Rozmluvy předního žurnalisty s Karlem Schwarzenbergem vznikaly na pokračování během minulých dvaceti let. V tomto období se z představitele jednoho z nejvlivnějších šlechtických rodů, žijícího od roku 1948 v emigraci a intenzivně podporujícícho např. českou exilovou a samizdatovou literaturu i její osobnosti, stal kancléř prezidenta ve svobodném státě, později senátor a naposledy ministr zahraničních věcí.

Na rozdíl od většiny českých politiků na nejvyšších postech však tento muž neměl zapotřebí vstupem do politiky domáhat se vlivu či zlepšovat svoji finanční situaci. Logicky tedy, a rozhovor to potvrzuje, byly jeho pohnutky jiné.

Dočteme se, jaké to je narodit se do knížecí rodiny, která se po staletí cítila být navýsost zodpovědna za rozvoj rodového území a zároveň i za ty, kdo na něm pracují. Rodina cítila zodpovědnost za „svoje lidi“ – a to i v době předválečného vysídlování pohraničí a nacistické okupace. A i později, v době poválečné emigrace, kdy bylo Schwarzenbergy pomoženo nejednomu porybnému z bývalého panství, když se v prvních těžkých týdnech přihlásil v jejich vídeňském sídle. Úcta a uznání dobře odvedené práce byly rodinnou výchovou vštěpovány spolu s velkým důrazem na vzdělání, historii a znalost poměrů na spravovaných územích – pro Karla Schwarzenberga tedy i v jižních Čechách, které jsou dodnes jeho srdeční záležitostí. Jeho dětská léta provázely toulky přírodou v Čimelicích a kolem Orlíku, na hradě samotném jej obklopovala rodová historie. (Ano, mluví se zde i o navracení rodového majetku - pro mnohé občany bez modré krve dosud těžko stravitelné téma). Dějiny rodu a vzpomínky Karla Schwarzenberga jsou však pouze rámcem knihy. To podstatné jsou jeho úvahy, vystavěné na životních zkušenostech, hluboké znalosti evropské minulosti i současnosti, kultury i politického prostředí.

Na základě Hvížďalových otázek Schwarzenberg formuluje jasně základní problémy, ale i vítězství českého národa v době Rakousko-uherské monarchie. Hodnotí z celoevropského kontextu vznik i celé období první republiky postavené na pilíři národního sebeurčení. Zamýšlí se nad vztahem českého státu a církve, a také šlechty. Hovoří o intelektuálních i politických špičkách té doby, o osobních setkáních (Jan Masaryk, Ferdinand Peroutka, později Jan Werich, Miloš Forman aj.)

Přesně charakterizuje komunistickou totalitu, která pokračovala v devastaci společnosti započaté německou okupací. Zaobírá se ale i tím, jaké by měly být nejdůležitější kroky k nápravě (v první části knihy vznikající v roce 1988). V další části s odstupem 7 let hodnotí vývoj a nesnáze období budování demokracie u nás. A v části poslední, nejnovější, vytyčuje pro sebe úkoly spojené s funkcí ministra zahraničí. Schwarzenberg, který nikdy netoužil být politikem, promlouvá velice lidsky, laskavě a srozumitelně i o složitých tématech. Oceňujeme jeho humor a velkorysost, ale i jistou skromnost. Pochopíme, že vzdělání i předurčení rodem vždy cílevědomě využíval ve prospěch demokracie, české kultury a národa, kterému dobře rozumí, a České republiky. A nyní se vší zodpovědností i moderní Evropy.

Martina Fialková

Zdroj: http://www.cesky-dialog.net/