Příznivci Woodyho Allena…
…mají zase pré. Vědomosti o nejproslulejším manhattanském neurotikovi si mohou doplnit v novém knižním rozhovoru Woody Allen – Hovory o filmu. Skrze mnohá interview novináře Erica Laxe s tímto nezaměnitelným filmovým tvůrcem a mistrem svébytného humoru lze sledovat jeho vývoj od filmů jako Zahraj to znovu, Same až po současné snímky.
Pokud už vám doma v knihovně leží deset let starý Allenův rozhovor se Stigem Bjorkmanem (Woody o Allenovi, 1996), rozhodně neprohloupíte, když k němu připojíte také Hovory o filmu. Zatímco starší titul dokumentuje Woodyho tvorbu pouze k Mocné Afrodíté, v aktuální knize se dočtete i o snímcích, které do české distribuce zatím ani nedorazily – ať už se jedná o v Cannes čerstvě uvedené Vicky Cristina Barcelona, nebo předchozí Kasandřin sen. Je libo ochutnávku?
WA (Woody Allen): Nikdy mi nevadí ani mě nepopudí, když se někomu nelíbí můj film – i když jsem samozřejmě radši, když se moje filmy líbí. Když lidem promítám svoje filmy, abych zjistil jejich reakci, chtěl bych, aby mi říkali: „Líbilo se mi to“ nebo „Začalo se mi to líbit, ale potom jsem se nějak ztratil“ nebo „Ve druhé části jsem se začal nudit“. Mám rád jednoduché reakce. Jakmile ale začnou film analyzovat a zjišťovat, co je na tom špatně, ztratím zájem. Je velice obtížné přijít na to, co je ve filmu špatně a proč. Jako autor a režisér to vždycky nějak dokážeš vysvětlit. Jako příklad vždycky uvádím Interiéry. Lidé mi říkali, že jsem nepochopil, že i vážný film by v sobě měl mít trochu humoru a že tento film byl až příliš vážný a pochmurný. Tady to začne být ošemetné. Můžeš tvrdit, že v Bergmanově filmu Persona není ani špetka humoru, a je to vynikající film. Macbeth taky nehýří humorem. Je mnoho děl, která nemají ani stopu humoru, ale přesto jsou nesmírně silná.
Pravda je ale taková, že člověk uvidí film a připadá mu příliš pochmurný – a má svou pravdu. Ale každou kritiku lze vyvrátit z jiného úhlu pohledu a v kritické obci se to často i stává. Takže tyto diskuse a analýzy mě nijak zvlášť nezajímají, protože se domnívám, že se snaží jenom rozumově ospravedlnit emocionální reakci na dílo. Dva kritici mohou napsat zcela rozdílné kritiky na jedno dílo a oba mohou mít pravdu. A výsledek? Dva protichůdné inteligentní názory. Takže když svůj nový film promítnu před uvedením do kin několika přátelům, chci od nich slyšet jejich pocitovou reakci, a ne rozumovou analýzu.
EL (Eric Lax): Co bys řekl třeba o filmu Darebáčci?
WA: Byl to takový nepodstatný pošetilý film. Je docela zábavný, protože už přece jenom mám nějakou zručnost, nápad byl dobrý, vtipy byly chytré a zahrát přihlouplého podvodníčka s velkými ambicemi taky zvládnu. Je rozdíl mezi touhle postavou a pojišťovacím detektivem, kterého jsem hrál ve Žlutozeleném škorpionovi. Ta postava mi nebyla vlastní a nepovedlo se to, ale podřadného podvodníčka dokážu zahrát snadno. [Ve filmu Darebáčci Woody hraje Raye - propuštěného trestance a umývače nádobí, který má plán, jak rychle zbohatnout. Za pomoci přihlouplých starých kámošů chce vykopat podzemní tunel do sklepení banky ze sklepa nedalekého obchodu. Rayova manželka Frenchy je manikérka, která peče úžasně chutné sušenky. Otevře si krámek v obchůdku poblíž banky, kde peče a prodává sušenky, zatímco podvodníci dole kopou tunel. Loupež nevyjde – tunel nevyústí v bance –, ale sušenky mají takový úspěch, že Ray a Frenchy úžasně zbohatnou. Uhlazený obchodník s uměním chce získat jejich bohatství a začne si románek s Frenchy. Ale Ray a Frenchy se mu nakonec pomstí a své manželství zachrání.]
