Holte, Ole Martin: Bůh na ulici - autor recenze: Markéta Černáhttps://www.ccsh.cz/cz1.html#156-176-2023Kniha Bůh na ulici byla přeložena z norského originálu a vyšla v loňském roce v nakladatelství Portál.
Jejím autorem je bývalý františkánský mnich Ole Martin Holte, absolvent studií sociální práce a výcviku v Gestalt terapii. Knihu napsal poté, co strávil dohromady padesát dní jako bezdomovec v Oslu a Kodani. Do projektu se pustil s velkou opravdovostí a odhodlaností získat zkušenost člověka žijícího na ulici. S tímto krokem se pojí několik otázek a rozhodnutí:
Etické úvahy.
Pobyty na ulici mě postavily před řadu etických dilemat.
Celý projekt jsem uskutečnil během tří let, přesněji řečeno během dvou letních období v Oslu a jednoho v Kodani. S sebou jsem si vzal jen to nejnutnější: deku, karimatku, zápisník, kapesní nůž, kartáček na zuby a pastu. V Kodani jsem navíc disponoval dvěma láhvemi alkoholu a pár balíčky cigaretového tabáku. Odložil jsem tedy mobilní telefon, počítač, platební kartu, peníze, jídlo, náhradní oblečení, spacák a toaletní potřeby. Měl jsem domluvené, že se dvakrát týdně ozvu vybraným lidem. Pokud bych to nedodržel, podnikli by potřebné kroky, například by zavolali na policii. Sám se sebou jsem uzavřel dohodu, že dvě věci dělat nebudu: nebudu krást a fetovat. Mám však dojem, že první slib jsem nedodržel, když jsem se pokoušel získat onen nářaďový nůž. Co se týče drog, jednou či dvakrát jsem si potáhl z jointu, když někde koloval, stejně jako jsem se napil, když ke mně doputovala láhev. Tvrdším drogám jsem se vyhýbal.
Určité etické otázky jsem řešil v souvislosti s cizí totožností. To já, Ole Martin Holte, jsem žebral, přespával na ulici a cítil se osaměle. V tomto ohledu jsem si žádnou masku nenasazoval. Chlad a ústrky jsem si nenamlouval. Na druhou stranu jsem se vydával za bezdomovce, za příslušníka skupiny, kterou jsem kdykoli mohl opustit. Byla to jakási hra.
Autor líčí svou zkušenost upřímně a bez obalu. Popisuje syrové zkušenosti se zimou a drsným nedostatkem hygieny a bezpečí. Nejbolestivější zkušeností však zůstává odmítnutí a vyloučení z „normální společnosti“, neviditelnost a šikana ze strany hlídačů security a policie. K tomu ostře kontrastovala hluboce lidská zkušenost solidarity mezi bezdomovci, i když často poznamenaná jejich dlouhodobou situací, návykovou či jinou duševní nemocí. Největší odměnou a radostí pro člověka na ulici je, když se na něj usmějete, podáte mu ruku nebo si vyslechnete jeho příběh. Vypráví nám některé z nich :
Bosý Hans
Na rozdíl od mnoha jiných lidí ve stejné životní situaci Hans nefetoval. I cigaretám se vyhýbal. Tu a tam si dopřál pár piv, ale jen pár, jinak by nebyl ve formě. A jestli se Hans o něco snažil, tak být ve formě natolik, aby mohl přespávat venku.
Míjela nás rodina s dětmi. Dcerka se na nás zadívala. „Mami! Co jsou zač? Ten pán má bolavou nohu, mami. Mami, tak koukej! Musí do nemocnice.“
Vyměnili jsme si s Hansem pohledy. Ano, co jsme byli zač?
Polkl jsem. Stáhl se mi žaludek.
„Často jsem si říkal Hansi, čím to, že nespíš uvnitř? Vždyť přece můžeš, jen kdybys chtěl. Proč raději přespáváš ve dvaceti pod nulou venku?“
Upřel na mě své jasné oči. Přisunul své mohutné tělo blíž, sklonil hlavu a promluvil tišeji než obvykle. Kolem projela tramvaj. Zašeptal mi do ucha:
„Víš, kdybych se nastěhoval do nějakého bytu, vypuklo by ve světě víc válek. A nejen to, přišlo by zemětřesení a záplavy. Jednou jsem to udělal, na jednu noc jsem se uchýlil pod střechu. Den poté jsem slyšel v rádiu, že vypukla válka. Proto je lepší, když budu přespávat venku, pro svět je to tak lepší.“
Z očí mu čišela nesmírná vážnost.
Celou knihou se nese autorova úcta k lidem, se kterými se na ulici setkal. Popisuje jejich solidaritu a lidskost. Zastává názor, že každý bezdomovec je za svou situaci zodpovědný a to je nutno respektovat. Často se jedná o dobrovolné rozhodnutí, i když z nejrůznějších pohnutek. Autor také zastává názor, že u velkého procenta bezdomovců, jejich životní styl nelze měnit, rozhodně není možné je nějakou rychlou „pomocí“ nastěhovat zpět „pod střechu“. Většina z nich toho není schopna, rozhodně ne ze dne na den.
Také ukazuje příklady pomoci, která je skutečně nosná a přijatelná – např. když bezdomovec potkává v Armádě spásy opakovaně stejné sociální pracovníky a pracovnice, je to pro něj ulehčující a může si k nim vytvořit vazbu, stávají se tak trochu „jeho rodinou“.
Jedné noci, pár let poté, co jsem ukončil svou kariéru bezdomovce, Hanse jeho láska zradila. Tu noc přespával v kontejneru. Kolem něj ležely hromady kartonů, lepenkových krabic, obalů od čokolád, igelitové tašky, zkrátka jeho domov. Spal na lůžku z novin, přikryl se novinami, jakoby se v písmenech, ve slovech a větách skrývala útěcha. Noviny izolují lépe, než cokoli jiného, prozradil mi jednou. Ale téhle noci se obrátily proti němu.
Kolem kontejneru procházela partička kluků. Viděli, jak v něm Hans spí. Kdosi vytáhl zapalovač. Noviny se vzňaly. Hans se vzňal. Kluci vzali nohy na Ramena. Hans se posadil, aby zjistil, co se děje. To už mu dohořívaly vlasy. Připálené zbytky mu padaly na stehna. Byl popálený na dvou třetinách těla: na zádech, na ramenou a na jedné paži, tu měl značně postiženou.
Sanitka ho odvezla do nemocnice, kde si hodně dlouho poležel. Jako jedinou blízkou osobu uvedl „Evu z Armády spásy“, nikoho dalšího. Vypovídalo to hodně. O Hansovi, o Evě, o Armádě spásy. Eva ho navštěvovala každou středu. Hans začal zase mluvit a choval se důvěrněji. A nejen to. Zvykl si na teplé přístřeší, boty, oblečení, na příjemnou teplou sprchu. Něco se změnilo. Jakoby nechal plavat některé ze svých rigidních představ. Eva se ho zeptala, proč při spaní venku nenosí teplé oblečení. Odpověděl jí, že by akcie v New Yorku klesly. „Tak se na burzu vykašleme, Hansi!“ prohlásila Eva. A Hans souhlasil. Vykašlal se na burzu.
Autorovi nedá spát otázka, zda společnost a různé dobročinné organizace dokážou obsáhnout zvláštní stav bezdomovecké vyloučenosti a jestli lidem na okraji pomáhají skutečně účinně. Přemítá o hloubce lidského pokoření, o lásce k samozřejmým věcem, o nečekané lidské dobrotě, ale i o neustálé nutnosti vztahování se ke smrti, o hledání Boha…..