Vždycky v menšině – to je název knižního rozhovoru s Martinem C. Putnou, který právě vyšel v nakladatelství Portál. Titul to není náhodný, rozmanitá témata v knize obsažená podle anotace totiž propojuje právě princip menšinovosti: „Připomínat to, o čem se nemluví nebo na co se zapomíná, co stojí na okraji, ale činí to svět bohatším a dynamičtějším.“
Když se nadále přidržíme oficiálního popisu knihy, můžeme na úvod zrekapitulovat, že ji tvoří tři základní bloky: Osoby, Místa a Prostředí. V první částije princip duchovní genealogie, který M. C. Putna při svém bádání často užívá, vztažen i na něj samotného. Připomíná jeho učitele ( Tomáš Halík, Zdeněk Neubauer, Jiří Brabec, Eva Stehlíková, Miluše Zadražilová) a další osobnosti české i světové kultury, k nimž se hlásí. Ve druhé části kniha obdobně pracuje s metodou literárně-geografické hermeneutiky. Putuje s M. C. Putnou po místech, která ho během životních cest ovlivnila a o jejichž kulturních dějinách přináší množství pozoruhodných postřehů – od rodných jižních Čech a Vysočiny přes Německo a Itálii až po Ameriku a Indii (současnou německou společnost přitom vyzvedává pro její kultivovanost a slušnost). Ve třetí části jsou představena různá kulturní a společenská prostředí, jimiž M. C. Putna prošel a v nichž vždy zanechal výraznou stopu: česká katolická církev na sklonku komunistického režimu, univerzita, prostředí literární kritiky, okolí Václava Havla či gay komunita.
Dominantní místo v knize zaujímá literatura, i když velmi procítěně autor mluví také o hudbě a zpěvu, při kterém zažívá „dotek s čímsi absolutním“. Ozřejmuje svůj vztah k oblíbeným spisovatelům (Dante, Goethe, Reynek) a vzpomíná na to, jak daleko byl v bažení po jejich textech někdy ochoten zajít: když už musel jako student do knihovny vrátit vypůjčený výtisk Catulla, který se už nikde nedal koupit, celý jej opsal na stroji; textem se ovšem mihnou i autoři méně klasičtí jako Tolkien nebo Joanne K. Rowlingová, nápadně naopak téměř scházejí spisovatelé ruští. Autor se vyznává ze svého „dialogického“ pojetí četby, totiž že mu jde o to, „potkat s autorem“ a vést s ním skrze jeho dílo rozhovor. Podnětně píše o svém pojetí „literárně-geografické hermeneutiky“, která se dá shrnout do těchto slov: „Čtu-li knížku, zajímám se, odkud autor byl. Jedu-li na nějaké místo, zajímám se, jaké knihy s ním souvisejí. A nejlépe je čtu přímo tam, na ,jejich‘ místě. V tomto smyslu jsou všechny moje cesty vlastně literární.“ Zaníceně se snaží doložit, že mnohé autory je možné plně pochopit až v místě, kde žili (třeba že příběhy lidí je lepší vnímat tak, že čtenář chodí „jejich konkrétními cestami“). Současně ale autor připouští, že takové poznání může mít i poněkud destruktivní či deziluzivní účinek. Putnovi například „Tasov zničil Jakuba Demla“. Jak sám (asi k nelibosti mnoha demlovských nadšenců) líčí: „Tam jsem kdysi v mladistvém nadšení u Demlova domu zazvonil, byl přivítán Demlovými příbuznými sice velmi vlídně, o to nic – ale jejich způsob vyprávění o básníkovi mě vyděsil. To byla ta ,žabí perspektiva‘, to pseudodemlovské vzteklé tlachání, kdo komu šlápnul na kuří oko a kdo si od koho půjčil jakou knížku a nevrátil, ty snůšky nízkosti a pomluv. Odpovídalo to tomu intelektuálnímu suterénu, který je v Demlových textech taky přítomen. Takže vlastně beru zpět: Tasov mi Demla pomohl otevřít, jaký opravdu byl. Zničilo to jen falešný mýtus o idylickém příteli květin, o jakémsi nadčlověku, který ze sebe denně plodí mystická moudra.“ Naštěstí ale tuší, že se takový přístup nedá absolutizovat, takže připouští třeba to, že Karel Schulz v románu Kámen a bolest vytvořil působivý obraz Florencie, ve které ale osobně nikdy nebyl. A u Bible prý autora také „nezajímá, kde se to historicky stalo“.
