Covidová pandemie přispěla k nárůstu duševních poruch, které se nevyhýbají ani věřícím. Zatímco v sekulární společnosti se informovanost o problematice zlepšuje, v církevním prostředí přetrvávají předsudky, nevědomost a stigmatizace.

Tomuto závažnému tématu se věnuje kniha švýcarského diecézního kněze Joëla Pralonga Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny (Portál 2020), původním zaměstnáním ošetřovatele na psychiatrii. V úvodní kapitole Drahokam v blátě líčí šok, který jako začínající ošetřovatel prožil, když viděl na gerontopsychiatrii pacienty po cévní příhodě nebo postižené demencí. Byli nesoběstační, neschopni komunikace, bez kontaktu s realitou. Připadalo mu, že Bůh na tyto lidi zapomněl. Další šok prožil na psychiatrickém oddělení, kde pobývali pacienti s depresí, úzkostí, sebevražednými tendencemi, alkoholici, drogově závislí, psychotici, schizofrenici, melancholici, paranoici a agresivní jedinci. Postupně zakoušel, že z těchto narušených duší a zničených těl něco zvláštního vyzařuje, a vytvořil si k těmto lidem vztah. Došel k poznání, že v každém člověku existuje hluboko pod psychikou spirituální dimenze napojená přímo na Boha, kterou nezničí ani nezasáhne žádná nemoc. Tato dimenze naopak disponuje silou k uzdravení.

Šok, který autor při prvním kontaktu s psychiatrickými pacienty prožil, představoval klíčový transformační zážitek, vnitřní přerod. Proto chápu, že tuto otřesnou zkušenost zařadil hned do úvodu. Mám-li mluvit za sebe, uvedla bych ji později. Nepřijde mi vhodné strašit čtenáře, zvláště ty méně informované, hned na začátku knihy dementními pacienty, alkoholiky, narkomany, psychotiky a paranoiky. Tato oblast psychiatrie představuje pouze vrchol ledovce. Problematika je mnohem komplexnější, existuje široké spektrum psychických poruch. Většina pacientů vystačí s ambulantní léčbou, vykonávají svou profesi, věnují se volnočasovým aktivitám, mají rodinu a normální mezilidské vztahy. Pacienty s depresí a úzkostí bych neuváděla v jedné řadě s alkoholiky, drogově závislými a agresivními pacienty. Nechápu, co si autor představuje pod pojmem melancholik. Kdysi se tak nepřesně označovali depresivní pacienti, v současnosti se už tento termín nepoužívá. Melancholie je jedním ze čtyř temperamentů, který sice může svému nositeli komplikovat život, nejde však o nemoc nebo poruchu vyžadující medikaci a hospitalizaci.

Po úvodní kapitole následuje poněkud bleskový skok od alkoholiků, feťáků, psychotiků, dementních a agresivních pacientů k osobě sv. Terezičky, která zemřela 30. září 1897 v Lisieux na tuberkulózu. Církev si její památku připomíná začátkem října. Terezička s lidmi na okraji soucítila, nosila je v srdci i v modlitbě, brala na sebe jejich utrpení, ale co se týče vnitřní a osobnostní struktury, příliš společného s nimi neměla. Z pohledu dnešní psychodiagnostiky patřila pravděpodobně k vysoce citlivým osobám (highly sensitive person – HSP), k nimž podle výzkumů patří 20-30 % populace. Zvýšená senzitivita jako vrozená a trvalá vlastnost není totožná s přecitlivělostí. Přecitlivělost může vzniknout přechodně jako důsledek traumatu nebo nepříznivé životní události, později může odeznít. Někdy se však přecitlivělost přidá k vrozené senzitivitě. Důsledkem bývá psychická labilita, neuróza a jiné patologické symptomy. Přesně to postihlo přirozeně citlivou Terezičku, když jí ve čtyřech letech umřela matka na rakovinu prsu. Nakonec přišla i o dvě starší sestry, které o ni pečovaly jako náhradní matky a později odešly na Karmel.

První část knihy Bolestné dětství popisuje Terezčinu zvláštní nemoc a následné uzdravení skrze úsměv sochy Panny Marie. Ale i poté zůstala zablokovaná v dětském stavu, citové nezralosti, egocentrismu, se silnou touhou po lásce a pozornosti. Na Vánoce 1886 obdržela zvláštní milost, která ji z jejího dětského já vysvobodila. Posílena touto milostí, stále však se silnou potřebou být milována, odešla v 15 letech na Karmel. Nelze čekat, že nás Bůh z našich slabostí a úzkostí v tomto životě vysvobodí definitivně. Jde o to, abychom se s Bohem i s těmito slabostmi a nemocemi setkávali a spojovali.

