Teorie viktimizace se zaměřují na to, proč se někteří jedinci stávají obětí trestných činů. Hledat rizikové faktory zejména na straně obětí se v  současnosti nejeví ani jako odborně produktivní, ani jako etické. Připisovat podíl na zločinu samotné oběti ji naopak může sekundárně traumatizovat.

Tato publikace komplexně seznamuje čtenáře s celým procesem viktimizace – jak z teoretického pohledu, tak z hlediska individuálního chování a prožívání oběti. Na různé aspekty zločinu se zde díváme především ze zorného úhlu obětí trestných činů. Autorka se zaměřuje zejména na dva momenty – na identitu obětí a na průběhy viktimizace. Vlastní dlouholeté zkušenosti s podporou obětí trestných činů zhodnocuje v podobě ilustrativních kazuistik, které vhodně konkretizují teoretické poznatky.

Celá publikace je rozčleněna do jedenácti kapitol, každá z nich obsahuje shrnutí pro forenzní praxi, závěrem nechybí seznam literatury a rejstřík.

První kapitola se zaměřuje na faktory, které se podílejí na zranitelnosti oběti – přitom samotná zranitelnost může být dána interakcí rozmanitých faktorů na straně oběti, pachatele i situace. Další kapitola pojednává o mýtu ideální oběti – sociálním stereotypu, který ovlivňuje pohled na oběti trestných činu a přístup k nim. Dále se seznamujeme s paradoxy primární viktimizace, kam patří pasivita oběti při interakci s pachatelem, naučená bezmoc či tzv. stockholmský syndrom. Čtvrtá kapitola pojednává o nelineárním průběhu viktimizace, kde jednotlivé fáze viktimizace (percepce sebe jako oběti, deklarace sebe jako oběti, příprava na roli poškozeného, svědectví, pokračující ochota svědčit) nemusí následovat v nutné posloupnosti za sebou. V praxi se tak setkáváme s opožděným oznámením, nižší ochotou poškozeného spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení či potížemi s percepcí a deklarací sebe jako oběti, jak to bývá např. u trestných činů znásilnění či stalkingu. Pátá kapitola je věnována tématu sekundární viktimizace, na které se mohou podílet policisté, právníci, lékaři, znalci, zástupci médií či lidé ze sociálního okolí oběti. Oběti v procesu objasňování trestného činu vznikají další psychické rány, docházet může ke kumulaci traumatu. Mezi podstatné zátěžové faktory zde patří: setkání s pachatelem, délka trestního řízení, opakované a konfrontační výslechy, anticipace výslechů a nedostatečné právní znalosti oběti. K prostředkům sekundární viktimizace patří očerňování oběti, obviňování či přenášení viny na oběť, nerespektování soukromí oběti, poškozování jejího dobrého jména či bagatelizace její újmy. Přístup k obětem je zatížen mnohými mýty, autorka uvádí nejčastější mýty o znásilnění a o domácím násilí. Další kapitola přibližuje následky viktimizace z hlediska previktimní osobnosti, okolností trestného činu a stresových vlivů v době po činu. Primární viktimizace zpravidla způsobuje trojí újmu: fyzickou, materiální a emocionální. Klíčové poznatky viktimologie shrnuje autorka do tří oblastí: 1) individuálního prožívání viktimizace, 2) krátkodobých a dlouhodobých následků, a 3) zvláště traumatizujících zločinů a zvláště zranitelných typů obětí. Sedmá kapitola seznamuje s viktimizačními syndromy – které popisují specifické psychické následky viktimizace u určitých typů deliktů (např. trauma znásilnění, stalking trauma, syndrom týrané osoby, syndrom týraného dítěte, syndrom týraného seniora). Další kapitola přibližuje široké spektrum posttraumatických reakcí (posttraumatická stresová porucha, posttraumatický hněv, zahořknutí, následky kumulované traumatizace a posttraumatický růst). Pro soudně znaleckou praxi je přínosná kapitola o znaleckém zkoumání obětí – zejm. s ohledem na obecnou a  specifickou věrohodnost jejich výpovědi. Předposlední kapitola pojednává o zvláště zranitelných obětech. S ohledem na delikt mohou zranitelnost generovat některé typy zločinného jednání, které mívají větší negativní dopad. Patří sem sexuální násilí, násilí v blízkých vztazích, obchod s lidmi, násilí z  nenávisti (tzv. hate crimes), ublížení na zdraví, loupež, únos, držení rukojmích či ztráta blízké osoby v důsledku zločinu. Z hlediska osoby oběti ke zranitelnosti mohou přispívat následující charakteristiky: nízký věk, vysoký věk, tíživá životní situace, zdravotní znevýhodnění, statut přistěhovalců a  cizinců. Další faktory v posuzování zranitelnosti oběti se týkají sekundární viktimizace, sem patří např. odmítavý postoj policie k přijetí trestního oznámení, laxní postoj sociálního okolí oběti či vystavení oběti v médiích. Mezi zásadní protektivní faktory patří fungující a podporující sociální okolí oběti a její vlastní sociální kompetence. Závěrečná kapitola přibližuje vnímání spravedlnosti očima obětí. Obnova iluze o spravedlivém světě je u obětí blokována strategiemi odplaty, ignorování či bagatelizace činu či újmy a hyperprotektivního přístupu k oběti. Podpůrnými strategiemi jsou naopak: uznání a  respekt k oběti, kompenzace újmy, ochrana před sekundární viktimizací a zplnomocňování oběti (podpora spoluúčasti a vlastní aktivity oběti).

Publikace je vhodná pro psychology, právníky, sociální pracovníky, novináře a zástupce dalších profesí, kteří přicházejí do kontaktu s obětmi trestných činů. Posloužit může jako učebnice v oboru forenzní psychologie, pro přípravu krizových interventů v řadách policie (kteří působí v rámci systému pro pomoc obětem trestných činů a mimořádných událostí) či pro soudní znalce, kteří posuzují věrohodnost poškozeného či jeho zdravotní újmu. Ucelená monografie, která popisuje danou problematiku, doposud v české odborné literatuře absentovala. Osvěta mezi profesionály ohledně chování a prožívání lidí zasažených trestnou činností, může významně přispět k prevenci sekundární viktimizace.

PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D.
odbor bezpečnostní politiky MV ČR

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál