Kniha má podtitul rozhovor s Bobem Fliedrem. Je to kniha se zajimavými pohledy na církev a svěžím vánkem v náhledu jemných změn, které pan farář Kordík praktikuje. Já jsem věřící. Čím jsem starší, tím mi více vadí pokrytectví lidí v církvi. Když se dostanu v hovoru se známými – nevěřícími – na toto téma, tohle nejvíce kritizují. Moc a peníze církve. Což na začátku u učení Ježíšova určitě nebylo. Takže vjemy a narážky na změnu od pana Kordíka jsou úžasné.

Kniha je rozdělena na čtyři části. Úvod tvoří krátké vzpomínky od p.Kordíka na určité lidi, kteří ho ovlivnili. Pak je rozhovor s p.Kordíkem. Ten je ohledně názorů a pohledů na církev opravdu skvělý. Bere si hodně jako přirovnání citáty z Bible a jsou trefné. Mě např. vadí, že se faráři nemohou ženit. Určitě by to vyřešilo, že farářů na studiích ubývá, že jsou někdy zvláštní, někdy se dají z té samoty na alkohol – i takové případy znám a někdy jim rupne v hlavě úplně a jsou tu skandály se sex.podtextem, které se snaží církev ututlat, místo toho, aby to řešila. Já jsem slyšela, že církev zakázala ženění, aby majetek nepadl rodině. Ani bych se tomu nedivila. P.Kordík na téma celibátů říká:

„Všichni apoštolové bez vyjímky byli ženáči. Začátek Bible mluví o základním nastavení muž a žena. Množte se, naplňte zemi. Celibát není přirozený. Když bylo možné manželství apoštolů za Pána Ježíše, proč by nebylo možné vrátit se k této praxi? První krok je zdobrovolnění. Když je někdo v bezženství účinnější, tak prosím, ať žije bez ženy, ale na začátku byli apoštolové bez vyjímky ženáči.“

Fakt volám Aleluja za tento názor. Víc takových osvícených lidi v církvi. P.Kordík si uvědomuje mnoho chyb a upozorňuje na ně. Ale hezky. U něj je opravdu na prvním místě Bůh je láska. Pomáhejme druhým. Nepovyšuje se, jak mají někteří faráři ve zvyku. Pracuje rukama např. v lese, protože je to pro něj důležité. Pohyb je základ. Nenosí kolárek, protože říká: „Je to vynález odlišnosti. Pán Ježíš to nenosil, ostatní k tomu nezavazoval, byl důsledně civilní. Do naší doby kolárek nepatří.“ Vesměs souhlasím se vším, co p.Kordík hlásá ohledně církve. Bohužel je jeden z mála. Ale díky Bohu za něj. Je toho moc a nemůžu vše popsat. Určitě si knihu přečtěte. Kniha je lidská a jeho slova pramení z Bible. Je třeba vracet se k Ježíšovi, ne do stavu, jak to bylo ve středověku, to bylo špatně. Dokonce pravidelně prochází liturgické texty, kontroluje je a objevuje chyby v překladu. Je také překvapující, že jeho ministranti – holky a kluci, ministrují v civilu.

Vadí mi, hlavně u praktikujících věřících, že se za některé banální věci straší, že se dostanou za to lidi do pekla. Bůh není strach. Opakuji Bůh je láska. Moc děkuji za tuto knihu. Opravdu není lepší člověk ten, který chodí pravidelně do kostela, ale venku pomlouvá, škodí, přehlíží nebo ubližuje svým chováním druhým. Myslí si, že když chodí do kostela a vyzpovídá se, je vše OK. Pak své chování nemění a zase vše opakuje. Takových lidí znám hodně.

Jsem se trochu nechala unést. Vraťme se ke knize. V třetí části jsou rozhovory o p.Kordíkovi z pohledu druhých. Protože chápu, že nebudu sama sebe vynášet do nebe, když jsem skromný člověk. To je moc hezky podchyceno. A poslední, čtvrtá část je kniha, která nemusela být. P.Kordík popisuje první kněžská léta. V papírové podobě nebyla ještě vydána a je stará přes čtyřicet let.

Já se dnes opakuji. Doporučuji tuto knihu. Hodně vám dá.

O knize

Volání stát se knězem zaslechl na koupališti. Tři roky po kněžském svěcení podepsal Chartu 77. Přišel o státní souhlas, přesto dál sloužil mše, za což dostal půlroční podmínku. Začátkem 70. let vstoupil k jezuitům, koncem 70. let od nich odešel. Živil se rukama. Po listopadu 1989 se stal farářem v Železnici kousek od Jičína, kde dodnes vytváří živé farní společenství. V nedalekých Valdicích slouží jako vězeňský kaplan. Jako poutník zdolal 3 000 kilometrů dlouhou cestu z Železnice do Santiaga de Compostela. Josef Kordík (* 1948) – kněz, který se nevejde do škatulek. „Originál, kterej si nikdy nevybral nic lehkýho,“ jak o něm řekla Dana Němcová.

Knihu tvoří obsáhlý rozhovor s Josefem Kordíkem, několik rozhovorů s lidmi, kteří jsou mu blízko, a několik jeho vlastních textů.

Bob Fliedr je novinář, hudebník a spisovatel, autor knižního rozhovoru s Janem Konzalem.

PS. Jen chci upozornit, že já mám stěstí a máme tu taky úžasného pana faráře, který nesoudí. Pomáhá, mluví s radostí a s láskou o Bohu. Jo a p.Kordík, mi připománá mého milovaného tatínka, který už tu není…..

Hodnocení: 100%

Žijí mezi námi šlechtici ducha, kteří na to nemají glejt ani erb. Nepotřebují ho. Svým často tichým dílem a odvážným životem se stali autoritami, jimž naslouchají lidé bez rozdílu svého postavení a náboženského vyznání. Takovým šlechticem ducha je římskokatolický kněz Josef Kordík (nar. 1948).

Před pár týdny vyšla v nakladatelství Portál zajímavá kniha rozhovorů, jež s ním mezi červencem 2023 a únorem 2024 vedl novinář, hudebník a spisovatel Bob Fliedr. Knihu uvádí autorových sedmero vzpomínek na ty, kteří mezi šlechtice ducha patří právem: Petruška Šustrová, Václav Havel, František Lízna (a Karel Dománek), Ivan Martin Jirous, Stanislav Novák, Květoslava Patočková a Vladimír Komárek. Kniha kromě vzpomínek na výše zmíněné osobnosti odkrývá podivuhodnou a pestrou směs osobních postojů, myšlenek a názorů kněze Josefa Kordíka, které se týkají víry, církve, lidských vztahů, občanské společnosti i jeho osobního života – Božího služebníka, který i ve svém věku umí vzít za práci, a nebojí se tedy vyrazit třeba na čtyřkolce do lesa pro dřevo.

Velebím sílu internetu a zvláště sociálních sítí, skrze které je jméno Josefa Kordíka živé už pár let. Moji přátelé a ti, z jejichž života odezírám, mají to štěstí, že ho znají a že pro ně znamená toliko co velké a známé osobnosti české katolické církve doma i ty, kteří museli po roce 1948 odejít do exilu. Kordík, který je od roku 1989 farářem v městečku Železnice a mimo jiné i vězeňským kaplanem ve Valdicích, by třebas pro mne zůstal bez sociálních sítí jen tváří a jménem, které bych dokázal v hrubých obrysech zařadit do konkrétní kněžské generace. Díky Martinu Bedřichovi, ale také Tomáši Petráčkovi – tomu zvláště – jsem už delší dobu vídal fotografie z jejich společného setkání a pochopitelně také jejich vyprávění a svědectví, v němž se Josef Kordík ukazuje jako jedna z velkých osobností domácí církve, lépe řečeno frajer z party dalších skvělých chlapů, které spojuje nejen kněžské povolání, ale také pochopení smyslu a směru pokoncilní církve, její teologie a potřeby hovořit k lidem civilním jazykem 21. století, jehož slova by posluchač nemusel luštit za pomoci slovníků cizích slov a databází umělé inteligence.

Nedivil bych se, kdyby někteří církevní činovníci měli z myšlenek pana faráře Kordíka osypky, stejně jako je měli z Jana Rybáře, Václava Vacka, Karla Vrány nebo je mají z vydaného díla teologa Vladimíra Boublíka. Kordík nežije zavřený v kostele nebo na faře, aby si tam pro sebe a hrstku farníků oprašoval své náboženské nostalgie. Už kněžský seminář (vysvěcen byl v r. 1975), kde byl například s Václavem Vackem nebo Jiřím Paďourem, ho naučil, že má-li mít vůbec šanci oslovit v době socialismu s lidskou tváří a po roce 1989 lidi, nutně musí zvolit strategii, kterou pro aggiornamento, a tedy pro otevření církve světu, zvolili otcové Druhého vatikánského koncilu. Kordík se tak jako mnozí další nedal otrávit prapodivným, učňovským prostředím litoměřického semináře, který tak jako semináře té doby byl něčím mezi hodně přísnou vojnou a vězením. Přinesl si a uchoval lásku k Písmu, které dodnes rád spolu s komentáři studuje a čte. Uchoval si také energii k reflexi skutečného světa, jehož je součástí, a k rozlišování znamení doby, které církev nesmí překročit, aby ještě vůbec byla v něčem autentická. Ty osypky, o nichž jsem mluvil, přijdou na některé duchovní a laické činovníky třeba z autorových úvah o liturgii, o rozvodu (všímá si životního martyria filozofa Erazima Koháka), o menšinách, o chudobě, o celibátu, „o hledání naděje v mezních situacích“ či o jeho vstupu a odchodu od jezuitů. Poslechněme si, co Josef Kordík odpovídá Bobu Fliedrovi na otázku o celibátu:

