Jančařík, Zdeněk: Ty jsi kněz navěky - autor recenze: Josef BeránekTento rozhovor je hned od prvních stránek půvabný jakousi kněžskou sounáležitostí. Téměř ve svých devadesáti letech Ludmila Javorová, vysvěcená na kněze Skryté církve, prolomila mlčení a souhlasila s rozhovorem se salesiánem Zdeňkem Jančaříkem. Fakticky nejde o úplně první veřejné vyjádření Javorové, tím je knížka Z hlubin bezedných, vydaná v Americe na přelomu tisíciletí.
Ludmila Javorová byla dlouhé roky blízkou spolupracovnicí klíčové postavy Skryté církve Felixe Davídka. Od jeho návratu z kriminálu až do jeho smrti v roce 1988 byla jeho asistentkou, spojkou, i vnímavou kritičkou.
Aktuální rozhovor je vzácný svou upřímností a nakonec také časovým odstupem. Díky tomu vyzní zřetelně klíčové momenty spoluautorčina duchovního zrání, ale i kontext některých důležitých událostí a rozhodnutí. Zmiňme alespoň Davídkovu snahu podchytit mladé muže toužící po kněžství, kteří ale nechtěli vstoupit do zapovězeného, komunisty zřízeného semináře v Litoměřicích. Nebo jeho dlouhodobou snahu zajistit kontinuitu živé církve, reagující aktivně na všemožná omezení ze strany státní moci. Na pozadí těchto zkušeností a rozhovorů s představenými uvězněných řeholnic dozrál Davídek k rozhodnutí vysvětit Ludmilu Javorovou na kněze, veden snahou vysvětit služebnici vězeňkyň, které byly odtrženy od svátostného života. Ke svěcení žen se Davídek rozhodl, přestože jeho záměr vyvolal mezi biskupy Skryté církve tvrdý nesouhlas. „Já to musím udělat. Nezapomeň, že jsou znamení času a je to zodpovědné. Já nejednám nezodpovědně…“ vzpomíná na Davidkovo rozhodování Javorová. O pár dní později byla Ludmila vysvěcena pro službu ve skrytosti v totalitní době, pro „ženy bez kněze”.
Nikdo asi dnes už nedokáže pochopit, co znamenalo být připraven nechat se zavřít, aby byl člověk s těmi, jimž má sloužit. I tak ale odpovědi Ludmily Javorové nutí k zamyšlení, co je podstatou kněžství. Díky citlivým otázkám Zdeňka Jančaříka vyvěrá z jejích výpovědí obrovská energie, touha pomoci lidem porozumět přicházejícímu Božímu království. „Naše služba spočívala v tom,“ vzpomíná, „že jsme se snažili působit v církvi tam, kde v nesvobodě působit nemohla.“ Její cestou bylo otevírat se lidem a přinášet jejich nouzi na obětní stůl. „Pastorace za totality byla úplně jiná. Víc ,natěsno´, lidštější, mnohem víc se hledělo na lidskou stránku společenství a jednotlivců. Právě v této ,lidské´ pastoraci ,natěsno´ jsme v církvi velice zaspali.“
Tím zásadním, o čem je čtenář nucen přemýšlet, však nejsou ani pastorační metody, které jsme po pádu komunismu příliš snadno opustili, ani přínos kombinace kněžského a profánního povolání, a nakonec ani pastorační přístup k lidem v neregulérních životních situacích, který byl již tehdy blízký náhledu současného papeže. Pro většinu členářů nebudou zásadní asi ani drobné střípky z každodenního fungování někdejší větve podzemní církve.
Jádrem knihy je svědectví o hledání ducha, o citlivosti a tvořivém přístupu k tomu, co se děje kolem nás. „Taková citlivost nepřichází hned, je třeba cviku soustředění. To tady mohutně chybí. Lidé pak nejsou schopni se vnitřně uvolnit a dát duchu křídla.“ A kousek dál Javorová říká: „Obecně nám v církvi chybí tvořivost, a to i ve spiritualitě. Jsme zvyklí na tvořivost všude jinde, jen ne v duchovním životě.“ Porozumět znamení doby, zahlédnout, kudy vane Duch, je možná jednodušší, než se zdá, alespoň tedy pokud je člověk veden ryzími úmysly a neprosazuje sám sebe.
V tomto ohledu je rozhovor i cennou připomínkou, jak moc se liší přístup žen a mužů k duchovnímu životu a nakolik se katolická církev ochuzuje, když nedokáže vytvořit prostředí, kde zní plnohodnotně ženský hlas. Jinak zní, když o soucitu hovoří žena a když o něm hovoří muži. Jinak zní, když o kněžství, bytostně založeném na vztazích k Bohu a těm, k nimž je poslán, hovoří žena či muž. A koneckonců jinak vypadalo, když Davídkovi oponovali muži a když ho Ludmila Javorová nabádala, že Boží věc nejlépe zraje, když se člověk upozadí. Rozdílný pohled dává událostem třetí rozměr, vytváří prostor, který otevírá cestu budoucnosti.
autor recenze: Josef Beránek