Kniha rozhovorů Ludmily Javorové a Zdeňka Jančaříka Ty jsi kněz navěky, vydaná v roce 2020 nakladatelstvím Portál, otvírá velmi zajímavé a současně kontroverzní téma skryté církve, konkrétně její brněnské větve, která se – podle pojmenování teologické školy založené F. M. Davídkem – nazývala Koinótés. Prostřednictvím vyprávění jedné z mála dosud žijících členek tohoto společenství seznamuje čtenáře s činností církve ve společenském zřízení, které jakýkoli projev víry sledovalo, evidovalo a využívalo, a lidé, kteří se nehodlali podřídit, tak vystavovali obrovskému nebezpečí sebe i své rodiny.

Skryté (podzemní) církve vznikají v zemích, ve kterých totalitní režim radikálně ovlivňuje, omezuje či zcela znemožňuje působení církve. Pro tyto účely udělil poprvé Vatikán tzv. „mexické fakulty“ neboli mimořádná privilegia, která měla mexická církev v době pronásledování na začátku dvacátého století. Tyto výsady umožnily vytvořit tajnou hierarchii, provádět tajná svěcení kněze a celebrování mší v provizorních či těžkých podmínkách, jako například ve vězení, pracovních táborech nebo v bytech.

Tato privilegia později zcela naplnila podzemní církev v Čechách v době komunistického režimu, který uvěznil nebo popravil velké množství duchovních, řeholníků a řeholnic, pomocí nátlaku a vydírání donutil některé duchovní ke spolupráci s StB. Podzemní církev byla součástí oficiální církve v zemi, nejednalo se o jinou církev či sektu.

Nejvýznamnějším členem brněnské větve podzemní církve byl kněz Felix Maria Davídek (1921–1988), člověk s neuvěřitelnou řadou darů, vzděláním a charizmatem, ale pro mnohé také značně problematická osobnost. Kromě tajného svěcení kněží (celibátních i ženatých) a biskupů se rozhodl pro dodnes diskutovaný a rozporuplný krok – ve snaze pomoci řeholnicím a věřícím ženám v komunistických věznicích účastnit se svátostí vysvětil za katolického kněze ženu, svou pomocnici Ludmilu Javorovou.

Ludmila Javorová (narozena v Brně v roce 1932) vyrůstala v katolické rodině a celý její život je ve znamení víry a služby. V období totality byla spolupracovnicí F. M. Davídka, věnovala se vzdělávání a péči o nemocné. V roce 1970 byla vysvěcena na kněze, ale po roce 1989 jí byl udělen zákaz vykonávat kněžskou službu a její kněžství nebylo uznáno. V dnešní době se věnuje výuce náboženství.

Na první pohled je jasné, že Zdeněk Jančařík si s Ludmilou Javorovou skutečně „sedli“, rozhovor působí velmi nenuceně a přátelsky. Je zřejmé, že Zdeněk Jančařík je pro takový rozhovor ideální – odborně erudovaný, vnímavý, zkušený v oblasti literatury (je bývalým šéfredaktorem nakladatelství Portál), ale především je to salesiánský kněz. Nechá Ludmilu Javorovou vyprávět, rozhovor lehce směřuje doprovodnými otázkami. Pro větší přehlednost je kniha strukturována do 22 kapitol. Občas se stane, že se čtenář trochu ztratí v letopočtech a spoustě jmen, během hovoru je mnoho odboček, které čtenáře znejistí. Pro vysvětlení přiřadil Zdeněk Jančařík na závěr knihy pečlivý poznámkový aparát. Nicméně bylo by škoda neustále vstupovat do vyprávění a upřesňovat všechno do posledního detailu. Ludmila Javorová hovoří o specifické spiritualitě žen, lidství, o důležitosti pastorace, otevře i velmi citlivá témata – například vyděděnost věřících, kteří nespadají do kolonky „ideální křesťan“, či skepsi z porevolučního postoje církve.

Velkým problémem při snahách o mapování aktivit jednotlivých buněk podzemní církve je nedostatek písemných dokumentů, informace o členech, činnostech a úkonech se předávaly ve velkém utajení. Řada informací je tak pouze na základě subjektivně zabarveného ústního podání, tím dochází k řadě nejasností a pochybností. Navíc ani nejsou zpřístupněny oficiální dokumenty církve. A právě v tom spočívá stěžejní přínos knihy Ty jsi kněz navěky, v podstatě je to jediná cesta, jak se k informacím o podzemní církvi prostřednictvím pamětníků dostat. A jako další významné poselství knihy vnímám důležitost existence výrazných osobností, které sice mohou být kontroverzní, nicméně díky svému charizmatu dokážou vyhledat, rozpoznat a strhnout řadu dalších lidí, kteří šíří poselství dál. Proto je mi způsob, jakým se Ludmila Javorová za svého učitele a světitele rve, velmi sympatický.

Možná se toto téma objasní a vysvětlí, až se očistí a oprostí od nánosů osobních křivd a strachu z minulosti. Zatím je postoj oficiální církve k podzemní spíše rozpačitý. Ale tento významný fenomén z období totality by rozhodně neměl upadnout v zapomnění. Jako věřícího laika mě tato napjatá a nevyřešená situace, která přetrvává desetiletí, velmi mrzí, jakkoli chápu argumenty obou stran. Na aktuálnosti tématu knihy přidává i současná situace, kdy kvůli epidemiologickým opatřením mnoho věřících trpí nedostatkem kontaktu s kněžími a církevním společenstvím.

