Dobrá zpráva pro všechny příznivce obrýleného manhattanského neurotika – po delší pauze k nám
Aerofilms dovezli nový film Woodyho Allena
Vicky Cristina Barcelona. A pokud ještě pořád nevlastníte knižní rozhovor
Woody Allen – Hovory o filmu, budete si ho moci po návštěvě filmu pořídit v knihkupectvích Portál s 15% slevou.
Dočtete se v něm mimo jiné, proč Woody poslední dobou točí po Evropě a jaké nápady měl na svůj chystaný „barcelonský film“, když ještě neměl ani název. Jeho česká premiéra je 23. října a vy se tak budete moci podívat, jak tyto myšlenky posléze ve filmu Vicky Cristina Barcelona skutečně využil. Ti, kteří oplakávají v distribuci dosud neuvedený Kasandřin sen, si budou alespoň moci přečíst o jeho vzniku a obsazování. Nečekané se ale můžete dozvědět i o kterémkoli dalším snímku Woodyho kariéry, s autorem rozhovoru Ericem Laxem totiž o svých filmech průběžně mluvil celých 36 let.
A protože jsme jako vy také rádi, že se na Woodyho nový snímek můžeme konečně podívat na stříbrném plátně, nabízíme vám po předložení lístku na film Vicky Cristina Barcelona v našich knihkupectvích 15 % slevu právě na knížku Woody Allen – Hovory o filmu. Takže si po čerstvém zážitku s Woodyho múzou posledních let Scarlett Johansson, čerstvě objevenou Rebeccou Hall, krásnou Penélope Cruz a prověřeným Javierem Bardemem můžete dopřát Woodyho do své knihovničky. Kdo by to byl do něj řekl, že je líný režisér, že vůbec nemluví s herci, nebo že nejlepší nápady má ve sprše? Nevěříte? Jen se podívejte:
EL:
Říkal jsi mi, že svoje náměty nečerpáš ze snů, ale ovlivňují sny nějakým způsobem tvoje psaní?
WA: Nejsou to sny, ale něco v mém podvědomí. Marshall Brickman mi tenkrát řekl, že měl vždycky dojem, že když člověk na něčem pracuje, dělá na tom i tehdy, když o tom neví – když jí, když jde po ulici, když spí. Dělá na tom dokonce i tehdy, když si myslí, že se od toho odtrhl. Neustále to někde bublá. Přišel jsem na to, že je to velice přesný postřeh.
Když někde sedím a mám deset minut času, hned na to začnu myslet. Nemůžu si pomoct. Přijdu domů a myslím na to. Prostě to tak funguje. Snažím se myslet na to dokonce i tehdy, když jdu spát. Nemám rád zbytečně promarněný čas. Když někam ráno jdu, vždycky si plánuju, o čem budu přemýšlet a do kterého problému se pustím. Když jsem ráno ve sprše, snažím se ten čas využít. Většinu času tedy přemýšlím, protože to je jediný způsob, jak se vypořádat s problémy kolem psaní.
EL:
Rozveď trochu tu sprchu jako vhodné pracovní místo.
WA: Za ta léta jsem přišel na to, že jakákoli krátkodobá a okamžitá změna podpoří nový přísun duševní energie. Takže když jsem teď v této místnosti a přejdu do druhé, pomůže mi to. Když vyjdu na ulici, je to pro mě obrovská pomoc. Když vstanu a dám si sprchu, taky mi to pomůže. Takže někdy si dávám sprchy navíc. Všechno ze mě spadne a já se uvolním.
Sprcha je obzvlášť dobrá v chladném počasí. Zní to trochu hloupě, ale když pracuju oblečený jako jsem teď a zachce se mi jít do sprchy kvůli tvůrčí přestávce, částečně se svléknu a udělám si vdolek nebo něco takového, potom se do mě dá zima a chce se mi do sprchy. Stojím tam v proudu horké vody třicet nebo pětačtyřicet minut a přemýšlím o námětech a vymýšlím zápletky. Potom vylezu ze sprchy, osuším se, obléknu, žuchnu sebou na postel a tam přemýšlím. Procházka venku je taky dobrá. Dřív jsem chodíval častěji, když jsem ještě nebyl tak známý. Dělával jsem to moc rád, ale už nechodím tak často jako dřív, protože mě lidé poznávají a nemůžu se dost dobře soustředit. Rozčiluje mě to, a někdy se dokonce i stane, že se mě někdo zeptá: „Poslyšte, můžu jít kousek s vámi? Musím vám něco říct.“ Nemůžu se pak soustředit. Jsem z toho vystrašený.
