Černobílá fotografie obrýleného intelektuála z profilu, jenž je lehce deformován přemýšlivým gestem ruky mnoucí si bradu, slibuje především serióznost. Ale pokud vám toto gesto Myslitele připadá důvěryhodné jako karafiát v klopě sňatkového podvodníka, instinkt vás vede správným směrem.
Kniha Karla Hvížďaly Interviewer – rozhovor s M. M. Marešovou, totiž v první řadě není rozhovorem. Kniha vznikla z materiálu shromážděného během roku 2008, kdy Milen M. Marešová zasílala mailem otázky Karlu Hvížďalovi. Výslednou ,,hmotu“ textů roztřídila do jednotlivých tematických kapitolek – „Esejistika“, „Interview“, „Historické paralely“, „Kauza M. K.“ (tj. Milan Kundera), až po například „Média v krizi, internet“. Přesto celek vyznívá poněkud monotematicky, vzhledem k několika málo znovu se vynořujícím leitmotivům dotazovaného.
Nicméně to hlavní, co z textu vylučuje dialogickou živelnost rozhovoru, je především povaha dotazů literární kritičky Mileny M. Marešové. Tazatelka totiž nepokládá skutečné otázky. Navzdory otazníkům na konci jejích větných celků mají tyto pasáže spíše charakter podbízivého ponoukání typu: ,,Pane profesore, vyprávějte, jak jste to všechno už tenkrát mohl vědět?“ Formální dotazy tak oscilují mezi vybídnutím k pokračování ve výkladu: ,,To je docela náročné...“, dotazy z intelektuálního vademeca filozofující omladiny: ,,A vy tedy píšete ,,tu“ esej nebo ,,ten“ esej?“, a nakonec i sem tam zvídavým dotazem: ,,Odvolání prezidenta – je to vůbec možné?“. Hotové zklamání z odpovědi pak cítíme v dotazech, které implikují rozhořčené přitakání, jež nepřijde: ,,Řekl byste o dnešku, že je úpadkovou fází dějin?“ Hvížďala je však je pro zpovídající komplikovaný, nepředvídatelný. Navzdory prvním stránkám knihy zaplaveným moudrostí citátů o dialogu, se nakonec tohoto vzývaného interaktivního žánru nedočkáme. Role M. M. M je spíš rituální. A podle toho vypadají i Hvížďalovy odpovědi. Plynou nerušeně v monologické sebejistotě, která je místy pateticky vzedmuta, jak už to tak u mediálních dravců bývá.
Pokud by si čtenář, navzdory dotazům M. M. Marešové, uchoval iluzi rozhovoru, sám údajně dotazovaný ji spolehlivě rozloží půlstránkovými citacemi vybraných autorit a faktografickou přehršlí (nicméně s chybičkami – za všechny Watergate nejprve 1962, až posléze 1972). Tato snaha po úplnosti může být čímkoliv, jen ne dialogickou pojistkou proti zacyklení. Ba naopak. Hvížďala kolem sebe vrší sebepotvrzující informace, jež jsou založeny na vymezování se vůči českému prostředí. Opakovaně je čtenář udoláván výčty jmen autorových přátel a souputníků, většinou s uvedeným postem a zásluhami (kdyby někdo nevěděl), důrazem na jejich vztah k cizím zemím. Jakousi legitimizační funkci naplňuje i občasný překlad pojmů do hebrejštiny či genealogické potvrzení evropanství skrz postavu Hvížďalovy španělské babičky hovořící jedenácti jazyky. Síla těchto zaklínadel stoupá s každým jejich dalším opakováním.
Tato trochu křečovitá sebeidentifikace vrcholí ostentativní distancí od údolní mentality Čechů (vždyť od civilizace nás dělí věnec pohoří), rekonstruované dle českých historických selhání. Klíčem ke Hvížďalovu postoji je zhruba jedenáct let německé emigrace. Poznání mentality velkého sousedního národa jej přivádí k ostré kritice českých historických milníků. Bohužel s o co větším zápalem tepe místní ikonická, vše zjednodušující a zplošťující pop média, nemyslící novináře a zbloudilé občanstvo s lokajskou mentalitou, s o to větší vervou se pouští do smělých historických výkladů. Všechno naše neštěstí se událo již pobělohorskou rekatolizací, jež nám neumožnila vštípit si lásku ke zdravému kapitalismu – jako je tomu v protestantských zemích (ba že slovo banka není nadarmo italského původu!). Tato šablonovitost vnímání dějin se nerdí ani před obdivem k ruské velkopanskosti a dokonce jistou výčitkou naší zpozdilosti vůči poválečnému prvenství Němců v úsilí o sjednocování Evropy. To si tedy opravdu dovedu představit jen obtížně, jestli v roce 1949 (bez ohledu na komunistický puč) mohlo Československo toužit po sjednocujícím objetí Evropy s bezprostředně přituleným Německem...
A pokud se těšíte, že se od mediální štiky dozvíte něco podstatného z mediálního zákulisí, budete odkázáni na soupisy počtů a výčty všeho druhu – kusů nákladu jednotlivých titulů, jména střídajících se majitelů, redaktorů apod. Nechybí ani citace z ,,náhubkového“ zákona a znovu čísla a jména v jakési ,,krátké historii českých médií“. Mám trochu podezření zda to snad neměla být nakonec nějaká skripta.
Je to zkrátka šlendrián, když se slavný strůjce interview stane aktérem takového žánrového popření. Text předstírá rozhovor. Ač psaný mailem a trvající snad dva roky, kdy tazatelka vše ,,třídila a pročítala“, nemuselo nutně dojít k onomu jednosměrnému toku řeči. Připočteme-li obsedantně se opakující informace a izolovaná tvrzení měnící se rychle v klišé, nevím jestli měl Karel Hvížďala tento přírůstek své bibliografie zapotřebí. Snad měl pocit, že jeho terapeutická glosování nemají na stránkách periodik, omezených počtem znaků a dočasnou aktuálností, potřebnou razanci. To ovšem může ukazovat také na to, že po socialistické éře národně-historického patosu má i toto jednostranné sypání si dějinného popela na hlavu svou funkci alternativního historického pohledu za sebou. Po dvaceti letech možnosti svobodně reflektovat vlastní dějiny zřejmě nastává čas na vyváženější pohled.
hh, Eva Klíčová
HOST