Tento rozhovor je hned od prvních stránek půvabný jakousi kněžskou sounáležitostí. Téměř ve svých devadesáti letech Ludmila Javorová, vysvěcená na kněze Skryté církve, prolomila mlčení a souhlasila s rozhovorem se salesiánem Zdeňkem Jančaříkem. Fakticky nejde o úplně první veřejné vyjádření Javorové, tím je knížka Z hlubin bezedných, vydaná v Americe na přelomu tisíciletí.

Ludmila Javorová byla dlouhé roky blízkou spolupracovnicí klíčové postavy Skryté církve Felixe Davídka. Od jeho návratu z kriminálu až do jeho smrti v roce 1988 byla jeho asistentkou, spojkou, i vnímavou kritičkou.

Aktuální rozhovor je vzácný svou upřímností a nakonec také časovým odstupem. Díky tomu vyzní zřetelně klíčové momenty spoluautorčina duchovního zrání, ale i kontext některých důležitých událostí a rozhodnutí. Zmiňme alespoň Davídkovu snahu podchytit mladé muže toužící po kněžství, kteří ale nechtěli vstoupit do zapovězeného, komunisty zřízeného semináře v Litoměřicích. Nebo jeho dlouhodobou snahu zajistit kontinuitu živé církve, reagující aktivně na všemožná omezení ze strany státní moci. Na pozadí těchto zkušeností a rozhovorů s představenými uvězněných řeholnic dozrál Davídek k rozhodnutí vysvětit Ludmilu Javorovou na kněze, veden snahou vysvětit služebnici vězeňkyň, které byly odtrženy od svátostného života. Ke svěcení žen se Davídek rozhodl, přestože jeho záměr vyvolal mezi biskupy Skryté církve tvrdý nesouhlas. „Já to musím udělat. Nezapomeň, že jsou znamení času a je to zodpovědné. Já nejednám nezodpovědně…“ vzpomíná na Davidkovo rozhodování Javorová. O pár dní později byla Ludmila vysvěcena pro službu ve skrytosti v totalitní době, pro „ženy bez kněze”.

Nikdo asi dnes už nedokáže pochopit, co znamenalo být připraven nechat se zavřít, aby byl člověk s těmi, jimž má sloužit. I tak ale odpovědi Ludmily Javorové nutí k zamyšlení, co je podstatou kněžství. Díky citlivým otázkám Zdeňka Jančaříka vyvěrá z jejích výpovědí obrovská energie, touha pomoci lidem porozumět přicházejícímu Božímu království. „Naše služba spočívala v tom,“ vzpomíná, „že jsme se snažili působit v církvi tam, kde v nesvobodě působit nemohla.“ Její cestou bylo otevírat se lidem a přinášet jejich nouzi na obětní stůl. „Pastorace za totality byla úplně jiná. Víc ,natěsno´, lidštější, mnohem víc se hledělo na lidskou stránku společenství a jednotlivců. Právě v této ,lidské´ pastoraci ,natěsno´ jsme v církvi velice zaspali.“

Tím zásadním, o čem je čtenář nucen přemýšlet, však nejsou ani pastorační metody, které jsme po pádu komunismu příliš snadno opustili, ani přínos kombinace kněžského a profánního povolání, a nakonec ani pastorační přístup k lidem v neregulérních životních situacích, který byl již tehdy blízký náhledu současného papeže. Pro většinu členářů nebudou zásadní asi ani drobné střípky z každodenního fungování někdejší větve podzemní církve.

Jádrem knihy je svědectví o hledání ducha, o citlivosti a tvořivém přístupu k tomu, co se děje kolem nás. „Taková citlivost nepřichází hned, je třeba cviku soustředění. To tady mohutně chybí. Lidé pak nejsou schopni se vnitřně uvolnit a dát duchu křídla.“ A kousek dál Javorová říká: „Obecně nám v církvi chybí tvořivost, a to i ve spiritualitě. Jsme zvyklí na tvořivost všude jinde, jen ne v duchovním životě.“ Porozumět znamení doby, zahlédnout, kudy vane Duch, je možná jednodušší, než se zdá, alespoň tedy pokud je člověk veden ryzími úmysly a neprosazuje sám sebe.

V tomto ohledu je rozhovor i cennou připomínkou, jak moc se liší přístup žen a mužů k duchovnímu životu a nakolik se katolická církev ochuzuje, když nedokáže vytvořit prostředí, kde zní plnohodnotně ženský hlas. Jinak zní, když o soucitu hovoří žena a když o něm hovoří muži. Jinak zní, když o kněžství, bytostně založeném na vztazích k Bohu a těm, k nimž je poslán, hovoří žena či muž. A koneckonců jinak vypadalo, když Davídkovi oponovali muži a když ho Ludmila Javorová nabádala, že Boží věc nejlépe zraje, když se člověk upozadí. Rozdílný pohled dává událostem třetí rozměr, vytváří prostor, který otevírá cestu budoucnosti.