EL: Když jsme včera mluvili o tvém novém filmu (Kasandřin sen), ptal jsem se tě, jestli v něm budeš hrát. Řekl jsi mi: „Ne, ve fázi psaní scénáře je to pro mě velké vypětí. Mám pocit, že když mám v něčem hrát, napíšu vždycky stejný typ filmu.“
WA: Když jsem psal Sólokapra, napsal jsem si roli pro sebe, protože jsem měl pocit, že už jsem nějakou dobu nehrál a měl bych. Ale ve skutečnosti nemám rád, když někam musím dostat postavu pro Woodyho Allena. Slíbil jsem si, že to nebudu dělat. A nebudu ani v tom dalším filmu z Barcelony (Vicky Cristina Barcelona), to bude vážný snímek. Možná už vůbec nikdy nebudu hrát. Při vymýšlení nového projektu mě omezuje, když musím myslet na to, že tam musí být postava pro Woodyho Allena, protože z toho automaticky vyplývá, že to musí být určitý typ filmu. Nedokážu napsat něco jako Šepoty a výkřiky nebo Zloděje kol a dostat tam svou postavu.
Jestli budu mít bezvadný nápad a jestli to bude takový typ filmu, kde by kdokoli při obsazování herců řekl: „Na tuhle roli musíš získat Woodyho Allena“, tak potom ano, půjdu do toho. Ale v současné době se nehodlám vydat tímto směrem. Nechci se nechat svazovat tím, že musím do svého scénáře začlenit něco konkrétního, natožpak něco tak omezujícího, jako jsem já.
EL: Myslel jsi na to, když jsi natáčel Sólokapra?
WA: Když jsem dokončil Sólokapra, v duchu jsem si řekl: „To je ale otrava, plýtvám tady časem na tuhle bezvýznamnou komedii, a zatím bych mohl pracovat na něčem jiném, závažném, něčem jako byl Match Point. Proč plýtvám časem na něco takového?“
Kéž bych k takovému závěru dospěl už před pětadvaceti lety… ale nestalo se to. Nevím, jestli bych to vůbec dokázal uskutečnit, protože mnoho lidí na mě tlačilo, abych dělal komedie. Neviděl jsem úniku. Teď už na tom tak nezáleží. Peníze na dva poslední filmy přišly ze zahraničí, peníze na letošní film jsou taky ze zahraničí, na příští rok taky, a investoři nemají jiné požadavky, než aby to byl dobrý film. Match Point byl naštěstí úspěšný taky finančně, takže investoři se přede mnou neschovávají, když jim řeknu, že budu točit vážný film. Říkají si: „Není jisté, že na tom proděláme. Je docela možné, že ten film něco vydělá.“
EL: Myslíš, že ti hraní bude chybět?
WA: Ne, protože mi nechybělo, když jsem nehrál třeba v několika filmech po sobě – a nic to pro mě neznamenalo.
EL: Nemáš pocit, že je dobré být na konci jedné kapitoly a na začátku druhé?
WA: Hraju ve filmech skoro celý svůj dospělý život a nemyslím, že by na tom bylo něco, co mi bude chybět. Dělám to rád, když se najde někdo, kdo mě chce financovat. Ale kdybych od zítřka neměl peníze na filmování, klidně bych psal divadelní hry, klidně bych seděl doma a zkoušel psát román, možná bych za těchto okolností zkusil napsat autobiografii nebo paměti. Rád pracuju, rád píšu.
Průvodním jevem dnešního filmového odvětví je pochmurná skutečnost, že člověk musí propagovat svůj film. Natočit a propagovat film dnes stojí tolik peněz, že prostě není možné odevzdat film a nechat je, ať si s tím nějak poradí. Musíš být slušný a trošku jim s tím pomoci. Znamená to cestovat a odpovídat na otázky a dávat rozhovory, naznačovat lidem, jak je ten film úžasný, a přitom nevypadat, že ho moc vychvaluješ. Je to hrozně hloupé. V životě filmaře je hodně věcí, které mi nebudou chybět. Jak říkám, dělám to rád. Je to pro mě rozptýlení a zaměstnání. Ovšem dokázal bych se rozptýlit a zaměstnat i jinak. Ale vyhovuje mi to. Člověk nemusí ráno vstávat moc brzo – onehdy jsem mluvil s Marshallem Brickmanem, zrovna má velký úspěch [s broadwayským muzikálem Jersey Boys], a říkal mi, jak se má bezvadně. Divadlo je patnáct bloků od jeho domu, takže vstává v rozumnou hodinu, projde se do divadla, udělá nějaké úpravy a hned vidí výsledky. To je na míle vzdálené těžkopádnosti filmu. Musíš být na ulici v mrazu s kamerami v půl osmé ráno, zastavovat dopravu, ohradit páskami celé bloky a vyrábět déšť a dělat to den po dni několik týdnů.
