Markéta Hrbková

„Integrace nevědomých obsahů je individuálním aktem uskutečnění, pochopení a mravního hodnocení… způsob, jak může být žalostná neuvědomělost člověka, jeho infantilita a individuální slabost nahrazena člověkem budoucnosti, který ví, že je sám strůjcem svého osudu a že stát je jeho sluha, nikoli jeho pán. Tohoto stupně ovšem člověk dosáhne jen tehdy, až pochopí, že se svým neuvědoměním připravil o základní lidská práva.“

C. G. Jung, Duše moderního člověka

Ivo Šebestík v článku „C. G. Jung: Rozkol v mentalitě západního člověka“ otevřel téma, které mi pro dnešní dobu přijde velmi nosné, proto bych ráda přidala několik poznámek.

Ve vybraném úryvku z rozhovorů Jung říká, že naše kultura přijala s křesťanstvím abstraktnější náboženský výklad světa, než na jaký byla v dané situaci připravena. Panteismus byl nahrazen monoteismem uměle, aniž by vyrostl z naší zkušenosti, což pomohlo vytvořit rozkol mezi vědomím a nevědomím, jehož následkům čelíme.

Autor sám ve svém díle popisuje, že podobný rozkol vzniká u jednotlivce vždy tam, kde je mysl příliš vázaná na funkci extrovertního myšlení, což je výrazně převládající funkcí uplatňovanou v rámci našeho pojímání světa.

Odloučení teorie od praxe, vědomí od nevědomí, duše od všednodenních zážitků, to vše nám znemožňuje nejen, abychom uznávali vzdělání a civilizaci primitivního člověka, ale také – a možná především – abychom porozuměli sobě samým.

Vykořeněné vědomí

Odpojení od vnitřního světa a nechuť zabývat se jím přináší ovoce v podobě toho, že ztrácíme „cit pro míru“, niterné čidlo pro harmonizaci sebe sama s okolím, instinkt vlastních hranic a omezení. „Vykořeněné vědomí je sice prométheovsky svobodné, vykazuje však také bezbožnou pýchu, hybris.“ svet

Naše bezmocná nehybnost tváří v tvář vzrůstajícím problémům světa, slova, která ani zdaleka nejsou hybateli činů, jednostrannost orientace našeho vzdělání na odosobněná fakta, která nepotřebují vnitřní zakořenění a jistotu. Náš problém neleží ve vágnosti pojmů, ale ve vágně neprožitých představách, které s nimi spojujeme: „…místo víry ve „Slovo“ důvěřujeme slovům a ze slova samého se stává indiferentní slogan, který lze zneužít k čemukoliv“.

Myšlení jako funkce srovnává, spojuje, vyvozuje, ale nehodnotí. Řeší své úkoly na pozadí emotivní stupnice hodnot, která udává důležitost, odděluje principy a detaily a spojuje pojmy s podobně laděnými fantazijními obrazy.

Je mi vždy poněkud úzko, když v diskusích slýchám volání po „holých faktech bez emocí“. Už dávno jsme byli nasměrování stupnicí hodnot, která v nás drží kormidlo, jen nepozorovaně. Pohrdáme něčím, co nad námi díky tomu vítězí.

Ďábel je vždy u souseda za plotem

Dalším z témat, k nimž se C. G. Jung často vracel ve svých úvahách o jednostrannosti a odcizenosti západního myšlení, je naše míra extroverze. „…Náhrada metafyziky nitra za metafyziku hmoty, ke které došlo v devatenáctém století, je, intelektuálně vzato, čistý klam. Avšak psychologicky vzato to znamená neslýchanou revoluci světového názoru. Veškerý onen svět se přeměnil ve svět vezdejší. Veškeré odůvodňování, začleňování, ba dokonce i vysvětlování smyslu probíhá jen v empirických mezích. Zdánlivě, tak se to zdá naivnímu rozumu, se všechno neviditelné vnitřní stává viditelně vnějším a na takzvané skutečnosti se zakládá veškerá platnost…“

Zdánlivě…

Ve skutečnosti se vše, co nechceme vidět na sobě, přestěhovalo do zahrady sousedovy. Soused je nám v lepším případě sokem, příroda ohrožením, komunita špatným pánem. Náš svět se hemží démony stejně, jako se hemžil dříve, jen mají jiná jména. A co hůř, jsme proti nim bezradní a bezmocní, protože pro nás neexistují.

