Publikace Speciální techniky sociální terapie rodin je určena především profesionálům v oblasti sociální práce a sociální pedagogiky. Hlavním cílem je podrobnější představení technik, které lze při práci s klientem využívat. Kniha je rozdělena na část teoretickou a praktickou.
V teoretické části autorka vymezuje termín sociální terapie a rozdíl mezi terapií sociální a psychoterapií a uvádí příklady, kdy je možné sociální terapii indikovat. V rámci vymezení teoretických východisek se opírá zejména o zdroje legislativní, v menší míře o zmínky v odborné literatuře, nejvíce však čerpá ze své odborné praxe. Vzhledem k tomu, že se problematice sociální terapie nevěnovalo příliš mnoho autorů, není v tomto případě využití praktických zkušeností ke stanovení teoretických východisek na škodu. Terminologie i indikace jsou vymezeny výstižně, srozumitelně, jsou uvedeny příklady, kdy se o  sociální terapii nejedná, tak aby byl zjevný rozdíl mezi touto disciplínou a psychoterapií. V praxi často totiž narážíme o časté nepochopení obou disciplín nejen ze strany klientů, ale také ze strany odborníků.
Velmi výstižně a přehledně je také členěna následující kapitola, charakterizující obsah, cíle a nástroje sociální terapie. Autorka si přesně stanovila otázky, tak, jak by je položil běžný laik a odpovídá na ně stručně, výstižně, mnohdy pro dobrou přehlednost heslovitě. Jednu ze součástí sociální terapie, poradenství, dále popisuje a uvádí praktické rady, jak při poradenství postupovat, na jaké formulace vůči klientovi si dávat pozor. Při konkretizaci cílů uvádí, jak se stanovenými cíli pracovat v praxi a upozorňuje na nutnost znát cíle klienta, cíle své vlastní a také znát své kompetence. Bez stanovených cílů totiž v jakékoliv práci s klientem pozbývá veškerá snaha smyslu. V praxi se setkáváme s tím, že cíle jsou stanoveny zběžně, nebývají v souladu s cíli klienta apod. Autorka zmiňuje také fakt, že cíle při práci s klientem nemusí být splněny a klient nedosáhne žádoucí změny. Zde lze konstatovat, že i  samotná cesta k dosažení cíle může být klientovi prospěšná, už jen z hlediska získání jiného pohledu na řešení konkrétního problému. Klient sice způsob řešení nevyužije ihned ke splnění cíle, ale získává návod na možný způsob řešení podobných situací do budoucnosti.
V rámci kapitoly Nástroje sociální terapie autorka uvádí mj. jako důležitý faktor při využívání nástrojů sociální terapie komunikaci. Autorka se domnívá, že komunikace značně ovlivňuje úspěšnost terapie. Důležitá je podle ní schopnost pozorně klientovi naslouchat a porozumět nejen verbálně, ale i tělem. Stejně jako autorka se domnívám, že komunikace je ve vztahu s klientem klíčová. Vyžaduje velkou dávku empatie, schopnost rozlišovat, předcházet různým nedorozuměním, umění komunikace neverbální. Jako pracovník z praxe, ale také pedagog, který vyučuje budoucí pedagogy a sociální pracovníky, se přimlouvám za více pozornosti právě tomuto nástroji práce s klientem a za přípravu studentů v technikách neverbální komunikace, ale také dovednostech aktivního naslouchání, které zmiňuje i autorka. V komunikaci totiž vidím klíč ke vztahu s klientem. Dobře zvládnutou komunikací se dá navázat vztah i s někým, kdo nám na první pohled není příliš sympatický, koho jsme si často nevědomě zařadili do tzv. škatulky. Autorka proto kapitolu o komunikaci naprosto správně uzavírá připomenutím obecných zásad pro vedení rozhovoru. Navíc si dala práci s vypracováním příkladů vhodných otázek pro komunikaci v sociální terapii, které uvádí v knize v Přílohách.
Dále jsou v knize uváděny faktory, které významně ovlivňují průběh sociální terapie - osobnost terapeuta, osobnost klienta, terapeutický prostor a  terapeutický vztah. Podkapitola o osobnosti terapeuta je dokreslena ještě pojednáním o roli terapeuta a jeho úkolech. Osobnost terapeuta považuji stejně jako autorka za stěžejní faktor celého terapeutického procesu. Jestliže má klient před sebou kvalitního terapeuta, lze ostatní faktory dobře ovlivnit - jak možnosti terapeutického prostoru, tak terapeutický vztah. Klient je terapeutem veden, a i když v praxi často narazíme na nemotivovaného klienta, měl by dobrý terapeut s motivací klienta umět pracovat. Také souhlasím s názorem, že je zavádějící dělit klienty na problémové a neproblémové, v praxi se ale opravdu setkáváme s klienty, kteří spolupracují lépe nebo hůře, jsou motivovaní více či méně.
Pokud budeme přemýšlet o kvalitě osobnosti sociálního terapeuta, je nutno podotknout, že na rozdíl od přesně vymezených profesních požadavcích na psychoterapeuty není v rámci sociálního poradenství úplně přesně vymezeno právě vzdělání v umění terapie. I když by měl terapeut dodržovat zásady Etického kodexu sociálních pracovníků, jak už název kodexu napovídá, sociální terapii by mohl teoreticky vykonávat každý člověk, který splňuje vzdělání v rámci sociální práce. Nejsou tu úplně vymezeny jasné požadavky na zralost a osobnost terapeuta, a tak bohužel v praxi narážíme občas na amatérsky vedené rozhovory s klientem. Považuji to poněkud za riskantní zejména při práci s dětmi a adolescenty a domnívám se, že by měla být věnována větší péče přípravě studentů i pracovníků formou terapeutických a sebezkušenostních výcviků. Autorka uvádí nejčastější chyby, kterých se nezkušený terapeut může dopustit a jak těmto chybám alespoň minimálně předcházet.