Druhá část knihy se zabývá úzkostí a depresí, které vycházejí ze strachu z odmítnutí, strachu, že nebudeme milováni. Tento stav vzniká narušením důvěry ve vztahu k Bohu, oddělením od Boha a ztrátou Boha, jak ukazuje kniha Genesis. Příběh prvních lidí se stále opakuje. Následuje pocit viny, strach, agrese. Tento začarovaný kruh přetnul Ježíš, když se postavil v Getsemanech vlastní úzkosti. Ztotožnil se s Boží vůlí, vzal na sebe naše viny, odpustil agresorovi, který se skrývá v každém z nás, a smířil lidstvo s Bohem. Odpuštění a smíření představují jedinou správnou odpověď. Z toho však nelze vyvozovat, že k vyléčení deprese a úzkosti stačí modlitba a svátosti. Úzkost a deprese nezasahuje jen duchovní, ale i psychologickou dimenzi. Proto je někdy třeba léčby a odborné pomoci.

Pralong upozorňuje, že kromě psychologické úzkosti existuje také spirituální úzkost, mystiky nazývaná noc víry. Terezie ji prožila v poslední fázi života. Bůh v takové chvíli ustoupí do pozadí a ponechá duši samu sobě. Symptomy se podobají psychologické úzkosti, k nim se přidají pochybnosti o víře, neschopnost modlitby, strach ze zavržení, zakoušení Boží nepřítomnosti. Terezie neprožívala radost z víry, ale Boha neopustila. Věřila, i když necítila jeho přítomnost. Nemilovala utrpení jako takové, to by byl masochismus. V utrpení viděla nástroj, který ji zbavoval všeho, co ji oddělovalo od Boha.

V třetí části Terapeutická malá cesta autor předkládá duchovní postupy, vycházející z Malé cesty, které mohou pomoci dostat se z deprese a úzkosti. Nejde ale o žádné zázračné prostředky. Těžší deprese vyžaduje vždy medikaci. Je však dobré začlenit do léčby prvek víry, aby se pacient neuzavřel do role nemocného, který se soustředí jen na své problémy, polyká léky a chodí k lékaři. Deprese spojená s nefunkčností vůle a paralýzou touhy představuje nejbolestnější zkušenost s vlastní slabostí. Nemocný se musí rozloučit s nereálnými sny a představami a přijmout skutečnost, že potřebuje pomoc. Přestat se fixovat na svou neschopnost a marné snahy, na svou malou nožku, která nejde zvednout, ale soustředit se na Ježíše stojícího na vrcholu schodiště a důvěřovat v jeho pomoc. Smířit se s tím, že v depresi a úzkosti Boha necítí, umět rozlišovat mezi pocity a vírou. Autor radí, jak mluvit s nemocným, který ztratil vnímání Boha, nebo proti němu dokonce revoltuje, a zprostředkovat mu osobní zkušenost s jeho láskou. Problém představuje modlitba v tomto stavu. Nemocní dostávají šílené rady, že se musí víc modlit. Není však řešením přestat se modlit úplně. Oceňuji, že Pralong rozlišuje oblasti vyžadující duchovní podporu od oblastí vyžadujících léčbu a nedopouští se ani jednoho ze dvou omylů, s nimiž se v pastoraci můžeme setkat. Prvním omylem je nutit nemocného, který nemá ani sílu vstát z postele a postarat se o základní potřeby, k intenzivnímu duchovnímu životu a zapojení do farních aktivit. Mohla bych doložit příklad duchovního, který nemocným uprostřed ataky deprese doporučuje účast na farní brigádě. Druhý omyl představuje domněnka, že člověk s duševními problémy není schopen komunikovat s Bohem ani žít duchovně, nemá tedy cenu zabývat se jím. Tak se tito nemocní octnou mimo farní obec, což je v hlubokém rozporu s evangeliem. Ježíš přišel i pro tyto lidi.

Od deprese a úzkosti bývá jen krok k pokusu o sebevraždu. O tom pojednává čtvrtá část knihy. S tímto pokušením bojovala i sv. Terezie, zvláště v posledních měsících života. Autor zdůrazňuje, že sebevražda jako taková je zlo, objektivně špatná. Sebevrah touží uniknout ze světa, který prožívá jako nesnesitelný. Skok do temnoty je důsledkem zmateného uvažování, pomýleným hledáním světla. Přispívá k tomu tendence západní společnosti věřit víc v přežití duše než v Boží existenci – jako kdyby duše měla princip života sama v sobě. Lepší život ale nezískáme tak, že se zbavíme tohoto života. Pralong nechce soudit jednotlivce, kteří mohli mít k sebevraždě různé důvody. Na druhé straně však není správné redukovat sebevraha na jeho utrpení. Určitá mravní zodpovědnost zůstává. Za sebevražedným pokusem se často skrývá sebestředné zaměření na sebe. Dotyčný si nechce připustit závažnost svého činu a jeho dopad na okolí. Autor apeluje na farní společenství, aby podpírala modlitbou trpící přítomné i nepřítomné. Doporučuje zřídit kontaktní místa, kde se bude naslouchat lidem v obtížné situaci. "Kdyby farní společenství věnovala přijetí zoufalých lidí tolik energie, kolik věnuje údržbě kostelů, Kristus by byl mnohem známější a milovanější," cituji. K tomu dodávám, že jsem byla pokřtěna před 35 lety, pobývala jsem v několika farnostech, ale nikde jsem žádné kontaktní místo neobjevila.

Pátá část se zabývá pocitem viny a výčitkami svědomí. Mít pocit viny ještě neznamená být objektivně vinen. Existuje rozdíl mezi špatným skutkem jako takovým a citovým dopadem. Někdo spáchá zlo, aniž cítí vinu, někdo trpí strašným pocitem viny, i když nic neprovedl. Terezičku sužovaly skrupule, prožívala dramaticky sebemenší chybu – dokud se Ježíš nedotkl její utrápené duše. Blahodárný vliv na ni měla svátost smíření, od níž se současní lidé odklánějí. Nechápou, proč by měli dosahovat odpuštění přes osobu kněze, a dávají přednost rozhovoru s psychologem nebo psychoterapeutem. Autor doporučuje přistupovat ke svátosti smíření v duchu konverze.

Závěrečná kapitola Diamant na denním světle vyvrací představu, že Terezie žila uzavřena do infantilního vztahu s Bohem v podobě jednoduché barvotiskové spirituality. Ve skutečnosti nacházela v Bohu a Ježíši hybnou sílu své lásky. Neusilovala o zdraví za každou cenu, vrhla se prostě do Boží náruče. Bůh ji přijal takovou, jaká byla, s jejími úzkostmi, duševními problémy a tělesnými bolestmi. Pokud pochopíme, že jsme milováni Bohem i se všemi trápeními, odchylkami, pochybnostmi a nemocemi, stojíme na počátku uzdravení. Nemusíme se snažit sami sebe změnit, ale přijmout se už dnes se svou povahou, problémy, strachy, negativními pocity. Naše okolí občas apeluje, že bychom se měli změnit, nejlépe do 24 hodin. Jinak asi nemáme víru, špatně se modlíme, nežijeme duchovně. Málokdy se však dozvíme, v čem nebo jak se máme změnit. Většinou se za tím skrývá nerespektování jinakosti, odlišné mentality a vnitřního nastavení, s kterým Bůh povolal každého člověka do světa jako originál.

Život sv. Terezičky ukazuje, že neexistuje ani ta nejobtížnější a nejzoufalejší situace, do níž by nemohl vstoupit Ježíš se svou uzdravující a zachraňující mocí. Její duch navzdory psychosomatické nemoci a rozbité psychice zůstal nedotčen. Vyplývá z toho povolání ke svatosti nejen pro duševně vyrovnané a zdravé lidi, ale i pro ty méně vyrovnané s křehkou a poškozenou psychikou.

Summa summarum

Po knize jsem sáhla více méně ze zvědavosti, dříve jsem četla historicky pojatý životopis této světice a její osobnost mě velmi zaujala. Chtěla jsem se tedy dozvědět, jak si tato výjimečná žena poradila s tím, co sužuje mnohé lidi v našem přetechnizovaném světe: s úzkostí, depresí, sebeobviňováním a přílišnou sebekritikou. Text vychází v brožované vazbě a je rozdělen do 5 kapitol:

Úvod: Drahokam v blátě

1. kapitola: Bolestné dětství jako zdroj

2. kapitola: Úzkost, škola odevzdanosti

3. kapitola: Terapeutická „Malá cesta“

4. kapitola: Pokušení sebevraždy

5. kapitola Hlodání svědomí

Závěr: Diamant na denním světle

Na knize se mi líbí velké množství citací pocházející přímo z pramenů, které po sobě zanechala sv. Tereza: její rukopisy, básně i dopisy. Joël Pralong nám nejen zprostředkovává pohled do duše výjimečného, silně věřícího člověka, který trpí duševní nemocí, ale navíc jeho slova komentuje z pohledu pastora a pohledu ošetřovatele na psychiatrii (původní pastorova profese) a terapeuta.