Výběr z hroznů. Nad knihou rozhovorů s farářem Josefem Kordíkem

Josef Kordík - Farář na čtyřkolce

Autor: Portál

„Všichni apoštolové bez výjimky byli ženáči. Začátek Bible mluví o základním nastavení muž a žena. Množte se, naplňte Zemi. Celibát není přirozený. Když bylo možné manželství apoštolů za Pána Ježíše, proč by nebylo možné vrátit se k této praxi? První krok je zdobrovolnění. Když je přitom někdo v bezženství účinnější, tak prosím, ať žije bez ženy, ale na začátku byli apoštolové bez výjimky ženáči.“

Fliedrovu otázku přirozeně doplňuje otázka praktická: „Máš odhad, kdy by ke zdobrovolnění celibátu mohlo dojít?“ Odpověď Josefa Kordíka však není veselá a veselá a příliš nadějná ani být nemůže, rozhlédneme-li se, v jaké stavu církev je a jak vypadá kdesi tam, nahoře, na vrcholu pomyslného Olympu, kde se rozhoduje o všem, o čem by tak nějak přirozeně měli spolurozhodovat i ostatní. My ostatní. Josef Kordík předpovídá:

„Toho se nedožijeme. Změna mentality bude trvat dlouho. Až nebude moc na vybranou, až nám nic jiného nezbude, tak církev buď bude jako za doby Pána Ježíše, nebo prostě nebude.“

Na naprostou většinu zásadních teologických a zvláště ekleziologických a pastorálních otázek má Josef Kordík odpovědi, které katolický křesťan slyší dnes a denně od papeže Františka a lidí jeho spirituálního okruhu. Je potěšující až úlevné, že i po desítkách let svátostného kněžství, které musel tak jako mnozí jiní osvědčit v zemi, jejíž dějiny a přítomnost nejsou jednoduché, neztratil naději a energii jít dál, a neztratil ani humor a přesvědčení, že čím bude blíže lidem v jejich skutečných životních problémech a kvadraturách kruhu, tím snadnější pro něj bude jim hovořit o Kristu, jenž se tak jako apoštolové a jako on, Kordík, nebál vzít za pořádnou práci a ušpinit si ruce. Obdarováni byli ti, kteří se s Josefem Kordíkem, farářem na čtyřkolce, jenž se nebojí ani jako chlap plakat, setkali v průběhu jeho dlouhého života – disidenti, lidé bojující proti režimu a všichni ti, kteří v demokratických poměrech nevyměnili Boha lásky a milosrdenství za boha konzumu.

Do Santiaga de Compostela a do Říma se vydal Josef Kordík pěšky, a nezdá se, že by po svém návratu začal dělat věci jinak než doposud. Spíš si potvrdil, že má-li práce, a to i ta duchovní, přinést plody, musí se dělat pořádně, kriticky, srdcem a s láskou. Jedině tak před člověkem vyroste zdravý les. Jedině tak před člověkem vyroste křesťan, který nepotřebuje mít na krku kolárek nebo křížek, aby druzí poznali, s kým mají co do činění. Není snadné v českém církevním a teologickém prostředí nezahořknout a nestáhnout se do vnitřního exilu. Je to právě přirozená zvídavost, potřeba přijít věci na kloub, studovat, číst, vzdělávat se, setkávat se s druhými, která nikomu, a to ani Josefu nedovolí, aby se stal panákem k oprašování nebo důstojným pánem, který má ve všem pravdu. Po přečtení knihy rozhovorů, které jsem četl opakovaně a se značným osobním užitkem, si říkám, že je škoda, že právě takoví lidé jako Josef Kordík nemohou formovat budoucí kněze a že nejsou zváni na teologické fakulty jako periti, muži zkušení, doktoři posvátné teologie z podstaty toho, jací jsou, jak myslí, co říkají a co dělají. U Josefa Kordíka bych seděl na přednáškách v první lavici a byl bych, mám za to, šťastný.