Rohrovy meditace o adventu jsou jednou z příležitostí, jak se připravit na událost vánočního slavení. Kniha nemíří jen ke křesťansky orientovanému čtenáři, dokáže oslovit i ty, kteří se v prostředí sekulární společnosti zamýšlejí nad podstatou Vánoc a jejich duchovním přesahem.
Řekne-li se advent, vybaví se nám nejspíše slůvko – příchod. Křesťanský advent, jeden z duchovně nejžírnějších časů liturgického roku, není ale ani tak aktem příchodu, jako spíš časem postupného přicházení, přibližování se a sbližování. Zatímco staří latinští autoři psali o blížících se bojích a armádách, křesťanský advent je příležitost sblížit se s tím, koho křesťané vyznávají za svého Boha a Pána, s Ježíšem. Jednou z možností, jak být na této cestě úspěšný, je zbavovat se věcí a toxických vztahů, představ a iluzí, které nám brání otevřít se víře, naději a lásce. Právě tento smysl odkrývá ve své nové knize Očekávání Vánoc: Adventní zamyšlení americký františkánský řeholník, spisovatel, pedagog a člověk veřejně činný Richard Rohr (nar. 1943). Jeho díla patří v českém křesťanském prostoru k nejcitovanějším. Za všechny jmenujme Nadšení pro lásku (Cesta, 2015) a Blízké příležitosti k milosti (Paulínky, 2005).
Anglický název knihy, kterou zdařile přeložila Monika Kittová, je v jistém ohledu výmluvnější: Preparing for Christmas. Daily Meditations for Advent. Rohrovy úvahy jsou přirozeně rámovány čtyřmi adventními nedělemi. První tři adventní týdny rozdělil vždy do sedmi kapitol, jen pro čtvrtou si nechal kapitol devět. Kniha, jak poznáte od prvních stránek, byla prvotně určena americkému čtenáři s jeho dějinnou, kulturní, politickou, hospodářskou a pluralitní náboženskou zkušeností. Míří ke čtenáři křesťanské, lépe řečeno křesťansko-katolické orientace, ale mohla by zaujmout i ty, kteří se zas a znovu v prostředí sekulární společnosti zamýšlejí nad smyslem Vánoc. Rohr, jehož citáty se již před lety staly každodenní součástí křesťanského světa sociálních sítí, má u českého čtenáře snad ještě lepší postavení než papež František – a každopádně než řada našich hierarchů, nepublikujících v tomto žánru téměř nic.
Zbavování se
V konzumní, globalizované společnosti, která nade všechnu míru uspokojuje lidská přání a vytváří gargantuovský objem přebytků a věcí, jichž se lidé hned po svátcích zbavují, je upřímné rozvažování o Vánocích jako času setkávání, pokoje a smíření nelehké. Toho si je Richard Rohr dobře vědom. Jinak řečeno, člověk musí tváří v tvář pravdě objevit, co mu skutečně chybí a co může postrádat a čeho se vzdát, aby do tohoto volného místa mohl vstoupit Bůh. Toto nalézání a nalezení může být zprvu až bolestné. „Adventní zvolání ‚Přijď, Pane Ježíši‘ znamená, že celé křesťanské dějiny je třeba prožívat v uvážené prázdnotě, v záměrné nenaplněnosti. Dokonalá plnost teprve přijde a my ji nemáme vyžadovat už teď.“ Tuhle zkušenost přeplněnosti máme společnou bez ohledu na to, jsme-li Češi, Britové nebo Američané. Rohr si je dobře vědom univerzální, židovské i novozákonní moudrosti, a z biblických příběhů také vychází. Stěžejní problémy a hraniční mravní situace, které řešíme my, řešily před námi stovky generací. Jen se začtěte do Jóba, Kazatele, knihy Přísloví, do Žalmů a evangelií. Ostatně biblické perikopy tvoří úvod každé z kapitol a autor se jejich hlubinných tónů ve svých meditacích přidržuje.
Richard Rohr nepíše kázání ani angažované projevy proti dekadentní společnosti, v níž valná část občanů na dohled blahobytu druhých strádá a hladoví. Snaží se pohnout čtenáře k jeho vlastnímu přemýšlení, k odvážné změně postojů, k nalezení duchovní rovnováhy, k přijetí odpovědnosti i za to, co mu přímo nepatří. V závěru kapitol vždy najdeme otázku k zamyšlení, která je syntézou jednotlivých úvah. Tak například: „Jakých věcí, na nichž v životě lpíte, se můžete zříci, abyste udělali víc místa Bohu?“ Anebo: „Jakou jednu nebo dvě věci potřebujete k tomu, abyste se měli dobře? Co musíte přestat dělat, abyste se měli dobře?“ Tahle poloha zbavování se věcí a myšlení, které člověka táhnou ke dnu, je pro Rohra typická. Zde je asi nejvíc františkánem, a tedy člověkem, který se kdysi rozhodl pro chudobu, respektive dobrovolnou skromnost, nikoli bídu a živoření.
