Kniha Padá mi to z nebe se vymyká našim běžně recenzovaným knihám. Psychologie se týká jen nepřímo, nejsou v ní citovány odborné zdroje. Jedná se o knižní rozhovor s řeholní sestrou.

Zmíněná sestra ale není jen tak někdo – jedná se o Angeliku Pintířovou, výraznou osobnost „moderní“ katolické církve v naší zemi. Sestra Angelika představuje svůj životní příběh: od dětství za minulého režimu přes tajný vstup do řádu a studium pedagogiky či DAMU až k porevolučním letům. Své životní peripetie popisuje s nadhledem, který možná čtenáře u řeholní sestry překvapí – ostatně sama se odkazuje ke svižné komedii Sestra v akci, nemá problém se objevit někde s půllitrem piva či na koloběžce.

Právě tento přístup sestry Angeliky vnímám jako nejsilnější část knihy; působí upřímně a vypráví o pracovních i osobních záležitostech bez obvyklých klišé. Myslím, že její styl může mnohým čtenářům, kteří se setkají s katolickou církví jen v podobě vesnické mše či sloupku otce Halíka v novinách, otevřít nové obzory.

Osobně mne trochu zklamalo, jak málo prostoru je v knize věnováno práci sestry Angeliky s problémovými mladistvými v „pasťáku“. Pro mne se jednalo o nejzajímavější pasáž – a oproti pasážích o vyrůstání za totality mi její čtení ubíhalo o hodně rychleji. Osobní preference každého čtenáře jsou však jiné a kniha Padá mi to z nebe nabízí pestrou přehlídku témat.  Je to největší plus a současně největší nedostatek knihy. Mnoho čtenářů si v knize najde téma, které je zaujme, avšak pravděpodobně budou zklamáni tím, že za chvíli se objeví pasáž zcela jiná.

Z řádků výše již pravděpodobně vyplývá, pro koho je kniha určena. Pokud se chcete dozvědět něco o pozoruhodných životních osudech sestry Angeliky a cestou posbírat střípky o době, ve které vyrůstala, i o době současné, můžete běžet do knihkupectví. Čtenáři, kteří se zajímají o křesťanství, si mohou k hodnocení knihy připsat také několik dalších kladných bodů.

Pokud by někoho popis knihy nezaujal, anebo ji případně přečetl a nechtěl pohled na svět sestry Angeliky úplně opustit, můžu doporučit její facebookový profil, případně rozhlasový pořad Jak to vidí…, kde sestra Angelika působí jako jedna z moderátorek.

Ke knize jsem se dostala čirou náhodou. Jednou za čas se kouknu, co nabízí Portál za recenzní výtisk. Jeden mě zaujal a já si o něj napsala. Ale byla mi nabídnuta místo toho tato kniha a já na ni kývla. Od mého bratrance dcera je jeptiškou, a tak mě toto téma zajímá. Vstoupila do řeholního řádu Misionářek lásky v Itálii, který založila matka Tereza. Co jsem tak slyšela, je to přísný a náročný řád, takže jsem byla zvědavá na řeholnici boromejku v Čechách.

Musím říct, že ji obdivuji, co vše zvládne. S jakým nadhledem a pokorou přistupuje ke svému poslání a nechápu, kde na to bere čas. Jede na plný plyn a na vlastní kůži poznala, že tělo potřebuje i odpočinek a zvolnit. Kniha je psána formou rozhovoru, který vedli redaktoři Katolického týdeníku Jan Paulas a Tomáš Kutil. Je velmi přátelská a čte se s pocitem milého, zajímavého a osobního povídání ve vaší přítomnosti.

V knize je jedenáct témat a začíná pěkně od dětství, které bylo za komunistů. Vypráví o své rodině, která pro mě překvapivě nebyla fanaticky zbožná, ale tak normálně. Její bratr se stal farářem a ona ve čtrnácti letech odešla do Prahy do učení a už vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv.Karla v utajení. Povídání mě fascinovalo, když se chce, všechno jde. I za komunistů a přes zákazy lidé žili pro Boha.

Jedno téma se věnuje historii Boromejek v Čechách, jak se žije v komunitě. Dalo by se říci, že funguje jako vícečlenná rodina, kterou i supluje. Sestra Angelika vede bohatý a pestrý život. Dozvíme se o její péči o prezidenta Havla. Vůbec jsem třeba netušila, že byla vyslána loď s květinami z jeho pohřbu, které dovezli do Děčína, kde je házeli rozmotané do vody a vznikl z toho květinový koberec za přítomnosti 2500 lidí.

Dále povídá o studiích, což je překvapivé. Vystudovala zdravotnickou školu. Později v roce 1989 FF UK, obor pedagogika – ošetřovatelství a v prosinci 2011 promovala na DAMU. Nyní pracuje mimo jiné ve výchovném ústavu a Středisku výchovné péče Klíčov a vyučuje ve Svatojánské koleji dramatickou výchovu.

