Rozhovor s M.M.Marešovou

Hvížďala Karel - Interviewer

Tištěná kniha (2010)

0 % 4 recenze

212 Kč

249 Kč −14 %, ušetříte 37 Kč

Rozebráno

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2010)

Počet stran
288
Vazba
Vázaná
Rok vydání
2010
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
14103401
EAN
9788073676735
Nakladatelství
Portál
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

Karel Hvížďala vydal na dvacet knižních rozhovorů, v nichž zůstává v pozadí za těmi, které zpovídá. V této knize se tentokrát odkrývá interviewer, Karel Hvížďala, a její spoluautorka Milena M. Marešová podává svědectví o navýsost přemýšlivém člověku, který šířkou a hloubkou záběru svého tázání a vědění směřuje proti trendu dnešní doby s její orientací na specializaci a povrchnost. Knihu lze číst jako učebnici žurnalistického řemesla a zároveň jako působivý portrét angažovaného člověka, který se nedovede spokojit s neutěšeným stavem české společnosti, politiky a demokracie.
Milena M. Marešová působí jako literární kritička a estetička v předních českých periodikách.

O autorech

Hvížďala, Karel

Hvížďala, Karel

Všechny knihy autora

Marešová, Milena

Marešová, Milena

Všechny knihy autora

Recenze (4)

  • Datum 17. 12. 2013

    Přečíst celou recezi Zavřít
  • Černobílá fotografie obrýleného intelektuála z profilu, jenž je lehce deformován přemýšlivým gestem ruky mnoucí si bradu, slibuje především serióznost. Ale pokud vám toto gesto Myslitele připadá důvěryhodné jako karafiát v klopě sňatkového podvodníka, instinkt vás vede správným směrem.

    Kniha Karla Hvížďaly Interviewer – rozhovor s M. M. Marešovou, totiž v první řadě není rozhovorem. Kniha vznikla z materiálu shromážděného během roku 2008, kdy Milen M. Marešová zasílala mailem otázky Karlu Hvížďalovi. Výslednou ,,hmotu“ textů roztřídila do jednotlivých tematických kapitolek – „Esejistika“, „Interview“, „Historické paralely“, „Kauza M. K.“ (tj. Milan Kundera), až po například „Média v krizi, internet“. Přesto celek vyznívá poněkud monotematicky, vzhledem k několika málo znovu se vynořujícím leitmotivům dotazovaného.

    Nicméně to hlavní, co z textu vylučuje dialogickou živelnost rozhovoru, je především povaha dotazů literární kritičky Mileny M. Marešové. Tazatelka totiž nepokládá skutečné otázky. Navzdory otazníkům na konci jejích větných celků mají tyto pasáže spíše charakter podbízivého ponoukání typu: ,,Pane profesore, vyprávějte, jak jste to všechno už tenkrát mohl vědět?“ Formální dotazy tak oscilují mezi vybídnutím k pokračování ve výkladu: ,,To je docela náročné...“, dotazy z intelektuálního vademeca filozofující omladiny: ,,A vy tedy píšete ,,tu“ esej nebo ,,ten“ esej?“, a nakonec i sem tam zvídavým dotazem: ,,Odvolání prezidenta – je to vůbec možné?“. Hotové zklamání z odpovědi pak cítíme v dotazech, které implikují rozhořčené přitakání, jež nepřijde: ,,Řekl byste o dnešku, že je úpadkovou fází dějin?“ Hvížďala je však je pro zpovídající komplikovaný, nepředvídatelný. Navzdory prvním stránkám knihy zaplaveným moudrostí citátů o dialogu, se nakonec tohoto vzývaného interaktivního žánru nedočkáme. Role M. M. M je spíš rituální. A podle toho vypadají i Hvížďalovy odpovědi. Plynou nerušeně v monologické sebejistotě, která je místy pateticky vzedmuta, jak už to tak u mediálních dravců bývá.

    Pokud by si čtenář, navzdory dotazům M. M. Marešové, uchoval iluzi rozhovoru, sám údajně dotazovaný ji spolehlivě rozloží půlstránkovými citacemi vybraných autorit a faktografickou přehršlí (nicméně s chybičkami – za všechny Watergate nejprve 1962, až posléze 1972). Tato snaha po úplnosti může být čímkoliv, jen ne dialogickou pojistkou proti zacyklení. Ba naopak. Hvížďala kolem sebe vrší sebepotvrzující informace, jež jsou založeny na vymezování se vůči českému prostředí. Opakovaně je čtenář udoláván výčty jmen autorových přátel a souputníků, většinou s uvedeným postem a zásluhami (kdyby někdo nevěděl), důrazem na jejich vztah k cizím zemím. Jakousi legitimizační funkci naplňuje i občasný překlad pojmů do hebrejštiny či genealogické potvrzení evropanství skrz postavu Hvížďalovy španělské babičky hovořící jedenácti jazyky. Síla těchto zaklínadel stoupá s každým jejich dalším opakováním.