EL: A jak to máš s hraním ve filmech jiných režisérů?
WA: To by bylo pěkné, ale nikdo mě o to nepožádal. Vždycky jsem to chtěl dělat, ale asi bych nejel řekněme do Turkmenistánu, abych tam hrál ve filmu. Za celá ta léta, co jsem u filmu, jsem nedostal skoro žádné nabídky, a z těch, co jsem dostal, jsem téměř žádnou neodmítl. Není to pro mě ale nic zásadního.
Líbilo by se mi, kdyby za mnou někdo přišel a řekl: „Dělám film z newyorského prostředí a ty bys byl výborný v roli vysokoškolského profesora nebo cvokaře nebo bookmakera… nebo teď aktuálně Grampse, roztomilého starého lingvisty a filozofa [směje se] „…a dobře ti za to zaplatíme, protože pro tuhle roli jsi prostě nejlepší. Jsi jedinečný.“ Tak to by bylo perfektní. Ale nestává se to a nestane se to.
Text: Šárka Nováková
Vyhrajte lístky na Woodyho
Nejen, že při předložení vstupenky na nový snímek Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona získáte v knihkupectvích Portál 15 % slevu na knižní rozhovor Woody Allen – Hovory o filmu... my Vám totiž dáme i lístky na ten film. Stačí správně zodpovědět pár tematických otázek a čtyři z vás budou moci vyrazit 20. – 23. 11. do pražského kina Světozor.
Soutěž potrvá do pondělka 17. 11, kdy v 10:00 vylosujeme ze správných odpovědí 4 šťastlivce, kteří si pak na své jméno vyzvednou v pokladně kina Světozor 2 lístky na film Vicky Cristina Barcelona v termínu 20. – 23. listopadu. Kino Světozor najdete v pasáži Světozor na Vodičkově ulici 41, přímo u tramvajové zastávky Václavské náměstí a poblíž výstupu ze stanice metra Můstek. Zážitky Vicky a Cristiny z letního výletu do Barcelony budete moci sledovat už za pár dní, tak se do toho pusťte:
1) Knižní rozhovor Woody Allen – Hovory o filmu... vydalo nakladatelství Portál:
a) v roce 2007;
b) v roce 2008;
c) již v roce 2001, letos jej pouze dotisklo.
2) Společnost Aerofilms, která distribuuje film Vicky Cristina Barcelona, provozuje v Praze také dvojici kin. Která to jsou?
a) kino Oko a bio Ponrepo;
b) kino Aero a kino Atlas;
c) kino Světozor a kino Aero.
3) V kolika filmech Woodyho Allena hrála jeho současná múza Scarlett Johanssonová?
a) ve třech;
b) ve dvou;
c) ve čtyřech.
4) Woody Allen jazz nejen rád poslouchá a vkládá jako soundtrack do svých filmů, ale také jej provozuje – na jaký hudební nástroj hraje?
a) na saxofon;
b) na trumpetu;
c) na klarinet.
5) Se svou kapelou zamíří Woody Allen v prosinci také do Prahy. Jak se toto hudební těleso jmenuje?
a) Woody Allen Jazz Ensemble;
b) New Orleans Jazz Band;
c) Hotel Carlyle Orchestra.
6) Věděli jste, že Woody Allen je pouze pseudonymem slavného manhattanského neurotika? Pod jakým jménem se ale narodil?
a) Woody Herman;
b) Allan Paul Woodworth;
c) Allen Stewart Konigsberg.
Vidíte, že to není těžké. Své odpovědi zašlete na e-mail: soutez@portal.cz a pak už jen zbývá Vám popřát příjemný divácký zážitek.