Vypráví o svých koničcích a cestování. Prezentuje se jako obyčejný člověk, i když zvládá věci možná tak za tři lidi. Je velmi sympatická svým postojem k Bohu. Nepřesvědčuje, ukazuje. Jde svým chováním všem příkladem. Má v sobě sílu a pokoru.

Těch věcí k zamyšlení je v knize mnoho. Určitě stojí kniha za přečtení. Už jen pro inspiraci, že je fajn překonávat své strachy a věřit. Není to přehnaně zbožné a myslím, že zaujme i nevěřícího člověka. Je to inspirující povídání o nejrůznějších výzvách, které padají z nebe. Stačí je jen zvednout!

A já si jdu dát sestru Angeliku na FB do přátel…..

Hodnocení: 80%

Když koncem roku 2011 zemřel prezident Václav Havel, byla veřejnost informována o tom, že v posledních týdnech jeho života o něj pečovaly řádové sestry z nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze ve Vlašské ulici. Byla mezi nimi i sestra Angelika Pintířová, známá z nedělního vysílání na Dvojce ČR a od 10. prosince také z televizního GENu natočeného Olgou Špátovou. Ovšem nejvíce informací o této mimořádné osobnosti lze získat z knihy PADÁ MI TO Z NEBE vydané nakladatelstvím Portál a veřejnosti představené 28. listopadu při večeru v Knihovně Václava Havla. Kniha přináší na dvě stě dvaceti stranách rozhovory, které s boromejkou Angelikou vedli redaktoři Katolického týdeníku Jan Paulas a Tomáš Kutil.

Čtenář se dozvídá o hezkém dětství malé Ivanky, jak byla Angelika pokřtěna, odehrávajícím se v obci Žihobce, o harmonické rodině a jejím působení v ochotnickém divadle, ale také při péči o místní kostel. Ivančin otec byl učitelem a z politických důvodů byl dvakrát vyhozen ze školství a skončil jako dělník v Solu Sušice. Bylo jasné, že s takovýmto „třídním původem“, jak se tehdy říkalo, by bylo nemožné dostat se v místních poměrech na střední školu. Proto na poslední rok základní školy přestoupila Ivana do Prahy, kde chodila do 9. třídy na Havlíčkově náměstí, ale to už také vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla, přestože v roce 1977 nebyla žádná naděje na možnost veřejně se k tomu hlásit. Po základní studovala školu zdravotní a po maturitě, složené v roce 1982, pracovala v nemocnici Na Slupi. V roce 1988 podala přihlášku na FF UK, obor pedagogika-ošetřovatelství, a byla přijata. Studium ukončila v roce 1994, a v této době už boromejky měly zpět nemocnici Pod Petřínem provozovanou Kongregací od roku 1854. Nebylo to jednoduché, zdravotnické znalosti a dovednosti tu byly, ale chyběly manažerské zkušenosti potřebné pro vedení takovéhoto zařízení. Sestra Angelika byla od té doby několikrát jmenována představenou, v letech 2005 a 2006 trávila sabatický čas v zahraničí a od roku 2007 pracuje ve Výchovném ústavu, neboli v „pasťáku“ pro kluky v Křešíně, což je jedna z činností, kterým se v současnosti věnuje. V letech 2007 – 2011 studovala na DAMU obor dramatické výchovy a od podzimu 2014 do jara 2016 absolvovala kurz celoživotního vzdělávání, obor speciální pedagogika, v Hradci Králové.

O tom všem si Angelika s oběma redaktory při sobotních setkáních povídala, přičemž samozřejmě nechyběly vzpomínky na Václava Havla, mluvilo se o cestování a sportech, ale nejnapínavější byly informace o veškerém utajovaném dění okolo řádu v době komunismu, kdy bylo nutné být na pozoru nejen před StB, ale i před zvědavými sousedy. Je pochopitelné, že občas docházelo i ke kuriózním situacím, z nichž některé jsou v rozhovorech zmíněny. Jednou z nich je příběh učitele občanské nauky, velkého soudruha a bojovníka proti církvi, který dával tajnou řeholnici Angeliku za vzor ostatním studentkám. Text knihy pak doplňuje několik fotografií z rodinného alba i z nedávné minulosti.

Při zmíněné prezentaci knihy v Knihovně Václava Havla se role obrátily a oběma redaktorům položila několik otázek Angelika, přičemž prokázala jak pohotovost a schopnost improvizace, tak smysl pro humor. Sluší se dodat, že atmosféru onoho večera dotvořilo několik barokních skladeb hraných dvěma sestrami boromejkami na flétnu a klávesy.