreslující život této přední osobnosti české církve, která leccos nového prozradí i o dějinách dominikánského řádu v naší zemi.