Připravila: Šárka Nováková
Soutěžte o Woodyho
Na serveru www.kultura21.cz probíhá soutěž o knihu Erica Laxe: Woody Allen, Hovory o filmu. Titul dává možnost nahlédnout do uměleckého i lidského vývoje W. Allena. Od zařazení do slosování vás dělí zodpovězení tří otázek, které se týkají nakladatelství Portál. Uzávěrka soutěže je 11. srpna. Pravidla a podrobnosti k soutěži jsou k dispozici zde.
Vicky Cristina Woody
Dobrá zpráva pro všechny příznivce obrýleného manhattanského neurotika – po delší pauze k nám Aerofilms dovezli nový film Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona. A pokud ještě pořád nevlastníte knižní rozhovor Woody Allen – Hovory o filmu, budete si ho moci po návštěvě filmu pořídit v knihkupectvích Portál s 15% slevou.
Dočtete se v něm mimo jiné, proč Woody poslední dobou točí po Evropě a jaké nápady měl na svůj chystaný „barcelonský film“, když ještě neměl ani název. Jeho česká premiéra je 23. října a vy se tak budete moci podívat, jak tyto myšlenky posléze ve filmu Vicky Cristina Barcelona skutečně využil. Ti, kteří oplakávají v distribuci dosud neuvedený Kasandřin sen, si budou alespoň moci přečíst o jeho vzniku a obsazování. Nečekané se ale můžete dozvědět i o kterémkoli dalším snímku Woodyho kariéry, s autorem rozhovoru Ericem Laxem totiž o svých filmech průběžně mluvil celých 36 let.
A protože jsme jako vy také rádi, že se na Woodyho nový snímek můžeme konečně podívat na stříbrném plátně, nabízíme vám po předložení lístku na film Vicky Cristina Barcelona v našich knihkupectvích 15 % slevu právě na knížku Woody Allen – Hovory o filmu. Takže si po čerstvém zážitku s Woodyho múzou posledních let Scarlett Johansson, čerstvě objevenou Rebeccou Hall, krásnou Penélope Cruz a prověřeným Javierem Bardemem můžete dopřát Woodyho do své knihovničky. Kdo by to byl do něj řekl, že je líný režisér, že vůbec nemluví s herci, nebo že nejlepší nápady má ve sprše? Nevěříte? Jen se podívejte:
EL: Říkal jsi mi, že svoje náměty nečerpáš ze snů, ale ovlivňují sny nějakým způsobem tvoje psaní?
WA: Nejsou to sny, ale něco v mém podvědomí. Marshall Brickman mi tenkrát řekl, že měl vždycky dojem, že když člověk na něčem pracuje, dělá na tom i tehdy, když o tom neví – když jí, když jde po ulici, když spí. Dělá na tom dokonce i tehdy, když si myslí, že se od toho odtrhl. Neustále to někde bublá. Přišel jsem na to, že je to velice přesný postřeh.
Když někde sedím a mám deset minut času, hned na to začnu myslet. Nemůžu si pomoct. Přijdu domů a myslím na to. Prostě to tak funguje. Snažím se myslet na to dokonce i tehdy, když jdu spát. Nemám rád zbytečně promarněný čas. Když někam ráno jdu, vždycky si plánuju, o čem budu přemýšlet a do kterého problému se pustím. Když jsem ráno ve sprše, snažím se ten čas využít. Většinu času tedy přemýšlím, protože to je jediný způsob, jak se vypořádat s problémy kolem psaní.
EL: Rozveď trochu tu sprchu jako vhodné pracovní místo.
WA: Za ta léta jsem přišel na to, že jakákoli krátkodobá a okamžitá změna podpoří nový přísun duševní energie. Takže když jsem teď v této místnosti a přejdu do druhé, pomůže mi to. Když vyjdu na ulici, je to pro mě obrovská pomoc. Když vstanu a dám si sprchu, taky mi to pomůže. Takže někdy si dávám sprchy navíc. Všechno ze mě spadne a já se uvolním.