Jedna z dalších kapitol je věnována diagnostice jako nezbytné součásti sociální terapie, na jejímž základě zejména stanovuje terapeut cíle a metody terapie. V tomto případě je správné se věnovat zvláštnostem diagnostiky u dospělých a dětí, protože jak se autorka zmiňuje, dospělý je většinou schopen na dotazy v rámci rozhovoru odpovídat sám, ale u dítěte je situace jiná. Zdrojem informací bývají zejména rodiče, ale někdy také učitel, lékař atd. Dítě samotné nemusí rozumět otázce a je nutné využít jiných diagnostických nástrojů než pouhý rozhovor. Také diagnostice rodiny jako celku je potřeba dle autorky věnovat značnou pozornost. Uvedeny jsou druhy diagnostiky a její nástroje. Důraz je kladen na povinnost u dětí v rámci sociálně právní ochrany vypracovávat podrobné vyhodnocení situace dítěte a následně z něj sestavit individuální plán ochrany dítěte. Zde chci podotknout, že podobnou povinnost mají také školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a ne vždy dochází v praxi ke sjednocení cílů, metod a postupů při práci s klientem, paradoxně obě instituce pak vypracovávají svoje plány na jednoho klienta.
V knize je dále popisován celý proces sociální terapie - tedy jakým způsobem dochází k prvnímu kontaktu s klientem a autorka uvádí fakt, že v praxi je nejčastěji klient pozván přímo pracovníkem, což sebou přináší jistá úskalí v navázání terapeutického vztahu. Zde jsou uvedeny praktické příklady, jaké volit formulace v počáteční fázi komunikace. Důraz je také kladen na možnost osobní volby a důležitost prvního setkání. Stejně jako autorka se domnívám, že je nutné se vyvarovat chyb typu zatajování povinnosti podávat zpráv soudu nebo policii ve snaze získat klientovu důvěru. V rámci terapie autorka také zvažuje nad frekvencí setkávání a jejich délkou, která je závislá na jednotlivých konkrétních případech.
Menší prostor je vyčleněn způsobu vedení dokumentace o práci s klientem, což je ale vzhledem k platné legislativě zejména v rámci práci ohroženými dětmi a  přesně stanovenému rozsahu evidence, naprosto pochopitelné.
V následující kapitole jsou rozebrány jednotlivé příčiny poruch a obtíží, které klienty přivádějí k sociálnímu terapeutovi a záměrně nejsou uvedeny situace, které jsou indikací spíše pro pomoc psychologa nebo psychoterapeuta. Zde je nutno se vrátit zpět k tématu osobnosti terapeuta. Ten by totiž měl být schopen odhadnout, na co ještě jeho síly stačí a s jakým problémem je nutné klienta předat jinému odborníkovi. Autorka uvádí několik příkladů, stejně tak se ale domnívám, že často i problémy, které vypadají na první pohled banálně, mohou být příčinou hlubších psychických problémů, se kterými by již měl pracovat zkušenější odborník. Citlivě zvážit, kdy ještě může sociální terapie pomoci a kdy už je nutné využít i dalších metod, je velmi náročné i pro zkušeného terapeuta. Klient často apeluje na to, že k jinému odborníkovi nepůjde, věří jen jednomu, má problém navázat vztah s kýmkoliv dalším. Jak správně autorka uvádí, závažným problémem může být i práce se závislým klientem.
Vzhledem k obsáhlosti této tematiky se autorka dále rozhodla podrobněji věnovat zejména problematice rozvodu a chyb a nedostatků ve výchově dětí. Dále uvádí doporučení pro sociální terapii.
V části praktické nalezneme uvedení do praxe sociálního terapeuta formou popisu účinnosti a významu technik v sociální terapii a pokus o shrnutí, k čemu tyto techniky přispívají. Autorka se také zabývá podmínkami kvalitní a účinné realizace a nejdůležitějšími zásadami v práci s technikami. Následuje rozdělení a popis přibližně 50 různých technik, které jsou doplněny příklady z praxe, obrázky. Techniky jsou popsány srozumitelně, přehledně, je uveden význam, pomůcky, postup, přínos techniky i upozornění na různá úskalí. Přestože se o praktické části zmiňuji jen krátce, považuji ji za stěžejní část knihy. Ze zpracování je patrné, že autorka vychází ze svých zkušeností a praxe, což je ten nejlepší nástroj ke zpracování praktických postupů. Celá publikace je pak doplněna o Přílohy. Navíc každá kapitola v části teoretické obsahuje kontrolní otázky pro ověření, zda čtenář pochopil obsah sdělení.
Publikaci autorka ušila na míru především odborníkům z praxe, nicméně se domnívám, že je výborným materiálem pro všechny studenty z podobných příbuzných oborů, a to zejména díky přehlednosti celé práce a obohacení o praktické zkušenosti.

Recenzent: Mgr. Soňa Křížová, Výchovný ústav Brandýs nad Orlicí, vedoucí pracoviště
Doktorské studium PdF UP Olomouc

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál.