Recenzovaná publikace je druhým svazkem třídílného projektu, jehož cílem je na základě rozhovorů s významnými osobnostmi československé psychologie zmapovat vznik a další rozvoj tohoto oboru v daném kulturním a historickém kontextu.

Rozhovory pro druhý díl poskytli psychologové narození ve 40. letech minulého století, a to jednak během druhé světové války (Karel Balcar, Jiří Mareš, Jaroslav Šturma, Jiří Růžička a Zdeněk Vtípil), jednak po jejím skončení (Marie Vágnerová, Iva Šolcová, Petr Kulišťák a Vladimír Řehan). Kromě editorů knihy Iva Čermáka a Radovana Šikla se na ní autorsky podíleli Vladimír Chrz, Miroslav Filip, Dalibor Vobořil, Simona Hoskovcová a Markéta Černá, tj. členové nebo spolupracovníci Psychologického ústavu Akademie věd České republiky. Editoři dále přizvali ke spolupráci Radmilu Švaříčkovou Slabákovou z katedry historie FF UP v Olomouci.

Kniha Příběh československé psychologie 2 je výsledkem kvalitativního historiografického výzkumu, jehož metodologická a teoretická východiska autoři prezentovali v první části trilogie. V úvodní kapitole nazvané „Vita brevis, historia longa“ Ivo Čermák a Radovan Šikl uvádějí, že zatímco v prvním dílu byl určitým stěžejním tématem duch doby prostupující osudy protagonistů, ve druhém dílu se vynořil koncept generace, respektive generační identity. Švaříčková Slabáková ve zdařilé druhé kapitole nazvané „Co je generace a jak vzpomíná“ upozorňuje na to, že jednotlivé generace bývají nejvíce ovlivněny těmi dějinnými událostmi, které se odehrály v době jejich mládí. Prezentuje také výsledky současných sociologických výzkumů, které potvrzují, že kritické události produkující generační rozdíly spadají do individuálního věkového rozmezí 10 až 30 let. Historické mezníky, které lidé zažili v tomto věku, na ně mají trvalý dopad. Stávají se základnou, s níž jsou všechny pozdější události srovnávány.

Účastníci rozhovorů patří ke generaci psychologů, kteří v 60. letech 20. století zažili jako mladí dospělí tzv. Pražské jaro a s ním související politické uvolnění. Měli tedy příležitost vstřebávat jedinečnou atmosféru tohoto období, včetně kulturních, psychologických i antipsychiatrických hnutí, a to nejen u nás, ale i v západní Evropě a v USA. Po této nadějné etapě zažili šok srpnové invaze „spřátelených“ armád, a pak dlouhodobé omezení kulturního a vědeckého dění v letech 1969 až 1989. Po sametové revoluci, která je zastihla v páté dekádě jejich života, měli ještě dost času a sil k dalšímu rozvíjení své kariéry i odborné erudice ve svobodnějších poměrech. Liší se tím od skupiny nestorů československé psychologie, kteří poskytli rozhovory pro první díl. Pro ty už přišla sametová revoluce přece jenom trochu pozdě.

Stěžejní část knihy tvoří záznamy rozhovorů sdevíti výše uvedenými osobnostmi, které na základě jednotných tematických okruhů vedli Ivo Čermák a Simona Hoskovcová. Výsledkem jsou – stejně jako v první části trilogie - velmi poutavé, často dramatické příběhy, odhalující individuální zvláštnosti respondentů, včetně rozdílných způsobů zvládání změn politických poměrů. Každému záznamu interview předchází stručné curriculum vitae dotazovaného. Za rozhovory pak najdeme stručné shrnutí jejich obsahu s prvky kvalitativní analýzy a interpretace. Za velmi výstižné pokládám souhrny interview s Jiřím Růžičkou a Zdeňkem Vtípilem, jejichž autorem je Ivo Čermák. Další úroveň kvalitativní analýzy a zobecnění představuje rozsáhlá kapitola „Druhá poválečná generace v historii akademické československé psychologie: existuje vůbec?“, kterou napsali Ivo Čermák, Radovan Šikl a Dalibor Vobořil. K hlavním tématům této kapitoly patří odezva sledovaných osobností na začátek normalizace (včetně zvažování možnosti emigrace), jejich snaha najít v rámci omezených možností co nejlepší odborné uplatnění a využití změny společenských poměrů po roce 1989.

Domnívám se, že životní příběhy reprezentantů dané generace psychologů sice vykazují určité podobnosti, ale najít jejich sdílené osobnostní vlastnosti vůbec není snadné. Mohla by k nim patřit pracovitost, vytrvalost, určitá míra nezdolnosti, neutuchající zájem o psychologii a o její další rozvoj a v neposlední řadě kreativita, projevující se snahou udělat i za nepříznivých podmínek maximum možného. V odpovědi na otázku, zda je česká psychologie něčím specifická, se většina respondentů přiklonila k názoru, že nikoli, ale že za vývojem světové psychologie nezaostává a eventuální deficity způsobené obdobím normalizace již dohnala. Domnívám se, že s tímto závěrem lze nejen souhlasit, ale také zdůraznit, že k relativně dobré kvalitě československé psychologie po sametové revoluci přispěli všichni dotazovaní. Rozvíjeli zejména psychologii osobnosti, psychoterapii dětí i do spělých (Balcar), neuropsychologii (Kulišťák), psychologii zdraví a pozitivní psychologii (Mareš), existenciální psychoterapii (Růžička), adiktologii (Řehan), psychologii zdraví, stresu a odolnosti (Šolcová), dětskou psychologii a psychoterapii (Šturma), vývojovou psychologii (Vágnerová) nebo psychologii práce (Vtípil). Tento výčet zdaleka není vyčerpávající, protože většina respondentů měla a má poměrně široké odborné zájmy, které navíc měnili v souladu s dobovými možnostmi.

Kniha je doplněna přehledem hlavních publikací sledovaných psychologů, pečlivě zpracovaným abecedním „Slovníkem osobností“ zmiňovaných v rozhovorech a fotografickými přílohami. Na začátku každého interview je umístěn velký černobílý portrét jeho účastníka. Do knihy je dále vložena šestnáctistránková příloha obsahující černobílé i barevné reprodukce historicky cenných fotografií. V publikaci nechybí seznam literatury, věcný i jmenný rejstřík a anglicky psaný abstrakt.

Příběh československé psychologie 2 považuji za velmi kvalitní dílo, které vyniká důkladností a pečlivostí zpracování. Po prvním dílu zaměřeném na nestory našeho oboru se autorům podařilo prostřednictvím devíti reprezentantů generace odborníků narozených ve 40. letech 20. století „nasvítit“ další etapu vývoje československé psychologie provázenou závažnými změnami politických poměrů. Věřím, že čtenáři najdou v knize nejen poučení, ale také určitou osobní inspiraci. Především se jedná o další zásadní příspěvek k mapování historie československé psychologie, na který mohou navázat další badatelé.