„… Byla jsem svojí přecitlivělostí opravdu nesnesitelná. Tak když se mi stalo, že jsem nechtěně ublížila někomu, koho jsem měla ráda, místo abych se přes to přenesla, plakala jsem jako Magdaléna, což mou vinu nezmenšilo, ale ještě zvětšilo. Když jsem se pak začala utěšovat, co se týče samotné věci, plakala jsem proto, že jsem předtím plakala…“

Kniha je zajímavá i tím, že autor na příběhu sv. Terezy ukazuje, které symptomy nemoci jsou léčitelné „psychologickými postupy“ a které (podle jeho slov) skrze milost Ježíše a Otce a zdůvodňuje proč. Kniha je zajímavá a ač nejsem katolík, přečetla jsem si ji s chutí a díky nevelkému rozsahu i celkem svižně ?? . Předpokládám, že (nejen) u čtenářů s katolickým vyznáním se Cesta důvěry stane oblíbenou knihou.

Hodnocení: 90%

Úzkosti, deprese, psychózy, sebevražedné myšlenky se nevyhýbají ani věřícím. Tomuto závažnému tématu se věnuje autor výše uvedené knihy, švýcarský diecézní kněz, který působil jako ošetřovatel na psychiatrii. Napsal několik knih na pomezí spirituální a duševní pomoci, v nichž se snaží rozlišovat oblasti vyžadující duchovní podporu a oblasti vyžadující léčbu. Vychází z Malé cesty sv. Terezie z Lisieux, která se také potýkala s duševními problémy a různými podivnými symptomy. Po setkání s Ježíšem, který se dotkl její ztrápené duše, se naučila tyto těžkosti duchovně proměňovat. Neuzavřela se do infantilního vztahu s Bohem v podobě jednoduché barvotiskové spirituality, ale v Bohu a Ježíši nalezla hybnou sílu své lásky. Autor její zkušenosti zobecňuje, aby se jimi mohli inspirovat ostatní, kdo trpí podobnými obtížemi.

V úvodní kapitole Drahokam v blátě autor popisuje šok, který prožil jako začínající ošetřovatel na gerontopsychiatrii, kde se setkal s postiženými stařeckou demencí nebo cévní příhodou. Další zděšení prožil na psychiatrickém oddělení, kde pobývali pacienti s depresí, úzkostí, sebevražednými sklony, závislí na alkoholu a drogách, psychotici, schizofrenici, melancholici, postižení paranoiou a nebezpeční pacienti. Později si uvědomil, že z těchto narušených duší a zničených těl něco zvláštního vyzařuje a začal je mít rád. Pochopil, že někde v nitru se skrývá nezničitelná oblast, něco víc než psychika, spirituální dimenze propojena přímo s Bohem, kterou nezničí ani nezasáhne žádná nemoc.

Jeho zkušenosti potvrdila kniha Autobiografické spisy, která se mu dostala do ruky. Představuje svědectví o mocném působení lidského ducha při uzdravování člověka s duševními problémy. Terezička trpěla zvláštní nemocí, která se projevovala řadou psychopatologických symptomů. Byla křehkou citlivou osobností, silou ducha však dorostla ke svatosti. Z toho vyplývá povolání ke svatosti nejen duševně a tělesně zdravých lidí, ale i těch s křehkou a nemocnou psychikou, s úzkostmi a depresemi.

1. část knihy Bolestné dětství se zabývá Terezčinou nemocí, k níž přispěla její křehká konstituce, ale i vnější nepříznivé okolnosti - smrt matky a později odchod dvou starších sester, které jí nahrazovaly matku, na Karmel. Její duch však navzdory psychosomatické nemoci a poškozené psychice neutrpěl žádné škody. V 15 letech odešla stejně jako její sestry na Karmel, posílena mnoha milostmi, ale stále psychicky labilní, se silnou touhou být milována. Následovalo onemocnění tuberkulózou, prožitky úzkosti s pocitem nicoty a Boží nepřítomnosti. Toto trápení nebylo již psychologické, ale spirituální.

