„Utíkáte z represivního režimu a víte, že to musíte tajit a chovat se jako turista, který jede na čtrnáct dní na prázdniny. V kufru můžete mít maximálně trička a plavky. Kdyby vám ho otevřeli a našli šálu (protože v Kanadě bude sněžit), byl by průser. Snažíte se chovat docela normálně, uvnitř jste hysteričtí, ale sami sebe za součást dějin nepovažujete. Nemluvě o tom, že jsme odcházeli v době kvetoucí normalizace. Z tak mizerné, nezametené a ve všech ohledech špinavé země. Tak jakápak nostalgie?“ Vnímáte, jak se u nás v poslední době silně relativizuje minulý režim? Převažuje jakási nostalgie po těch časech a spousta lidí ho začíná vidět růžovější optikou.To se lidem stává s postupujícím věkem. Dívají se na minulost přívětivěji. Já to však považuji za totální nesmysl. Jak může někdo cítit nostalgii po něčem, co si ji absolutně nezaslouží? Kdykoli slyším: „Jo, tenkrát to bylo krásný…“, tak si o dotyčném myslím, že je šílenec. Nebo že ztratil paměť. A ztráta paměti a šílenství, to jsou věci, které jsou si velice blízké. Nebo dokonce totožné. * Když říkáte, že nejste divák – to nesledujete ani z nostalgie filmy, ve kterých jste sám hrál?Kdepak! To je zcela vyloučeno. Nemůžu žít nostalgií, pane. Snažím se žít přítomností a budoucností.