Druhý KNIŽNÍ ROZHOVOR, který Halík nyní poskytl, očividně zaostává za tím prvním, který mu vyšel před čtrnácti lety
V devadesátých letech v Praze působící, nyní v Lublinu žijící polský dominikánský kněz Tomasz Dostatni (1964) s Tomášem Halíkem (1948) „společně poseděli u krbu v Tomášově bytě“ a vznikl knižní rozhovor Smířená různost. Jak dlouho a kolikrát rozprávěli? Nevíme, i když na „jeden zátah“ nejspíš ne. Výsledkem je vstupní manuál k Halíkovým esejistickým knihám. Více než o setkání s člověkem totiž jde ve Smířené různosti o prezentaci dosud vydaného díla.
Jeden - a to velmi rozsáhlý a obsahově výborný - knižní rozhovor s Tomášem Halíkem již vyšel. Pod názvem Ptal jsem se cest vyprávěl v roce 1997 Janu Jandourkovi o rodinném zázemí, o čase studií, o své cestě k víře a k tajnému kněžskému svěcení, k inspiraci Desetiletí duchovní obnovy. Pět let poté odstartoval seriál Halíkových knih - od roku 2002 do loňského jich v Nakladatelství Lidové noviny vyšlo osm. A nyní tedy nabízí Halík další rozhovor, čtrnáct let od prvního. Už nebylo třeba opakovat dříve řečené o rodině, o studentských letech či o disidentských cestách. Ostatně knihu Ptal jsem se cest si lze od loňska pořídit v novém vydání, dokonce s audionosičem, na nějž Halík některé své někdejší odpovědi dodatečně načetl.
Až budu stát před jeho soudem Co se tedy stalo námětem aktuálních rozprav? Široký obzor dodají názvy některých kapitol: Poušť a smíření, Farnost a konvertité, Ateismus a apateismus, Církev, náboženství a svět, Víra a pochybnosti. První slova Tomáše Halíka jsou lákavá: „Stojím na prahu stáří a pomalu mě přestává zajímat to, co na mém životě asi může zajímat druhé; spíš mě začíná zajímat, o co se bude zajímat Bůh, až budu stát před jeho soudem.“
Opravdu tu budou dva kněžsky pomazaní muži zkoumat, co na člověku „zajímá“ Boha? To je nemalá ambice. Jakými slovy ji formulovat? Co je určeno pro tu „vyšší instanci“, to si jistě ona sama v pravý čas vybere. Co je zde sepsáno pro pozemského čtenáře? Po pravdě asi nejlépe kapitola jedna z nejkratších, předposlední v obsahu, nazvaná Jizvy v srdci víry. Je věnována zpovědi, či, jak je v otázce uvedeno, svátosti smíření. Hovoří se v ní o „krizi“ tohoto úkonu, Halík přiznává vlastní rozpaky s jeho naplněním, stojí-li on v roli zpovídajícího se: „Mé zpovědi se v posledních letech smutně podobají jedna druhé. V mém věku a při mé vytíženosti nemám příliš pomyšlení na většinu toho, co si lidé představují pod pojmem hřích, a zároveň vím, že to, čím se ustavičně v mém životě projevuje mé sobectví a co pravidelně vyznávám, tkví tak hluboko v rysech mé povahy, že nemám ani dost síly a odvahy, abych s tím opravdu radikálně pohnul.“ To jsou asi nejupřímnější slova z celé knihy, neboť ta ostatní spíš vytvářejí odkazovací manuál, co k danému problému, k té které otázce Tomáš Halík již pověděl ve svých předešlých knihách.
Nějak si nemůže vzpomenout Mezi úvodním zamyšlením na téma stáří a závěrečným vyznáním o nepostihnutelnosti vyslovení svého nitra druhému člověku se většinou dozvíme - jsme-li čtenáři Halíkových knih - to, co již víme. Navíc Halík může iritovat tehdy, když začne „vyučovat“, tedy když své odpovědi uvádí lekcí z dějin - například o původu českého antiklerikalismu - přitom lekcí většinou jen letmo nadhozenou, a tudíž málo věrohodnou. Jako klišé už zní odmítavé zmínky o církevním triumfalismu, evangelikálech či charizmaticích nebo o vysílání polského Radia Maryja.
Už o těchto Halíkových nesmírech víme, a proto bychom rádi četli třeba hlubší pohled, zahlédli jiný úhel. Podobně jako když mluví o konkrétních situacích z vlastního života, ale zůstává přitom na bezpečném povrchu. Po tolika letech přece už může jmenovat, kdo stál za jistými konflikty, za jeho nuceným odchodem z teologické fakulty, kupříkladu. „Existují některé moravské katolické časopisy,“ nemůže si pan profesor momentálně vzpomenout, které to jsou? Jména, která si zaslouží sympatie, tu zaznívají a vedle Nietzschů, Zvěřinů a Patočků se objeví Masaryk a kardinál Newman. I tato různost by si možná zasloužila vyváženost a smíření.
V botách pouze turistických Nepožadujeme, aby nás Tomáš Halík šokoval myšlenkovými zvraty a přemety, netoužíme po zásadním přeznaménkování jeho hodnot ani oblíbenců. Naopak. Jenom je škoda, že v tom, o čem mluví dobře, znale a přitažlivě, se jaksi stále nemůžeme dočkat další či jiné opory, horizontu, úhlu. Zvláště když víme, že to dokáže, jak předvedl - a použijme jeho vlastních zbraní - právě ve stylu svých knih psaných jako přednášky, kázání, reflexe.
Anebo je to dáno nepevnou materií, která plní toto knižní interview? Otázky Boha, víry, religiozity? Je nemožné se vyslovovat určitěji? Musíme zůstat v distanci a stále si jen opakovat? - „Pojem cesty v sobě zahrnuje dynamiku změny.“ „Setkání s bolestmi světa jsou setkáními s Bohem.“ „Víra je pro mě především dar a zároveň úkol.“ Ale ne, vzpomeneme-li na další Halíkovy vzory - Augustina, Chestertona, Benedikta XVI. - je možné tento příběh uchopit rozhodně, srozumitelně i elegantně. Jenom je třeba upustit vzletné gesto sebeprezentace a poprat se s vyprávěním. V rozhovoru s Tomaszem Dostatnim sklouzává Halík do vágnosti příruček takzvaného duchovního života, které bezpečně zavádějí do krajin bez zachvění, neoslovujících, bez temných stran i paradoxů, vzdálených vášni i trpělivosti, imunních, dokonce i beznadějně nudných představení. Jestliže se kdysi Tomáš Halík „ptal cest“, směr nakročený v druhé knize-interview je bohužel pouhá zpovědní a intelektuální turistika.
Milena M. Marešová
Zdroj: Mladá fronta Dnes – magazín Víkend 4. 6. 2011