Sprcha je obzvlášť dobrá v chladném počasí. Zní to trochu hloupě, ale když pracuju oblečený jako jsem teď a zachce se mi jít do sprchy kvůli tvůrčí přestávce, částečně se svléknu a udělám si vdolek nebo něco takového, potom se do mě dá zima a chce se mi do sprchy. Stojím tam v proudu horké vody třicet nebo pětačtyřicet minut a přemýšlím o námětech a vymýšlím zápletky. Potom vylezu ze sprchy, osuším se, obléknu, žuchnu sebou na postel a tam přemýšlím. Procházka venku je taky dobrá. Dřív jsem chodíval častěji, když jsem ještě nebyl tak známý. Dělával jsem to moc rád, ale už nechodím tak často jako dřív, protože mě lidé poznávají a nemůžu se dost dobře soustředit. Rozčiluje mě to, a někdy se dokonce i stane, že se mě někdo zeptá: „Poslyšte, můžu jít kousek s vámi? Musím vám něco říct.“ Nemůžu se pak soustředit. Jsem z toho vystrašený.
S lístkem na film Vicky Cristina Barcelona získáte v knihkupectvích Portál 15% slevu na knížku Woody Allen – Hovory o filmu.
EL: Bobby Greenhut mi vyprávěl, že jednou pracoval na něčím filmu a zrovna chystali jeden záběr nedaleko domu, kde bydlíš. Podíval se nahoru směrem ke tvé terase a zahlédl tě, jak přecházíš sem a tam.
WA: Chodím na tu terasu hodně často. Jedna z nejlepších věcí na tomhle bytě je, že má dlouhou terasu. Při psaní scénářů jsem po ní přešel snad milionkrát. Ohromně mi pomáhá, když můžu změnit prostředí. Je to pro mě osvobozující.
EL: Když už máš za sebou chození, zapíšeš hned všechno, co jsi promyslel?
WA: Nemusím si to zapsat hned potom, kdy to promyslím. Můj první nástin scénáře málokdy zabere víc než jednu stránku. Někde uprostřed psaní náčrtu obvykle ztrácím zájem. Zapíšu si něco jako: „Alvy se setká s Annie. Romantická scéna. Flashback do doby, kdy se seznámili.“ Napíšu si třeba osm takových vět, a než se dostanu k osmé nebo deváté, přestane mě to bavit, protože znám ten příběh tak dobře, že tohle opravdu nemám zapotřebí.
EL: Tyhle pomůcky na podporu kreativity jsi používal vždycky, nebo se vyvinuly časem?
WA: Zjistil jsem to pozorováním. Vyšel jsem ven a dal jsem si krátkou přestávku, abych si koupil noviny nebo sušené švestky nebo něco takového, a když jsem se potom vrátil, byl jsem plný nového elánu a pomyslel jsem si: Panečku, zůstanu venku, nepůjdu hned do bytu. Udělám si hezkou procházku v Central Parku nebo půjdu města.Stejné je to se sprchou. Sedím třeba dvě hodiny a kde nic, tu nic, tak si řeknu, že půjdu do sprchy, protože potom stejně musím do města. Rozhodnu se, že si udělám přestávku a vrátím se k tomu později. Ve sprše se potom najednou uvolní nějaká energie – je to hrozná fráze, ale nevím, jak jinak to popsat. Zpočátku se to stávalo náhodou. Teď to dělám úmyslně.
EL: Jak si udržuješ soustředění, když jde psaní nebo vymýšlení pomalu? Já a někteří moji známí spisovatelé v tu chvíli začnou kontrolovat, jestli není potřeba ořezat tužku.
WA: Možná mi pomohla jedna věc, a sice že jsem se stal spisovatelem za hodně krutých okolností. Brzy jsem se naučil, že psaní nejde snadno, že je to mučivá práce, hrozně těžká. O mnoho let později jsem četl, že Tolstoj řekl: „Člověk musí smáčet pero krví.“
Naučil jsem se vstávat brzy ráno a psal jsem, přepisoval, znovu vymýšlel, trhal papíry a začínal znovu a znovu. Uplatňoval jsem takový zarputilý přístup – nikdy jsem nečekal na inspiraci. Vždycky jsem musel začít a udělat to. Urval jsem to silou. Vždycky jsem schopný psát a přepisovat, protože se k tomu donutím. Za ta léta jsem objevil milion drobných triků, které mi pomáhají přečkat tu nepříjemnou dobu.
Vicky s Cristinou ještě netuší, co je v Barceloně čeká - pokud vás zajímá, jak tenhle výlet změní jejich životy, pak hurá do kina…
EL: Dramatik Paddy Chayefsky řekl, že se spisovatel v období mezi dvěma projekty chce zabít. Máš stejné pocity?