S lístkem na film Vicky Cristina Barcelona získáte v knihkupectvích Portál 15% slevu na knížku Woody Allen – Hovory o filmu.
EL: Bobby Greenhut mi vyprávěl, že jednou pracoval na něčím filmu a zrovna chystali jeden záběr nedaleko domu, kde bydlíš. Podíval se nahoru směrem ke tvé terase a zahlédl tě, jak přecházíš sem a tam.
WA: Chodím na tu terasu hodně často. Jedna z nejlepších věcí na tomhle bytě je, že má dlouhou terasu. Při psaní scénářů jsem po ní přešel snad milionkrát. Ohromně mi pomáhá, když můžu změnit prostředí. Je to pro mě osvobozující.
EL: Když už máš za sebou chození, zapíšeš hned všechno, co jsi promyslel?
WA: Nemusím si to zapsat hned potom, kdy to promyslím. Můj první nástin scénáře málokdy zabere víc než jednu stránku. Někde uprostřed psaní náčrtu obvykle ztrácím zájem. Zapíšu si něco jako: „Alvy se setká s Annie. Romantická scéna. Flashback do doby, kdy se seznámili.“ Napíšu si třeba osm takových vět, a než se dostanu k osmé nebo deváté, přestane mě to bavit, protože znám ten příběh tak dobře, že tohle opravdu nemám zapotřebí.
EL: Tyhle pomůcky na podporu kreativity jsi používal vždycky, nebo se vyvinuly časem?
WA: Zjistil jsem to pozorováním. Vyšel jsem ven a dal jsem si krátkou přestávku, abych si koupil noviny nebo sušené švestky nebo něco takového, a když jsem se potom vrátil, byl jsem plný nového elánu a pomyslel jsem si: Panečku, zůstanu venku, nepůjdu hned do bytu. Udělám si hezkou procházku v Central Parku nebo půjdu města.Stejné je to se sprchou. Sedím třeba dvě hodiny a kde nic, tu nic, tak si řeknu, že půjdu do sprchy, protože potom stejně musím do města. Rozhodnu se, že si udělám přestávku a vrátím se k tomu později. Ve sprše se potom najednou uvolní nějaká energie – je to hrozná fráze, ale nevím, jak jinak to popsat. Zpočátku se to stávalo náhodou. Teď to dělám úmyslně.
EL: Jak si udržuješ soustředění, když jde psaní nebo vymýšlení pomalu? Já a někteří moji známí spisovatelé v tu chvíli začnou kontrolovat, jestli není potřeba ořezat tužku.
WA: Možná mi pomohla jedna věc, a sice že jsem se stal spisovatelem za hodně krutých okolností. Brzy jsem se naučil, že psaní nejde snadno, že je to mučivá práce, hrozně těžká. O mnoho let později jsem četl, že Tolstoj řekl: „Člověk musí smáčet pero krví.“
Naučil jsem se vstávat brzy ráno a psal jsem, přepisoval, znovu vymýšlel, trhal papíry a začínal znovu a znovu. Uplatňoval jsem takový zarputilý přístup – nikdy jsem nečekal na inspiraci. Vždycky jsem musel začít a udělat to. Urval jsem to silou. Vždycky jsem schopný psát a přepisovat, protože se k tomu donutím. Za ta léta jsem objevil milion drobných triků, které mi pomáhají přečkat tu nepříjemnou dobu.
Vicky s Cristinou ještě netuší, co je v Barceloně čeká - pokud vás zajímá, jak tenhle výlet změní jejich životy, pak hurá do kina…
EL: Dramatik Paddy Chayefsky řekl, že se spisovatel v období mezi dvěma projekty chce zabít. Máš stejné pocity?