Když se znovu vrátím k veřejným diskusím, nelze si nevšimnout, jak se podivuhodně splétají významové roviny, diskuse o principech utloukáme detaily a naopak. A naše teorie stejně jako naše slova nevyrůstají ze skutečnosti, ale vší mocí cpeme skutečnost do podoby, kterou jsme vyteoretizovali. Včetně sebe.

„Člověk západu nepotřebuje nadřízenost nad přírodou kolem sebe a uvnitř sebe. Obojí má v téměř ďábelské dokonalosti. Co však postrádá je vědomé uznání své podřízenosti přírodě kolem sebe a v sobě. Měl by se učit, že nemůže jednat, jak se mu zachce. Pokud se to nenaučí, zničí ho jeho vlastní přirozenost. Nezná svou duši, která se proti němu sebevražedně bouří.“

Pleteme si intelekt s duchem

„Intelekt je skutečným škůdcem duše tehdy, jestliže si osobuje právo zaujmout místo ducha: postrádá totiž k tomu schopnosti, neboť duch je vyšší než intelekt, poněvadž zahrnuje nejen intelekt, ale i citovost. Duch je směřováním a principem života usilujícího o nadlidské, světlé výšiny.“

V druhé půli svého působení se C. G. Jung zabýval kolektivním vědomím a nevědomím, blízce se seznámil s čínskou kulturou a z této pozice pak srovnával tzv. západní a východní myšlení.

Jeho srovnání vždy poukazovalo na základní rozdíl mezi zaměřením, v němž se obě strany mají od svého protějšku co učit. Stejně jako Východ od nás potřebuje technologie a vědu, my od něj potřebujeme znalost duše a nitra člověka. To, čemu se Východ, na rozdíl od nás, vždy věnoval. „Moudrost a mystika Východu mají velmi mnoho co říci právě nám. Měly by nám připomínat, co máme ve své kultuře podobného a co jsme již zapomněli a zaměřit naši pozornost na to, co jsme jako nevýznamné odsunuli stranou, totiž na osud našeho vnitřního člověka.“

A to nikoliv pro senzační zábavu v kursech vnitřního dítěte či večerní chvilku vůní, ale jako způsob, jak se postavit tomu, co nám hrozí od nás samých.

V několika statích věnovaných zpětnému pohledu na katastrofu Holocaustu a jejím příčinám se C. G. Jung znovu a znovu vrací k tomu, že Západní člověk se svými technologickými možnostmi je jako dítě s dynamitem, neboť jeho vnitřní zralost naprosto neodpovídá jeho prostředkům. A jediným lékem této hrozící skutečnosti je, abychom se obrátili do sebe a dozráli v oblastech, na něž jsme v běhu za vnějšími cíli zapomněli.

„Člověk vyvolává totalitární démony, místo aby si uvědomil, že nepatrný pokrok v mravní povaze individua je vše, co se dá vskutku vykonat. Ničivá síla našich zbraní přerostla veškerou míru, a to vnucuje lidstvu psychologickou otázku: „Dorostl duchovní a morální stav lidí, kteří o použití těchto zbraní rozhodují, nesmírné obludnosti možných následků?“

Kubin

Ve zkratce: Forma krátkých interview neumožňuje hloubkovou analýzu, ale spíše povrchní názorové zkratky, které ale zase Junga nutí ke spontánním a stravitelným reakcím, z kterých si udělá obrázek i člověk neznalý jeho psychologických teorií.

80%

Kdo má Junga načteno, bude se ptát, zda 50 let od jeho smrti je možné ještě vydat dosud nezveřejněný materiál, který by světoznámého psychiatra ukázal v novém rozhovory s jungemsvětle. Co se týče vědeckých objevů na poli psychoanalýzy a zásadních myšlenek, bylo vše podstatné a do hloubky popsáno v Jungových sebraných spisech. Pikantnosti z Jungova života a stinné stránky jeho osobnosti se zase snažil zvýraznit Richard Noll v životopise Tajný život Carla Junga s názvem Árijský Kristus. Zákulisí Jungova života si mohl podrobně projít čtenář také ve dvoudílném životopise Ronalda Haymana s názvem Život C. G. Junga s podtituly obou dílů.

Poslední objevnou událostí, která dotvářela obraz Jungovy tvorby, se stalo určitě před šesti lety vydání Červené knihy, plné vlastnoručních Jungových ilustrací a poznámek. Konečně, nejdelší a nejkomplexnější rozhovor vedla s Jungem Aniela Jaffé, aby vytvořila psychoanalytickému guruovi jeho vlastní, velmi přívětivé memoáry Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga.