WA: Když si konečně pomyslíš: „To je ten nápad, se kterým začnu pracovat,“ je to velká radost. Potom přijde období, kdy začneš vytvářet vnitřní strukturu, a to může být obtížné – nebo taky ne. Ale když konečně sedneš k psaní, je to jako začít jíst jídlo, které jsi celý den připravoval v kuchyni.
EL: Můžeš zmínit alespoň některé z těch milionů drobných triků, které používáš?
WA: V každé volné chvíli neustále přemýšlím o něčem, co souvisí s projektem: když jdu ráno do sprchy, když jdu večer spát, když čekám na výtah. Kdysi mi někdo vyprávěl o jednom prvoligovém nadhazovači, který se vždycky nadhazovačem chtěl stát. Vyrůstal na farmě a otec mu řekl: „Vždycky když jenom tak posedáváš, vezmi si kámen a zkus zasáhnout stéblo trávy nebo prut. Využívej každou chvíli.“ Zdá se mi to velice logické. Vždycky jsem se snažil dělat to takhle. Neustále mám nějaký problém, o kterém přemýšlím.
Odjakživa jsem byl taky velice obezřetný a dával jsem si pozor, abych neuvízl v pastech, které člověku brání v psaní. Je spousta výmluv, které se dají použít, aby se člověk vyhnul tomu protivnému úkolu vstát a strávit celý den o samotě psaním a přemýšlením, které nikam nevede, a nakonec šel večer spát, aniž by se hnul z místa. Tahle část práce je opravdu velice nepříjemná.
Hodně mi taky pomáhá, když určitý problém vyslovím nahlas, protože se tak najednou ocitne mimo říši fantazie v mé hlavě a stane se konkrétnějším. Zatelefonuju Mie a řeknu jí: „Chtěl bych s tebou mluvit o nějakých problémech.“ Jsou to sice problémy, které Mia v žádném případě nemůže vyřešit, protože mi může těžko říct třeba: „Ne, začni pracovat na tomto“ nebo „Pusť se do tohoto“. Nemá ani ponětí, o čem jsem v posledních dnech přemýšlel. Ale procházíme se po ulici a povídáme si. Hodně mi pomáhá už jenom to, že se slyším.
Musíš si taky dávat pozor na tuhle malou „sartreovskou“ past: Seznamuješ někoho s problémem, ale ve skutečnosti už ses rozhodl, jak s ním naložíš, a toho druhého jenom přesvědčuješ, aby s tebou souhlasil. Stavíš ten problém tak, že s tebou druhá strana souhlasí, i když zdánlivě objektivně hovoříš o obou stránkách věci. Je to ošemetné. Příčina nezdaru tkví z devadesáti procent právě v psaní scénáře. Film obvykle nedopadne špatně kvůli hereckým výkonům nebo režii, ale kvůli scénáři.
Když máš dobrý scénář a hloupě ho natočíš, ještě pořád můžeš mít nakonec úspěšný film. To bylo dokázáno milionkrát. Vidíš mizerně natočené filmy – od amatérů až po Buñuela –, které mají tak dobrý scénář, že jsou působivé, i když věci nedávají žádný smysl. Ale když máš špatný scénář, můžeš ho natočit jako sám pánbůh a bez ohledu na to, jaký styl do toho vneseš, nefunguje to.
EL: Někdy na place sedíš bez hnutí a díváš se do země. Řešíš v tu chvíli nějaké problémy?
WA: V takových chvílích obvykle nemyslím na nic. Jsou ale některé věci, které mě vzpruží. Například zapnout televizi, když jsem doma, naladit nějaký sport a sledovat dvě výměny baseballu nebo kousek basketbalového utkání. Tyhle věci jsou pro mě nezbytné. Úžasně si u toho odpočinu. A na place taky potřebuju oddychový čas. Ale když je to víc než deset nebo patnáct minut, jdu do karavanu, protože tam mám vždycky co na práci – můžu telefonovat nebo vyřizovat věci, které se nakupily. To se taky musí udělat.
Více o filmu najdete na http://www.aerofilms.cz/filmy/127-Vicky-Cristina-Barcelona/.
Připravila: Šárka Nováková