Nový titul spoluautorky knihy Sanace rodiny (Portál 2008) se opět věnuje podpoře rodin v problémové situaci a ochraně ohroženého dítěte či péči o něj. Tentokrát se autorka zaměřuje na případové konference (PK), tedy na moderní a v české praxi se rozvíjející nástroj pomoci rizikovým rodinám a ohroženému dítěti. PK představují validní prostředek nejen sanace, ale i stabilizace situace rodiny i dítěte a saturace jejich psychosociálních potřeb.

Autorce se podařilo napsat poutavou a užitečnou knihu určenou všem, kteří s rizikovou rodinou i dítětem pracují. Najdou v ní informace nebo inspiraci sociální pracovníci, odborníci na sociálně-právní ochranu dětí, psychologové, pedagogové, sociální kurátoři, rodinní terapeuti, pediatři i studující tzv. „pomáhajících“ profesí a další zájemci, včetně pracovníků neziskových organizací, zacílených na podporu rodin ve svízelné či rizikové situaci.

Začátek knihy se orientuje na interpretaci pojmu, významu a poslání PK i na vysvětlení rozdílů mezi PK a dalšími nástroji sanace rodiny. Dále se autorka zabývá typologií PK a důvody, které mohou vést ke svolání PK. Velká pozornost je věnována vlastnímu procesu přípravy a realizace PK. Zde autorka osvětluje jak role jednotlivých odborníků, kteří se na svolání i uskutečnění PK podílejí, i roli rodičů a dítěte, tak přípravu a jednotlivé fáze průběhu samotné PK. Zdůrazňuje klíčové postavení rodičů a dítěte, jejich motivaci a vůli ke spolupráci, neboť právě k rizikové či ohrožené rodině se všechny sanační a podpůrné aktivity vztahují. Čtenáři v knize také najdou vybrané intervenční a komunikační techniky, které je vhodné strategicky použit, pokud může být průběh PK ohrožen nežádoucím chováním nebo neadekvátními postoji osob, které se PK účastní. Autorka akcentuje informovanost, otevřenost, nepředpojatost a nutný soulad či harmonizaci vstupních očekávání u všech zainteresovaných. Závěr knihy obsahuje východiska pro hodnocení situace rodiny a dítěte, jež jsou předpokladem pro další opatření v jejich prospěch. 

Kladem knihy je vedle její výborné tematické strukturovanosti a srozumitelnosti také mnoho komentovaných a do textu vhodně zakomponovaných podnětů z praxe, resp. příkladů dobré i nedobré praxe, a kazuistik. Cenné jsou také autorčiny reflektované zkušenosti z její dlouholeté práce v oblasti sanace rodiny.

Jedinou výhradu lze mít k tomu, že je do textu sice zahrnuta tematika komunikace s rodičem, trpícím duševním onemocněním, avšak bylo by velmi vhodné tuto část doplnit o techniky či specifika komunikace s dalšími skupinami klientů (rodičů), např. se sociokulturním znevýhodněním či zdravotním postižením.

Text se svým obsahem i pojetím hlásí k dílu Virginie Satirové na poli rodinné terapie, což odpovídá i autorčinu filozoficko-profesnímu „nastavení“. Knihu mohu s jistotou doporučit všem, kteří se na pracovní i lidské úrovni setkávají nebo mohou setkávat s ohroženou a rizikovou rodinou i potřebou její sanace nebo formální i neformální, resp. deinstitucionalizované podpory.

PhDr. Mgr. Libor Novosád, Ph.D.;
poradenský speciální pedagog a sociální pracovník

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.

Autorka, působící v Českém centru pro sanaci rodiny, nabízí v době, kdy se blíží úpravy v systému péče o děti, téma případových konferencí, které mají být nedílnou součástí řešení situací dětí, nacházejících se v ohrožení. Vychází z pojetí, že případová konference je „plánované, koordinované a pevně strukturované setkání rodičů, dítěte a odborníků, kteří pracují, pracovali nebo budou pracovat s ohroženým dítětem, jeho rodiči, popř. i s členy širší rodiny“ (str. 14). Cílem případové konference je sanace rodiny, o níž autorka ve spoluautorství s M. Konvičkovou vydala knihu v roce 2008. Případových konferencí je 5 typů: případové konference klasické, urgentní, motivační, metodické a expertní. Každý z typů těchto konferencí má svoje principy, které autorka nabízí ke zvážení – a jejichž základním zdrojem je respekt a úcta k dětem a k jejich rodinám, bránící předsudkům a stereotypům ve spolupráci s rodinami a jejich světem. Každému z typů případové konference je věnován popis a případně příběh z praxe, inspirující pracovnice a pracovníky, působící v oblasti sociálně – právní ochrany dětí (SPOD) a čtenáře k objevování námětů, které pak mohou v rámci „zamyšlení“ dále zvažovat a rozvíjet – a to od důvodů pro svolání případové konference a určení těch, kteří se jich zúčastní, až po vymezení procesní role odborníků, kteří jsou iniciátory případových konferencí a koordinátory jejich průběhu.

