Rozhovory o matkách a mateřství vydala Lucie Hášová Truhelková v roce 2008 u nakladatelství Portál. Již tři roky předtím vyšel její soubor rozhovorů s pamětníky druhé světové války, Kniha živých. Publicistice, kterou vystudovala, se autorka věnuje dodnes, za své články získala několik prestižních novinářských cen.

Rozhovory o matkách a mateřství vyšly již před jedenácti lety, jejich téma a poslání jsou však aktuální i dnes. Cílem autorky Lucie Hášové Truhelkové bylo představit deset žen-matek, které skutečně mají o čem vyprávět. Spojuje je nezlomná povaha a silný životní příběh.

V knize Lucie Hášová Truhelková otevírá zajímavá, ale mnohdy i bolestná témata, jako je smrt dítěte, poporodní deprese, náhradní rodinná péče nebo vážná nemoc matky. Poznáváme ženu, která se ne vlastní vinou nakazila virem HIV a zjistila o tom až po otěhotnění. Pozoruhodný životní cíl si zase zvolila profesionální matka v dětské SOS vesničce, když se namísto založení vlastní rodiny rozhodla pomáhat opuštěným dětem. O vyrovnávání s porodními traumaty otevřeně mluví zastánkyně porodů bez zbytečných lékařských zásahů a v podmínkách, které jsou pro matku nestresující. Může žena s transplantovanou ledvinou a slinivkou donosit a porodit zdravé dítě? Ano, potvrzuje to rozhovor se ženou, která byla první rodičkou s touto zdravotní anamnézou.

Na stránkách krásně graficky zpracované publikace, jíž dodávají dokumentární ráz umělecké černobílé fotografie zpovídaných žen, se setkáváme i s mediálně známými osobnostmi. Zpěvačka a spisovatelka Natálie Kocábová tu reprezentuje mladé matky, běžkyně Šárka Kašpárková zase vypráví o tom, jaký vliv mělo mateřství na její sportovní kariéru. O tom, jak lze rodičovství skloubit s povoláním baletky, mluví Daria Klimentová. O výchově dítěte v bilingvální rodině vypráví autorka deskových her pro děti a ředitelka české pobočky společnosti Google Taťána Le Moigne.

Emočně silný příběh přináší rozhovor se ženou, které tragicky zahynul její čtrnáctiletý syn. O tom, co prožívá rodič, když si od policie přebírá osobní věci svého dítěte, když si prohlíží policejní spis a na základě přiložených fotek z místa činu si musí přiznat, že nejde o omyl nebo zlý sen, čteme se staženým hrdlem. Žena mluví otevřeně, ani tazatelka od bolestného tématu a nepříjemných detailů neuhýbá, zpovídané ženě nechává dostatek prostoru, aby sdělila to, co čtenáři sdělit chce. Ve ztrátě syna vidí matka tragickou životní událost, která jí však dala příležitost k duchovní transformaci a motivovala ji k založení sdružení na pomoc rodičům, kteří přežili své dítě.

Na rozhovorech je znát, že tazatelka si získala důvěru zpovídaných žen, této důvěry však nezneužívá, ptá se s empatií, ale věcně, aniž by z matek páčila pikantní detaily. Rozhovory se tak odvíjí přirozeně, otázky bezprostředně reagují na jednotlivé výpovědi žen. Těžko říct, nakolik jsou odpovědi jazykově autentické nebo nakolik bylo třeba autorčina stylistického zásahu, nicméně výsledek je velmi zdařilý, kniha se opravdu čte jedním dechem.

Znáte biologické rodiče vašich dětí?

Znám. Rodiče jedné sourozenecké skupiny se skoro neozývají, ale viděla jsem je u soudu, když jsme vyřizovali svěření dětí do pěstounské péče. Maminka té druhé skupinky bydlí blízko a pravidelně chodí za svými dětmi na návštěvy. (str. 31)

Cílovou skupinou čtenářů jsou samozřejmě ženy, kterým je téma mateřství blízké. Nejvíc jistě osloví matky nebo budoucí matky, které mají stejnou životní zkušenost jako „hrdinky“ knihy. Každý z rozhovorů přináší trochu jiné téma, ale všechny se vyznačují jak myšlenkovou hloubkou, tak silným emocionálním nábojem.