Autorem publikace Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků je Istifan Maroon, docent na Pedagogické VŠ ve Freiburgu, který je rovněž supervizorem pro sociální práci. Zkušenost z této profese jej zřejmě přivedla k otázce syndromu vyhoření a přestože v publikaci převažuje teoretická část, která je hodně rozsáhlá, jsou praktické zkušenosti autora z oblasti sociální práce zřejmé a velmi cenné. Syndrom vyhoření je tak čtenářům představen erudovaně jak po stránce teoretické, tak praktické. Mimo klasických východisek, které pojímají syndrom vyhoření jako důsledek dlouhodobé mentální zátěže, nebo působení stresogenních situací a jejich následného nezvládnutí, uvádí autor i moderní pohledy na syndrom vyhoření, které vycházejí z výzkumů tohoto syndromu v posledních letech (publikace vyšla v Německu v roce 2008). Syndrom vyhoření je tak popisován jako rozpor mezi vnímáním jedince (jeho očekáváním) a realitou pracovního dne. Zmíněn je zde i vliv neadekvátního odměňování sociálních pracovníků jako jednoho z dalších z tlaků, který je na pracovníky v této vysoce náročné profesi vyvíjen, což nebývá často uváděno, ani publikováno. Zabývá se i sebedůvěrou a sebevnímáním sociálních pracovníků ve vztahu k jejich odolnosti proti vzniku syndromu vyhoření a jejich schopností sebeřízení a sebekontroly, schopností organizovat si svou práci. Pokud jsou tyto schopnosti snížené, přispívají opět ke vzniku syndromu vyhoření. Autor opětovně zmiňuje střet profesního očekávání sociálního pracovníka s každodenní realitou této práce a popisuje tedy syndrom vyhoření jako mnohovrstevný proces, který zahrnuje jak působení vnějších podmínek prostředí, tak i osobnostní charakteristiky sociálního pracovníka, jeho prožívání, chování a reagování a rovněž i předchozí zkušenosti, které formovaly vývoj jeho osobnosti. Zajímavý je zejména poznatek o prožívání původních rodinných vztahů, postavení dítěte v rodině a dětských rolí ve vztahu k možnosti vzniku syndromu vyhoření u budoucího sociálního pracovníka. Autor uvádí v chronologickém sledu dle vývoje poznání o syndromu vyhoření různé definice a projevy tohoto syndromu, popisuje projevy odosobnění v sociální práci, snížení výkonnosti. Snaží se najít jednotící prvky všech definic syndromu vyhoření, popsat to, co mají všechny definice společné a co je možné považovat za obecně platné. Syndrom vyhoření je pak popsán jako duševní proces individuálních negativních pracovních zkušeností spojených se silným citovým tlakem, který se projeví narušeným fungováním sociálního pracovníka. Syndrom má pak jak fyzické projevy (únava, vyčerpanost, nemocnost), tak projevy psychické (pocity lhostejnosti, snížení sebedůvěry). V pracovním procesu se pak projeví zejména v práci s klientem odosobněním, neadekvátním chováním a postojem ke klientovi a snížením pracovní výkonnosti, časté je i emocionální napětí. Pozitivem je i to, že autor dává syndrom vyhoření do souvislostí se současnou dobou a s problémy současné společnosti – individualismem, orientací na výkon, sociálním odcizení. Dalším pozitivem je i to, že se snaží poměrně precizně odlišit syndrom vyhoření od příbuzných jevů (deprese, profesní nespokojenost, pracovního stres). Syndrom vyhoření vnímá autor jako kumulativní proces, kdy se projevy syndromu vyhoření vrství, kumulují. V praktické části pak popisuje jednotlivé fáze syndromu vyhoření a jeho projevy, takže si čtenář může udělat představu o tom, do jaké míry je syndromem vyhoření ohrožen. Uvádí i vliv věku, délky praxe, pohlaví, rodinného stavu, úrovně vzdělání a počtu odpracovaných let. Zabývá se i typologií potencionálních obětí syndromu vyhoření. Mimo osobnostních charakteristik sociálního pracovníka (pracuje s pojmem sebeúčinnost, což je pojímáno jako důvěra ve své schopnosti a splnění pracovních úkolů) zmiňuje i proměnné prostředí - vlastní klienty, jejich problémy a možnost řešení těchto problémů, celkovou strukturou klientů, které má sociální pracovník na starost. V publikaci jsou rovněž uvedeny nástroje k zjišťování syndromu vyhoření – mimo klasického dotazníku Maslachové jsou uvedeny i další, méně známé škály a nástroje, což je opět velkým pozitivem této publikace. V závěru publikace se pak zabývá možnostmi intervence, pokud syndrom vyhoření sociálnímu pracovníkovi hrozí, nebo již probíhá. Vše je doplněno dvěmi názornými kazuistikami.
Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků je publikace vysokých odborných kvalit. Uspokojí proto odborníky, kteří se syndromem vyhoření zabývají, poslouží i například studentům jako podklad pro jejich absolventské práce, ale zejména pomůže v orientaci v syndromu vyhoření těm, o kterých se zde píše – sociálním pracovníkům.
PaedDr. et Mgr. Hana Žáčková
- psycholog a speciální pedagog, má dlouholeté zkušenosti v oblasti diagnostiky a reedukace specifických poruch učení a psychorelaxačních metod u dětí i dospělých. V současné době pracuje jako školní psycholog v soukromé ZŠ Integrál pro žáky s SPU, přednáší psychologii na HTF UK v Praze obor Sociální a charitativní práce, působí jako lektorka odborných seminářů.
Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.