Je možné, že jeho slova budou lépe přijímaná v zemích bohatých náboženských tradic než tam, kde se na postkomunistických vyvřelinách vzmáhá církev ne vždycky jako dům boží milosti, ale jako akciová, dokonale hierarchizovaná společnost. Tam totiž, kde církev zaměnila ideje za ideologii, mohou Rohrova slova, jdoucí na hlubinu Ježíšova étosu, působit jako z jiného světa. Nač se něčeho zbavovat? Na co se stále připravovat? K čemu vůbec hledat pravý smysl lidských vztahů na rodinné i obecnější úrovni, když se jako primární úloha některých církevních představitelů jeví boj jedněch proti druhým? Tohle Rohr vůbec nezná. Příchuť apokalyptických bojů svatých proti ďáblům u něj nenajdete. Nepolitizuje, nestraní vítězům, mluví k druhým tak trochu jako jejich přítel. Jde mu o vědomí sdílené odpovědnosti a o společnou péči za věci, které byly člověku svěřené. Jeden z osmi pilířů Rohrova institutu The Center for Action and Contemplation ostatně zní: „Nejlepší kritika špatného je dělat věci lépe.“
Slušní lidé?
V jedné z Rohrových úvah se objeví dosti zprofanované sousloví „slušný člověk“ („My slušní lidé si obvykle nemusíme lopotně hledat cestu zpátky k víře.“). Cítíte ale, že tento pojem v sobě nemá žádnou nadřazenost, na nikoho neútočí, nikoho neklasifikuje ani nezbavuje důstojnosti. Na rozdíl od jeho českého užití (my dobří slušní lidé) má rozměr dostředivý, ne odstředivý a vylučující. Před Bohem a ve čtyřnedělních přípravách na setkání s narozeným Spasitelem by takové srovnání působilo směšně. Připomínalo by maloměstské vztahy, jež u nás dobře popsal Karel Poláček ve svém Okresním městě. Řekl bych, že takový „slušný člověk“ je v Rohrově chápání spíš člověkem velkorysým, otevřeným, hledajícím své ukotvení v božím Slově, ve svátostech a v církevním životě.
Sám autor je dlouholetý reprezentant ekumenického smýšlení a společenského dialogu a moc dobře ví, co to znamená péče o druhé, dobrovolnická činnost, křesťanský život žitý mimo zdi kostelů a katedrál. A ten není vždy jednoduchý. Míra chudoby a rozdíl mezi střední třídou amerických pracujících a bohatých je s tím, co doposud známe my, nesouměřitelná. Rohrova pozice tak není jednoduchá. Chudý františkán starající se o druhé, jenž pro sebe nepotřebuje mnoho, medituje o Vánocích, které jsou tak či onak spojeny s penězi, s nerealistickými očekáváními nebo dokonce s dluhy. Odezírejme z jeho osobních zkušeností.
Právě současná povolební atmosféra ukazuje, jak se část českého křesťanského provozu odklání od srdce Ježíšovy evangelní zvěsti. Tak jako lidi přitahuje současný papež a jeho důraz na jádro křesťanské zvěsti, překvapí je i dospělé, promyšlené a uskutečňované křesťanství Richarda Rohra. A tak zatímco vás „slušný člověk“ v Rohrově duchovním světě neurazí, je na pozadí českého politického, občanského a duchovního milieu toto pojmenování v nábožensky zaměřených textech prakticky nepoužitelné.
Boží dítě dospělo
Františkánský autor reflektuje úskalí konzumního způsobu života, v němž už nezbývá místo pro nic a pro nikoho jiného. Není však nostalgický, a už vůbec ne rezignovaný. Je si vědom, že není třeba ostentativně vztyčovat sochy zlatým telatům, hadům a lidským bohům, tedy vůdcům. Bůh věčného spotřebovávání, nakupování a vyhazování žije s námi a v nás. My jsme tím bohem. „Ve velké většině amerických obchodů,“ píše Rohr, „se prodává to, co lidé chtějí, a ne to, co potřebují.“ Tuhle zkušenost máme také. Je na nás a na naší svobodě, domnívá se autor, čemu řekneme své ano a čemu dovolíme, aby nás v adventním čase provázelo k narození živého Boha. „Místo toho, abychom jako lidské bytosti především byli, zaměřujeme se stále víc na výkon… Vytvořili jsme si pseudoštěstí, které je zhusta založeno na tom, že něco máme, místo na tom, že jsme.“ Tato perspektiva není nijak zvlášť buřičská. Je to základní rozměr duchovního života, o němž hovoří celá spousta světových náboženství, nejen křesťanství. Tady Rohr není asketou. Nechce, abychom se nejpozději do Vánoc rozhodli pro vstup do kláštera, zbavili se všeho majetku a vyšli na poušť polonazí s uzlíčkem jídla na dva dny.