WA: Když si konečně pomyslíš: „To je ten nápad, se kterým začnu pracovat,“ je to velká radost. Potom přijde období, kdy začneš vytvářet vnitřní strukturu, a to může být obtížné – nebo taky ne. Ale když konečně sedneš k psaní, je to jako začít jíst jídlo, které jsi celý den připravoval v kuchyni.
EL: Můžeš zmínit alespoň některé z těch milionů drobných triků, které používáš?
WA: V každé volné chvíli neustále přemýšlím o něčem, co souvisí s projektem: když jdu ráno do sprchy, když jdu večer spát, když čekám na výtah. Kdysi mi někdo vyprávěl o jednom prvoligovém nadhazovači, který se vždycky nadhazovačem chtěl stát. Vyrůstal na farmě a otec mu řekl: „Vždycky když jenom tak posedáváš, vezmi si kámen a zkus zasáhnout stéblo trávy nebo prut. Využívej každou chvíli.“ Zdá se mi to velice logické. Vždycky jsem se snažil dělat to takhle. Neustále mám nějaký problém, o kterém přemýšlím.
Odjakživa jsem byl taky velice obezřetný a dával jsem si pozor, abych neuvízl v pastech, které člověku brání v psaní. Je spousta výmluv, které se dají použít, aby se člověk vyhnul tomu protivnému úkolu vstát a strávit celý den o samotě psaním a přemýšlením, které nikam nevede, a nakonec šel večer spát, aniž by se hnul z místa. Tahle část práce je opravdu velice nepříjemná.
Hodně mi taky pomáhá, když určitý problém vyslovím nahlas, protože se tak najednou ocitne mimo říši fantazie v mé hlavě a stane se konkrétnějším. Zatelefonuju Mie a řeknu jí: „Chtěl bych s tebou mluvit o nějakých problémech.“ Jsou to sice problémy, které Mia v žádném případě nemůže vyřešit, protože mi může těžko říct třeba: „Ne, začni pracovat na tomto“ nebo „Pusť se do tohoto“. Nemá ani ponětí, o čem jsem v posledních dnech přemýšlel. Ale procházíme se po ulici a povídáme si. Hodně mi pomáhá už jenom to, že se slyším.
Musíš si taky dávat pozor na tuhle malou „sartreovskou“ past: Seznamuješ někoho s problémem, ale ve skutečnosti už ses rozhodl, jak s ním naložíš, a toho druhého jenom přesvědčuješ, aby s tebou souhlasil. Stavíš ten problém tak, že s tebou druhá strana souhlasí, i když zdánlivě objektivně hovoříš o obou stránkách věci. Je to ošemetné. Příčina nezdaru tkví z devadesáti procent právě v psaní scénáře. Film obvykle nedopadne špatně kvůli hereckým výkonům nebo režii, ale kvůli scénáři.
Když máš dobrý scénář a hloupě ho natočíš, ještě pořád můžeš mít nakonec úspěšný film. To bylo dokázáno milionkrát. Vidíš mizerně natočené filmy – od amatérů až po Buñuela –, které mají tak dobrý scénář, že jsou působivé, i když věci nedávají žádný smysl. Ale když máš špatný scénář, můžeš ho natočit jako sám pánbůh a bez ohledu na to, jaký styl do toho vneseš, nefunguje to.
EL: Někdy na place sedíš bez hnutí a díváš se do země. Řešíš v tu chvíli nějaké problémy?
WA: V takových chvílích obvykle nemyslím na nic. Jsou ale některé věci, které mě vzpruží. Například zapnout televizi, když jsem doma, naladit nějaký sport a sledovat dvě výměny baseballu nebo kousek basketbalového utkání. Tyhle věci jsou pro mě nezbytné. Úžasně si u toho odpočinu. A na place taky potřebuju oddychový čas. Ale když je to víc než deset nebo patnáct minut, jdu do karavanu, protože tam mám vždycky co na práci – můžu telefonovat nebo vyřizovat věci, které se nakupily. To se taky musí udělat.
Více o filmu najdete na http://www.aerofilms.cz/filmy/127-Vicky-Cristina-Barcelona/.
Připravila: Šárka Nováková