    Tato trochu křečovitá sebeidentifikace vrcholí ostentativní distancí od údolní mentality Čechů (vždyť od civilizace nás dělí věnec pohoří), rekonstruované dle českých historických selhání. Klíčem ke Hvížďalovu postoji je zhruba jedenáct let německé emigrace. Poznání mentality velkého sousedního národa jej přivádí k ostré kritice českých historických milníků. Bohužel s o co větším zápalem tepe místní ikonická, vše zjednodušující a zplošťující pop média, nemyslící novináře a zbloudilé občanstvo s lokajskou mentalitou, s o to větší vervou se pouští do smělých historických výkladů. Všechno naše neštěstí se událo již pobělohorskou rekatolizací, jež nám neumožnila vštípit si lásku ke zdravému kapitalismu – jako je tomu v protestantských zemích (ba že slovo banka není nadarmo italského původu!). Tato šablonovitost vnímání dějin se nerdí ani před obdivem k ruské velkopanskosti a dokonce jistou výčitkou naší zpozdilosti vůči poválečnému prvenství Němců v úsilí o sjednocování Evropy. To si tedy opravdu dovedu představit jen obtížně, jestli v roce 1949 (bez ohledu na komunistický puč) mohlo Československo toužit po sjednocujícím objetí Evropy s bezprostředně přituleným Německem...

    A pokud se těšíte, že se od mediální štiky dozvíte něco podstatného z mediálního zákulisí, budete odkázáni na soupisy počtů a výčty všeho druhu – kusů nákladu jednotlivých titulů, jména střídajících se majitelů, redaktorů apod. Nechybí ani citace z ,,náhubkového“ zákona a znovu čísla a jména v jakési ,,krátké historii českých médií“. Mám trochu podezření zda to snad neměla být nakonec nějaká skripta.

    Je to zkrátka šlendrián, když se slavný strůjce interview stane aktérem takového žánrového popření. Text předstírá rozhovor. Ač psaný mailem a trvající snad dva roky, kdy tazatelka vše ,,třídila a pročítala“, nemuselo nutně dojít k onomu jednosměrnému toku řeči. Připočteme-li obsedantně se opakující informace a izolovaná tvrzení měnící se rychle v klišé, nevím jestli měl Karel Hvížďala tento přírůstek své bibliografie zapotřebí. Snad měl pocit, že jeho terapeutická glosování nemají na stránkách periodik, omezených počtem znaků a dočasnou aktuálností, potřebnou razanci. To ovšem může ukazovat také na to, že po socialistické éře národně-historického patosu má i toto jednostranné sypání si dějinného popela na hlavu svou funkci alternativního historického pohledu za sebou. Po dvaceti letech možnosti svobodně reflektovat vlastní dějiny zřejmě nastává čas na vyváženější pohled.

    hh, Eva Klíčová
    HOST

    Přečíst celou recezi Zavřít
  • Knižní dialog s Karlem Hvížďalou je nezbytným doplněním jeho vlastních knih rozhovorů. Osvětluje způsob, kterým se zpovídaný doyen české žurnalistiky ptá, a diagnostikuje českou historii i současnost euroatlantické civilizace.

    Důraz na kritické myšlení spolu s vášní pro hledání těch správných slov jsou poznávacím znamením esejů Karla Hvížďaly. To platí i pro knižní rozhovor Ineterviewer, jenž s ním vedla M. M. Marešová.

    Hvížďala podobně jako řada ostatních analytiků a glosátorů obnažuje malost českého „údolního“ myšlení i nedostatečnost mladé, české „demokracie“. Odlišuje se však vášní pro odkrývání zasutých či prostě nechtěných a ztracených významů slov, které se u něho odehrává především prostřednictvím kombinace nejrůznějších – někdy i protikladných – náhledů. Určující je pro něj (úspěšná) snaha o odstup a pohled z vnějšku. Sám tento zúčastněný odstup mimo jiné přičítá své exilové zkušenosti. Tou se ale nedá specifičnost a originalita Hvížďalova pohledu zcela vysvětlit, neboť řadu emigrantů stejná zkušenost spíše utvrdila v zapouzdření domácích stereotypů.