Nabádá nás, abychom v předvánočním čase revidovali směr svých cest, své priority, motivy svého rozhodování a pojetí štěstí, jež se, jak připomíná, dostalo dokonce do textu Americké deklarace nezávislosti. Mezi nezcizitelná lidská práva „náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Tento rozměr může být podle mého mínění atraktivní i pro ty čtenáře, kteří se o křesťanství z nějakých důvodů nezajímají, anebo je jim dokonce protivné. Jinak řečeno: totální spotřebovávání věcí, vztahů i sebe samých vede dříve nebo později k nešťastným koncům. V duchovně prožívaném očekávání Vánoc se nám může povést rozlišit podstatné od nepodstatného a odhodlat se k prvním sebezáchranným krůčkům.
Rohrova kniha zaujme bezpochyby ty čtenáře, kteří ještě nerezignovali na svůj duchovní růst a zároveň na věci a vztahy kolem sebe. Autor vede k přemýšlení o půdorysu našeho konkrétního světa, světa rodiny, přátel, sexuality, práce, blízkého okolí. Není nutné, abychom k tomu dokonale znali bibli. Biblické citáty a odkazy, které prostupují textem, nevyžadují žádnou rozsáhlou exegezi ani práci se slovníky. Je však pravděpodobné, že nás nasměrují k četbě Písma, a to předně těch pasáží, které se týkají narození Ježíše Krista. Bylo by smutné, jak na mnoha místech poznamenává autor, slavit Vánoce v sentimentálních vzpomínkách na Jezulátko, anebo je považovat za jednu z tisíce možností, jak ukojit touhu po zbytečnostech. Boží dítě dospělo. „Nemůžeme se spokojit s jakýmsi infantilním evangeliem nebo infantilním Ježíškem.“
Jsme lidé rozporů
Rohr spoléhá na lidskou svobodu, vzdělání, na rozvahu a na svědomí. Hovoří jako ten, kdo věří, že svobodu využijeme i jinak než jen k hromadění věcí. Nesvolává hromy a blesky na ty, kteří se potácejí v nechtěné, či dokonce zamýšlené nevědomosti o hodnotách, jež jsou součástí křesťanského vánočního příběhu. Je milosrdný, velkorysý a otevřený, přitom ale náročný. Tam, kde odhaluje mělčiny našeho duchovního života, ať jsme křesťané nebo nejsme, necituje katechismové poučky ani věčně omílaná lidová moudra. Vychází z vlastní kazatelské a učitelské praxe, a obrací se tak srozumitelným jazykem k člověku jednadvacátého století. Světci z barvotiskových obrázků a legend neexistují a až na sporé výjimky neexistují také lidé skrz naskrz špatní. Jsme lidé rozporů, přiznává Rohr, a i on sám je jedním z nich. „Sám jsem hotová hora rozporů, a přesto jsem i světec. Jsem dobrý člověk, ale také hříšník. Chápu to, a přesto se proti tomu bouřím. Platí obojí? Ano, obojí je provždy pravda a z určitého podivuhodného důvodu se to takhle líbí Bohu.“
Vkusně graficky vyvedená kniha o stu stranách bude pro některé čtenáře jedním z prvních setkání s osobou moderního řeholníka, který nevypadá jako Rasputin a nechová se jako hegemon a duchovní vládce nad druhými. Humor, ironie a ochota vztáhnout psané na sebe je tím, co Rohrovu knihu činí podle mého čtenářsky přitažlivou. Katolíci petrifikovaného duchovního života budou zklamáni. Lidé otevřeného srdce, skuteční demokraté a ti, kteří ještě nerezignovali na současný stav světa a církve, ji přijmou jako jeden z nepřehlédnutelných titulů konce letošního roku. Patří do stejného myšlenkového a duchovního okruhu jako texty Tomáše Halíka, Jana Rybáře, Milana Balabána, Jakuba S. Trojana, Marka O. Váchy, Karla Skalického, Tomáše Petráčka či Kateřiny Brichcínové.
Zdeněk A. Eminger
www.iliteratura.cz/Clanek/39091/rohr-richard-ocekavani-vanoc