Putna v knize polemizuje s některými vybranými českými politiky či s těmi, kdož chtějí v duchu módních teorií pohrdat klasickým vzděláním, které ale sami nemají. Zvláště ostré výroky ovšem směřují na adresu Vatikánu, který podle něj od 19. století „projevuje mimořádnou schopnost pokazit a zakázat všechno, co v sobě skrývá zárodek něčeho nadějnějšího“, a také papeže Pia X., Jana Pavla II. a Benedikta XVI.; mnozí katolíci podle něj dnes nejvíce věří v to, že „Wojtyla je Bůh a Ratzinger je jeho prorok“. Tomu, že by se situace mohla výrazně změnit díky novému papeži, který na konci července pronesl, že nemá „právo soudit homosexuály“, zřejmě autor příliš nedůvěřuje. Putna o sobě píše, že není „církevní profesionál“, takže není tolik závislý na oficiální církevní hierarchii, ale můžeme konstatovat, že z mediálně známých katolíků na ni útočí jako málokdo jiný (na rozdíl od jiných antiklerikálních českých „bojovníků“ jde přitom o kritiku velmi poučenou a zasvěcenou). Ostatní liberálněji orientovaní katolíci, „církevní profesionálové“, si možná otevřený konflikt či podobný tón polemiky opravdu nemůžou dovolit nebo už prostě římskokatolickou církev dávno opustili (jako Jan Jandourek), takže je její směřování tolik netrápí, respektive se jich tak bolestně vnitřně nedotýká.
V jistém smyslu ovšem autor v knize polemizuje i sám se sebou: z nemalé části totiž publikace obsahuje příběh o tom, jak se Putna během svého života postupně zbavoval svých předsudků, především vůči Americe či protestantismu, takže dnes sám sebe pojímá jako „katolíka, který toho času chodí do protestantského kostela“. Putna v knize nezastírá, že se v minulosti ve svých textech často mýlil nebo „ustřelil“, anebo že právě protestantství docenil ažve druhém dílu svých dějin katolické literatury, z čehož nepřímo plyne, že v dílu prvním k tomuto náboženskému proudu nebyl zcela spravedlivý. I tentokrát se autor projevuje jako člověk hravý a mírně provokující (je pro něj prý „nevýslovnou slastí dělati si občas prdel z měšťáků“ a toho, jak „spolehlivě piští“). Velkým přínosem knihy je přitom to, že si Putna dělá „prdel“ i sám ze sebe, respektive že se nebere přehnaně vážně. Tak s jistým pobavením líčí, jak kdysi dávno na Bílé hoře tančil kolem hořící hranice knih v černém kostýmu s kosou v ruce coby ztělesnění smrti. I když pro něj a jeho přátele šlo tehdy výraz jejich averze vůči modernímu umění, viděno zpětně si uvědomuje, že šlo vlastně o „postmoderní happening“. Polovážně působí pasáž, v níž na devíti řádkách explicitně vyjadřuje, co všechno v hutné formě obsahoval jeho (později tak proslavený) transparent „Katolické buzny zdraví Bátoru“. I když se jako veřejně činný intelektuál vyjadřuje k mnoha kontroverzním a závažným tématům, otevřeně přiznává, že nechce „zachraňovat české školství“ ani nezná univerzální recept na vyřešení konfliktů mezi Romy a českou majoritou. S nadsázkou přitom sám sebe přirovnává ke středověkým „bekyním“, a u knihovny mu prý visí obraz sv. Terezie z Lisieux jako memento, aby se „z toho kulturního rozpínání a občanského protestování náhodou neposral“. (Dodejme, že publikace má povahu živého mluveného rozhovoru převedeného do psaného textu, a i proto obsahuje několik málo vulgarismů, takže s takovou Jiřinou Šiklovou se Putna v tomto směru nemůže srovnávat). MCP se jinak nestydí ani přiznat se k chvílím, kdy ho přemáhá sentiment (například když se mu v Bostonu připohledu na jakési bílé květiny v hlavě rozezní slavný sbor z Dvořákovy Rusalky). Decentně – a v knižní publikaci asi poprvé, snad s výjimkou Knihy Kraft, což byl ovšem oficiálně román – také promlouvá o své zkušenosti homosexuála a o bolesti ze ztráty partnera.
Putnova (a Bedřichova) kniha je skutečně poutavým a čtivým „svědectvím o radosti z poznávání kulturních tradic světa a o nevyčerpatelnosti stále nového uvažování o nich“, ale také svědectvím o statečném, citlivém a nadmíru vzdělaném muži, jehož názory a postoje mnohé iritují, ale jiné podněcují k přemýšlení nebo jim dodávají odvahu. Jak to u skutečného univerzitního profesora má být.
Jan Lukavec
http://www.iliteratura.cz/Clanek/32401/bedrich-martin-putna-martin-c-vzdycky-v-mensine