2. část se zabývá úzkostí a depresí. Podle autora souvisí se strachem z odmítnutí lidmi a Bohem. Příběh pádu prvních lidí se stále opakuje. Rozchody s bližními jsou odrazem tohoto prvního rozkolu, následuje vina, úzkost, agrese. Tento začarovaný kruh přetnul Ježíš, který se postavil v Getsemanech vlastní úzkosti. Nelze však považovat modlitbu a svátosti za jediný lék. Stejně tak není dobré posuzovat tento problém jen materialistickými a psychologickými pojmy. Úzkost a deprese zasahují duchovní i psychologickou dimenzi. Existuje také spirituální úzkost, mystiky nazývaná noc víry. Symptomy jsou podobné psychologické úzkosti, k tomu se přidají pochybnosti o víře, neschopnost modlitby, strach ze zavržení a odmítnutí Bohem, který jakoby ustoupí do pozadí. Tuto úzkost prožívala Terezie v posledních měsících života.

Úvodem 3. části Terapeutická malá cesta autor zdůraznil, že nemá v úmyslu předkládat v knize zázračné postupy, jak se dostat z deprese. Depresi v těžším stupni je třeba léčit. Ale víra současně s medikamentózní léčbou může pomoci odrazit se od dna. Mnozí nemocní však ztratili vnímání Boha, někteří proti němu dokonce revoltují, proto je třeba s nimi jednat zvláštním způsobem. Deprese jako paralýza touhy a nefunkčnost vůle znamená nejbolestnější zkušenost s vlastní slabostí. Nemocný musí přijmout, že v depresi a úzkosti Boha necítí, rozlišovat mezi svými pocity a vírou. Autor radí, jak se v takovém stavu modlit a jak zacházet s negativními myšlenkami. Upozorňuje na souvislost s hříchem, špatnými rozhodnutími, touhou po moci, penězích, úspěchu, uznání. Může jít také o důsledek pýchy, egoismu, žárlivosti a závisti. S těmito tvrzeními bych byla opatrná. Deprese je nemoc jako každá jiná. Nevidím důvod, proč zrovna těmto nemocným připisovat vyšší míru špatných vlastností než jiným nemocným a ostatním lidem. V církevním prostředí stále existuje tendence považovat depresi za morální, osobní a duchovní nedostatek. Tyto mylné názory by se neměly zbytečně byť jen nepřímo posilovat.

4. část se zabývá problémem sebevraždy. Nelze soudit ty, kteří se o ni z různých důvodů pokusili, ale ani ji nelze redukovat jen na sebevrahovo utrpení bez mravní odpovědnosti. Sebevražda jako taková je zlo a objektivně špatná. Pozůstalým přináší prudký a krutý šok, rozpoutá drama. Většinou bývá výsledkem zmateného uvažování a pomýleného hledání světla. Sebevrah chce uniknout ze světa, který prožívá jako nesnesitelný. Nelze však získat lepší život tak, že se o tento připravíme. Autor zdůrazňuje úlohu farního společenství, nutnost podpírat modlitbou trpící přítomné i nepřítomné, zřídit kontaktní místa, kde by se naslouchalo lidem v obtížné situaci. Mám-li mluvit za sebe, s ničím takovým jsem se v žádné farnosti nesetkala. Proto se hluboce ztotožňuji s výrokem autora: "Kdyby farní společenství věnovala přijetí zoufalých lidí tolik energie, kolik věnuje údržbě kostelů, Kristus by byl mnohem známější a milovanější."

Terezička zápasila s depresí celý život. Neusilovala o zdraví za každou cenu, ale vrhla se cele do Boží náruče. Bůh ji přijal takovou, jaká je, s jejími úzkostmi, duševními problémy, tělesnými bolestmi i sebevražedným nutkáním. Počátkem uzdravení je vědomí, že Bůh miluje trpícího se všemi trápeními, odchylkami, pochybnostmi, nemocemi. Nemusíme se snažit mermomocí změnit. Prvním krokem je přijmout sebe sama se svou povahou problémy, obavami, černými myšlenkami. Přiznat skutečnost, že potřebuji pomoc, přestat lpět na svých snech, ideálech a schopnostech. Odevzdat se Boží lásce takoví, jací jsme, udělat pouze dnes, co můžeme. Nejde o definitivní vysvobození z našich slabostí a nemocí, ale setkání s Bohem a spojení s ním. Jako se církev zrodila z Kristova probodeného srdce, tak se i oblast traumatu může stát centrem tvořivosti a plodnosti. Deprese a úzkost mohou být nakonec cestou k úžasnému duchovnímu vzestupu.