Asistence lidem se speciálními potřebami, ať už osobní, či pedagogická, je fenomén, který má, a bude mít, v naší společnosti nezastupitelné místo. Aby ovšem plnil svůj účel, je třeba k němu přistupovat s jistou mírou profesionality a zároveň lidskosti, neustále jej kultivovat a v neposlední řadě rozšiřovat povědomí a informovanost o něm u odborné i laické veřejnosti. A právě předkládaná kniha je toho výbornou ukázkou.
V předmluvě knihy Asistence lidem s postižením a znevýhodněním její autorka Iva Uzlová (vedoucí Střediska podpory inkluze o. s. Rytmus) uvádí, že „kniha vznikla ve snaze shromáždit a předat informace o možnostech a způsobech podpory, které se v současnosti nabízejí dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám při začleňování do běžného prostředí ve škole i při volnočasových aktivitách“. Po přečtení publikace nelze než konstatovat, že tohoto cíle bylo dosaženo, a to způsobem, který si tato problematika žádá. Tedy na jednu stranu přehledně, jasně, s využitím odborných informací z oblasti výchovy a vzdělávání dětí se specifickými vzdělávacími potřebami a současné legislativy, a na druhou stranu vřele, lidsky, s přihlédnutím k praxi všedního dne a dosavadním zkušenostem.
Publikace je přehledně členěna do osmi kapitol. První kapitola je věnována dnes tolik diskutovanému tématu integrace a inkluze, teoretickému vymezení těchto pojmů a jejich vzájemnému vztahu. Ve druhé kapitole je vymezena a popsána asistence, a to jak osobní, tak pedagogická, včetně rozdílů mezi nimi. Logicky pak navazují dvě samostatné kapitoly věnované osobnímu a pedagogickému asistentství, včetně legislativního zakotvení, vymezení náplně práce a poznatků vycházejících z praxe, které mohou být pro asistenty všeho druhu velmi inspirativní. K tomu, aby mohl člověk vykonávat práci pedagogického či osobního asistenta, měl by mít jisté kvalifikační předpoklady. A právě vzdělávání asistentů a jejich profesní růst řeší kapitola pátá. Jako velmi přínosná pro realizaci inkluzivního vzdělávání se jeví kapitola v pořadí šestá, která obsahuje příklady, náměty a inspiraci pro praxi. Konkrétně se jedná o zásady práce s jednotlivými skupinami dětí se zdravotním postižením, zásady poskytování první pomoci se zaměřením na epileptické záchvaty, a o praktické rady pro výuku, včetně tvorby individuálního vzdělávacího plánu. V závěru knihy, v kapitole sedmé a osmé, jsou čtenáři nabídnuty jednak kazuistiky dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, a jednak odkazy a tipy na nejrůznější speciálně pedagogická zařízení a neziskové organizace, které se v praxi mohou vždy hodit.
Knihu, dle slov její autorky, uvítají zejména pracovníci organizací, které se věnují práci s lidmi s postižením, zaměstnavatelé asistentů pedagoga nebo osobních asistentů a samotní asistenti. Nepochybuji ale o tom, že publikaci velmi ocení i studenti vysokých a středních škol studující obory vztahující se k dané tematice. A to právě pro již zmiňované přehledné představení a logické shrnutí dnes tolik aktuálního tématu podpory inkluze osob se speciálními potřebami formou osobní a pedagogické asistence.
Mgr. Hana Joklíková
Univerzita Palackého v Olomouci
Ústav speciálněpedagogických studií