    Restaurátor
    Hvížďalova (v českém ukřičeném mediálním i politickém prostředí až iritující) schopnost myslet s druhým v dialogu – a to i v případě, kdy s ním nesouhlasím – je tak mnohem spíše odrazem chartovního prostředí, které však neměl příležitost autenticky prožít. Přesto podle autora úvodních slov knihy Václava Bělohradského Karel Hvížďala českou exilovou kulturu spojoval a tím vlastně spoluvytvářel. Své rozhovory, které chápe takřka v psychoterapeutickém smyslu jako myšlenkové setkání dvou lidských bytostí, mohl navíc již v době normalizace vést i ve svobodném prostředí. To se u nás ve svobodné době stačil málokdo naučit a mnozí z bývalých odpůrců režimu tuto schopnost po převratu naopak ztratili. Vítězil a vítězí všeobecný slovní hluk a slova se dnes mobilizují pro boj s nepřítelem, v němž získávají nové významy a nově i znějí. Hvížďala slova naopak dlouhodobě a cílevědomě restauruje, oprašuje staré významy a vysvětluje jejich původní význam v nové době.

    Jeho odpovědi v tomto knižním rozhovoru občas ke škodě čtenáře připomínají výklad učitele; naštěstí takového, jenž odmítá zatajovat látku, jež mu nekonvenuje. Nehrozí přitom ani na okamžik, že by zpovídaný podlehl relativizaci a ztratil vlastní pevné myšlenkové základy. Nelavíruje a zároveň nechce svůj názor prohlašovat za určující. I když o sobě (zvláště ve vztahu k jazyku a slovům) říká, že je konzervativec, z knihy vyplývá, že v mnohém má blíže spíše k autentickému liberálovi, který je, jak už v 90. letech minulého století napsal německo-britský myslitel Ralf Dahrendor, bezdomovcem, což v České republice platí dvojnásob. (Nutno podotknout, že podobným bezdomovcem je dnes i socialista.)

     

    Lyrikova skepse

    I když Hvížďala není jediným novinář, jenž vydal výjimečné knižní rozhovory (za všechny lze jmenovat jeho předchůdce A. J. Liehma spolu s Jiřím Ledererem), lze konstatovat, že se mu nejvíce daří a často jsou dnes už brány jako neodmyslitelná součást děl zpovídaných.

    Přes analytické zaměření Hvížďalových odpovědí i jeho rozsáhlou erasmiánskou erudici nelze přehlédnout, že jeho práce se slovy, především v používání metafor a nenadálých analogií, prozrazuje lyrickou duši. K slovům přistupuje spíše z pozice spisovatele než současného novináře, jenž je má za zboží, které je nutno především prodat, nikoliv pochopit.

    S tím asi souvisí i Hvížďalovo nostalgické zalíbení ve staré Evropě. Brilantní analýzy současného kapitalismu pak trochu devalvuje částečná neschopnost vidět, že žádná stará Evropa už není a těžko kdy bude. I tak se ale Hvížďala jeví spíše jako pesimista. Nejsilněji se jeho pesimismus nebo spíše hluboká skepse projevuje v analýzách mediálního světa. Ty nedávají mnoho naděje a ukazují, že trend mediální unifikace jde ruku v ruce s postupným zánikem tištěných médií, a to i v situaci, kdy do nich občané vkládají dle průzkumů největší důvěru.

     

    Zprava zleva

    S Hvížďalou lze často nesouhlasit. Třeba, když docela nepochopitelně vidí promarněnou šanci ke katarzi v rámci vyrovnání s minulostí v symbolickém a neuskutečněném zákazu komunistické strany. To jde jen velmi těžko dohromady s jeho přesnou kritikou pozdního českého antikomunismu a naopak se to potkává s postojem normalizačních komunistů. Ti také doufali, že určité myšlení lze prostě zakázat. Jindy jej zase skutečně fatální nedostatek hrdinů v českých dějinách vede k nepochopitelné adoraci bratrů Mašínů. O pár desítek stran dále přitom přináší zřejmě nejpregnantnější kasuistickou analýzu kauzy Kundera a s tím spojené české novinářské malosti. Ocitá se tak v pozici, kdy je na něj útočeno zleva i zprava, což kritickému myšlení podle něj velmi pomáhá.

    Celá kniha je rozdělena do několika tematických celků a z počtu i délky nejrůznějších citací lze soudit (i bez dodatečných informací uvedených v závěru knihy), že byl rozhovor veden elektronickou cestou a dodatečně precizován. To je jistě dobré z hlediska ucelenosti výpovědi, ale místy to trochu ubírá na životnosti a spontaneitě dialogu. Ten pak především v místech, v nichž se tazatelka Marešová usvědčuje z vlastní nevzdělanosti, začíná připomínat přednášku. Kniha Interviewer je ale i tak důstojným doplněním rozhovorů, které vedl sám Hvížďala, a mimoděk vysvětluje, že zpovídaný se uměl vždy tak dobře ptát především proto, že je sám vhodným objektem pro tázání.

     

    Lukáš Rychetský

    Přečíst celou recezi Zavřít