Autorka tak zdůvodňuje význam dnes již poměrně rozšířené metody případové konference, přinášející větší zapojení rodiny do rozhodování o jejím vlastním osudu a snižující výlučné „právo na pravdu“ odborníků. Případové konference tak získávají na oblibě nejen u nevládních organizací, ale též u pracovníků OSPOD. V dobře vedené případové konferenci je vyzdvižena účast a spolupráce rodiny, umožněné respektujícím přístupem zúčastněných odborníků. Díky tomuto přístupu rodič nebo jiná pečující osoba i dítě vyvíjejí větší úsilí ke změně a k převzetí celkové odpovědnosti za svoji situaci. Z pozice souzeného a kontrolovaného člověka je klient povýšen na partnerskou úroveň a může se aktivně zapojit do řešení své situace. Současně se učí, jak řešit problémy, se kterými se setkává a uvědomuje si i svoji spoluzodpovědnost za řešení.

Proces, průběh a strukturu případové konference autorka popisuje od 6. kapitoly, v níž konkretizuje základní pravidla – od pragmatických požadavků (pozvánka na případovou konferenci, pracovní list moderátora) až po popis metody SMART, vyjadřující specifičnost konkrétnosti, měřitelnosti, aktuálnosti a reálnosti cílů. Dále čtenáře seznamuje s navazujícími požadavky na splnění cílů případové konference - od koordinační porady a výběru odborníků do týmu, až po vymezení role moderátora a popis průběhu případové konference a vyúsťujícího vzoru zápisu z případové konference.

V 8. kapitole věnuje autorka pozornost preventivním strategiím moderátora, jejichž cílem je vrátit do pracovní skupiny dobrou pracovní atmosféru, přispívající k podpoře účastníků a ke společnému pocitu bezpečí při řešení tématu, které vyvolalo potřebu případové konference. Autorka nabízí alternativy typů intervencí, reagujících na negativní chování a využívajících použití preventivních i intervenčních strategií.

To vede v 9. kapitole k popisu komunikačních technik (od přeznačkování až po přerámcování) s rodiči, účastnícími se případové konference – a to i s rodičem, trpícím duševní poruchou (s rodičem depresivním, manickým, úzkostným či s hraniční poruchou osobnosti).

A to vše pak vyúsťuje v 10. kapitole popisem vyhodnocení situace dítěte a rodiny. Jedním z významných principů pro vyhodnocení situace dítěte a rodiny je práce s empatií a s empatickými reakcemi, které mohou být nevědomě ovlivněny např. popřením anebo projekcí vlastních pocitů do ostatních aktérů konference. I v této kapitole autorka uvádí příklady z praxe, umožňující porozumět smyslu vyhodnocování průběhu, který je spoluurčen situací rodiny a aktuální situací dítěte. Autorka zdůrazňuje ohled na kontext rodiny – od věku dítěte až po důvod, který vedl k tomu, že se rodina dostala do situace, vyžadující potřebné „sanace rodiny“, jejímž základním cílem je pomoc dítěti, poskytovaná prostřednictvím práce s rodinou, tedy např. pomoc dítěti, kde byl diagnostikován syndrom týraného dítěte, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

Autorka nabízí inspirativní pohled na uvedené téma – a současně svými výzvami k zamyšlení, jimiž končí každou kapitolu, vyzývá k dalším tvořivým úvahám, připomínajícím čtenářům, aby využili i svých vlastních zkušeností. Přináší teoreticky podnětný zdroj poznatků, inspirujících k využití v praxi – a to nejen v oblasti služeb sociálních, ale i pedagogicko-psychologických a psychoterapeutických. Lze ji proto doporučit jako zdroj podnětů, nabízející a vyzývající, aby práce s ohroženou rodinou nebyla ohrožující.

Zdeněk Rieger

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.