V čem tedy mohou překvapit čtenáře právě vydané Rozhovory s Jungem? Na malém prostoru si můžeme pomocí dialogů udělat obrázek o zásadních myšlenkách Junga, ale také o jeho osobních názorech na mnoho někdy více někdy méně podstatných společenských jevů- prakticky na cokoliv, čeho se Jung ve své tvorbě dotkl, v rozhovorech je totiž brán jako odborník na jakékoliv téma. Rozhovory jsou řazeny chronologicky dle data vzniku a jsou všechny relativně natolik krátké, že lze knihu odložit a vrátit se nerušeně k další jednohubce.

Forma krátkých interview neumožňuje hloubkovou analýzu, ale spíše povrchní názorové zkratky, které ale zase Junga nutí ke spontánním a stravitelným reakcím, z kterých si udělá obrázek i člověk neznalý jeho psychologických teorií. Dozvíme se od všeho trochu- něco z Jungova soukromí a vztahů k bližním a Freudovi, i vysvětlení základních Jungových populárních tezí -například o archetypech, animusu a animě, kolektivním nevědomí, synchronicitě.

Z dnešního pohledu vypadají některé osobní Jungovy názory úsměvně- třeba ty na tehdejší role mužů a žen ve společnosti: „Pro mě je obzvláště krásná žena zdrojem hrůzy. Krásná žena zpravidla znamená hrozné zklamání. Nemůžete dostat svůj koláč a sníst si ho. U muže se krása a mozek zřídka nacházejí pospolu. Mozek velmi pohledného muže krásné postavy se stává pouhým doplňkem jeho trupu.“ Nebo jak Američanům radí, jak se mají chovat k ženám a co mají udělat, aby jejich národ nepropadl tragickému osudu.

Některé jeho názory před vypuknutím války zavání fascinací až obdivem k Hitlerovým schopnostem a vírou ve velkou roli Německa v budoucnosti celé Evropy. Přirovnával Hitlera k šamanovi a věštci, který dělá správná politická rozhodnutí, protože má výjimečný talent přístupu ke svému nevědomí. Také se něco dozvíme o Jungových názorech na Československo, a řekněme si upřímně, jeho soudy nejsou vůbec lichotivé: „Ale pak přijdete do Německa a hned na východ za ním jsou slovanští mužikové, ubohá bílá chátra Evropy. Mužikové jsou lidé, kteří nemohou ráno vstát, ale celý den spí. A Němci, jejich sousedi, jsou lidé, kteří mohli vstát, ale vstali příliš pozdě- zaspali rozdělení světa na koloniální říše a od té doby mají Němci komplex méněcennosti.“

Po válce zase, odsuzován za svůj nekritický postoj k nacismu, svoje názory uvádí do kontextu a vyzdvihuje, že se stal naopak v lecčem vizionářem. V pozdním věku se objevují i rozhovory, v kterých musí Jung čelit kritice svých teorií, z nichž některé, týkající se kolektivního nevědomí a alchymie, byly seznány jako vědecky neprokazatelné.

Rozhovory dokazují, že Jung byl schopen na vysoké úrovni debatovat o svých psychologických objevech a myšlenkách téměř až do své smrti. A také na nich tvrdohlavě a bez úprav až do své smrti lpěl.

Ivo Fencl

S Jungem je u nás spojena především práce Karla Plocka, ale na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se tento brněnský bard nepodílel; je dílem Ondřeje Fafejty, který rozhovory vybral a doplnil svou předmluvou a ediční poznámkou. Anglický originál C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters byl nicméně o polovinu rozsáhlejší a vedle přepisů rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých a novinových rozhovorů s Jungem zahrnuje přednášky a články o Carlu Gustavovi, což české vydání pomíjí.

Čtěte rovněž ukázkui z knihy: Rozhovory s C. G. Jungem

V originále i češtině je všech třiatřicet (ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961. Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory.

Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. A o jejich následném setkání anebo setkáních (proběhla ovšem dvě) napsal pak ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí. Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta ovšem ve svém úvodu uvádí coby úplně „první“ Jungem poskytnutý rozhovor teprve ten fakticky čtvrtý z 26. června 1933, jenž pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker.

Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.

Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic).

Jiné interview - s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 - natočené přímo v Jungově domě v Küsnachtu proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu. „Nemusím věřit, ale vím.“ - Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další.

Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim. V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit.

„Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost... U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi... Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“

Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.

Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se ovšem týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.)

Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha, pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal sebraná jeho interview. - Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.)

Z knihy

Jung o asociacích: Není nezajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně.

O nemocech: Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem.

O zástupech: Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude?

O Hitlerově „náboženství“: Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny. Jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit... A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným.