Pán se stará

Pán se stará

Prokeš, Josef

Portál, 2019

225 Kč191 Kč

SklademNovinkaDotisk

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Kniha Josefa Prokeše, vyhledávaného kněze, duchovního doprovázejícího, skauta a horolezce, vede čtenáře k novému pohledu na víru. V krátkých textech se zabývá celou řadou závažných křesťanských témat, k nimž přistupuje s otevřeností, poctivostí a autenticitou, přitom ale s důkladným vzděláním a duchovní zkušeností. Otevírá tak prostor k hlubšímu promýšlení, ale též radosti, která se z opravdové víry rodí. Jako červená nit se knihou vinou citace z exhortace Evangelii gaudium, jež ukotvují Prokešovy úvahy ve směru, který vytyčil pontifikát papeže Františka.
Josef Prokeš je kněz českobudějovické diecéze. Studoval na papežské univerzitě Gregoriana obor Nová evangelizace. Věnuje se pastoraci mládeže, je diecézním duchovním rádcem skautů. Ve volném čase rád leze po horách (naposledy v Ekvádoru).

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1527-1

  • Počet stran / vazba:144 / Brožovaná

  • Rok vydání:2019

  • Kód:13106401

  • EAN:9788026215271

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Odborné recenze

  • http://www.christnet.eu/clanky/6297/horolezec_bez_jisteni_nad_prvotinou_josefa_prokese.url

    Byla zima. Sedět u kamen a číst si básně nebo se milovat dávalo daleko větší smysl než jet ven. Cíl cesty byl jasný. Poutní areál Lomec u Vodňan v jižních Čechách. Odmeteš sníh ze zmrzlého auta, zatopíš, abys vůbec udržel volant v rukách a – jedeš. Nejedeš tam, tak jako mnozí, do duchovního sanatoria, ale prověřit legendu putující nazdařbůh zemí, že na Lomci působí katolický kněz, který se nebál formace římského vzdělání, není tradicionál vlečkového ražení, je považován za světce a přitom je normální, musíš. Jedeš poprvé a samozřejmě zabloudíš, i když tě už od hlavní silnice vede zvláštní světlo vznášející se nad korunami stromů. Místo nové hladké cesty odbočíš do úvozu, v němž ze všech sil bojují i traktory. Doškrábeš se na vrchol, kde tě doslova oněmí největší koncentrace barokních andělíčků na světě a kde tě, ať se díváš, kam se díváš, pozorují prohlédavé oči cherubů. Mezi lidmi, kteří sedí ztuhle v lavicích a po krátkém čase nemohou zimou ani mluvit, se objeví postava antického atleta, jehož pohled hypnotizuje bez rozdílu ženy a muže a dává tušit, že se tu děje cosi, co není běžné. Jeho jméno zní prostě jako z Pečírkova kalendáře nebo venkovského románu 19. století. Josef Prokeš, katolický kněz, pastoralista, horolezec, cestovatel, učitel, skaut.

    Bývalý spirituál českobudějovického biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna, za jehož působení došlo k duchovní obnově školy a rekonstrukci studentského Kostela sv. Rodiny, který tak dostal i jiný než jen sakrální ráz, vydal na začátku babího léta roku 2019 svoji knižní prvotinu s názvem Pán se stará. Kniha, jejíž titul – vzatý z (katolického) překladu abrahamovského příběhu Genesis 22:14 – Prokeš často používá ve svých kázáních, vyšla v nakladatelství Portál v redakci literárního historika Martina Bedřicha. Svižně plynoucí text zaujímá necelých sto čtyřicet stran a sestává z dvaceti šesti kapitol. Je velmi pravděpodobné, že kapitoly jsou vlastně precizovanými, literárně ukotvenými kázáními a promluvami, které dosud putovaly mezi Prokešovými farníky a přáteli více méně v samizdatové podobě přeposílaných e-mailů. „Tohle dneska říkal Pepa, pošli to dál...“ Najít v duchovní poušti českého, katolicky orientovaného křesťanství kazatele, jehož myšlenky by přežily další ráno a byly hodné knižního vydání, není jednoduché. Obecné banality střídající vystoupení „one man show“, v němž se kazatel biblickými texty vůbec, nebo jen málo zabývá, lze podat hledajícímu, hladovému čtenáři, který to s církví ještě nevzdal, snad jen jako ránu z milosti. Slyšet po tisící, co by říkal Tomáš Akvinský internetu nebo islámu, tě může snadno katapultovat do náruče docenta Chocholouška. Tady je to ale jiné, úplně jiné. Objevit mezi několika málo českými katolickými duchovními Josefa Prokeše bylo sice snadné, neboť ho daleko za region jižních Čech provází legenda o moudrém člověku, který rád zlézá velehory, běhá maratony a s Kristovou vykupitelskou zvěstí to myslí vážně. Důležitější ale bylo přimět ho, aby svoje myšlenky cizeloval, upravil, domyslel a domodlil, protože mezi orální formou kázání a knižním výběrem je obvykle ještě docela dlouhá cesta.

    Prokeš si vybral za titul své knihy jeden z českých překladů abrahamovského příběhu o obětování Izáka – „Pán se stará“, aby dosvědčil Boží přítomnost ve světě a starost o všechny lidi bez výjimky. Jiné, jak české, tak zahraniční překlady tlumočí tento ikonický text slovy „Hospodin vidí“, „Hospodin opatří“, „Der HERR sieht“, „Dominus videt“, „?????? ?????“, „Hospodin si vyhliadne“, aby zdůraznily, jak podotýká biblista světového formátu Milan Balabán, „providenciální rys Boží suverenity“. Leitmotiv Prokešem vybraného „Pán se stará“ zaznívá v celém rozsahu jeho knihy. Ať už je dobře nebo hůř, při narození nebo na smrtelné posteli, v destruovaných partnerských vztazích nebo v pěkných manželstvích, v radostech všedního života i ústrcích, všude tam se podle Prokeše „Pán stará“. Jeho vize pastorální teologie a praxe spadá podle mého mínění do rané fáze pokoncilní pastorační strategie, která se otevřela příbuzným, pomáhajícím profesím – psychologii, psychiatrii, psychoterapii. Prokeš do těchto oborů sice podrobně nezabíhá, ale je si očividně vědom mnohovrstevnatosti a složitosti lidského života a vztahů, které nelze odbýt poukazem na víru či nevíru, nebo na to, že my, katolíci jsme na tom nejlíp, když tedy zrovna sekáme dobrotu. Jeho pastorační myšlenky, které v mnohem širším kontextu aplikoval do studentského života už Romano Guardini v první půli 20. století a které si osvojili probuzení kněží a teologové ještě před Druhým vatikánským koncilem, jsou pro posluchače a čtenáře atraktivní právě tím, že ho vytahují z pasivního prostředí hlediště do centra liturgického slavení a říkají mu – tady jsi doma, tak se podle toho také chovej. Raduj se! Prokeš se totiž snaží, aby si lidé bohoslužbu neprožili pouze jako soukromý rituál, ale aby byli připraveni před, při a po jednat a žít jako Boží lid. Sám k tomuto způsobu života postupně zrál v křesťansky žijící rodině s mnoha sourozenci, aniž by ho postihl obvyklý profesní postup stát se ze zbožného ministranta zbožným bohoslovcem a veledůstojným pánem, který vládne svěřenému stádci jako Zeus. Prokeš, jak uvidíte na každé stránce jeho knihy, se jako horolezec, sportovec, kněz a teolog vydává do míst, na nichž si ověřuje kvalitu i limity vlastních sil a to hlavní – že „Pán se stará“. Tyto momenty oceňuje i autor krátké předmluvy, biskup Václav Malý.

    Josefa Prokeše zajímají lidské vztahy – rodina, přátelství a manželství. Celou spoustu lidí pokřtil, sezdal, duchovně doprovázel, pohřbíval. Navíc má zkušenost spirituála a zpovědníka gymnaziálních i jiných studentů, kteří mu položili přehršel otázek, jež běžný člověk neuslyší ani za několik životů. Je-li liturgicky a věroučně otevřený a velkorysý tak jako například Ladislav Heryán, netuším. Z přečteného si nějak neumím představit, že by kolem oltáře, kde slouží, nepomáhali v ministrantské službě muži a ženy bez rozdílu věku, i když se v českém prostředí, tak silně závislém na osobnostech, patrně nevyhne určitému napětí, že lidé zkrátka „chodí na Prokeše“. S tím souvisí i zdánlivě banální věc týkající se grafického ztvárnění obálky. Na pozadí interiéru Kostela sv. Rodiny, pro jehož budoucnost Prokeš mnoho udělal, vidíme jeho civilní fotografii od Františka Nárovce pokrývající téměř celou stranu. Zlatá písmena sladěná se zlatými čtverci sice říkají, že „Pán se stará“, ale vypadá to, jako by ten „Pán“ byl sám Josef Prokeš. Tímto možná zamýšleným, možná nechtěným přemostěním klade lomecký kněz otázku nejen po roli katolického laika v církevním a občanském společenství, nýbrž i otázku po postavení katolického kněze tam i tam. On sám ve své knižní prvotině nevytyčuje otřásající teologické otázky. Interpretuje spíš svoji osobní zkušenost a duchovní kondici těch, kteří za ním jezdí i z daleka. Hovoří k vám kamarád – v kázáních hovorovým jazykem bez ornamentů, v knize řečí, která je o něco učesanější. Aby nemluvil jen sám, nabízí kromě biblických textů čtenáři rovněž myšlenky Františkovy exhortace Evangelii gaudium, které vhodně zapadají do jeho vlastních reflexí a místy se překrývají.

    Problematika slov „Pán se stará“ je dvousečná tam, kde utrpení nebere konce, kde se s velkou pompou dávané sliby a vize boří jako domeček z karet a kde je člověk opuštěn všemi a ponechán na pospas i v nejintimnějším rozhovoru se svým Pánem. Vnější podmínky společenského vývoje, který pokulhává za kulturními a demokratickými civilizacemi o několik desítek let, ztěžuje překonání diskontinuity mezi životem před rokem 1989 a dnes, i diskontinuity mezi vývojem západní církve a kultury a námi. Na to, aby byla tato bílá místa zabarvena, však nemůže stačit jednotlivec, jehož prostřednictvím se, řečeno manuály z 19. století, církev snaží o spásu duše každého konkrétního člověka. Prokeš tomu jde částečně naproti, když učí své studenty, farníky a přátele nezbytné auto-formaci, v níž člověk převezme odpovědnost za svůj duchovní růst. Autor na české poměry zcela mimořádně přemýšlí o tom, jaké jsou podoby církve a kde je církev ještě církví, a v ní živý, jednající Bůh. Zkouší to i na Lomci, jehož barokní ésprit nemusí oslovit každého. Setká-li se někdo, pro něhož je církev sprosté slovo, prvně s Prokešovou novou knihou nebo s ním samým, musí si nutně připadat jako v nějakém filmu. Nikdo se mu neposmívá, nezavaluje ho mravními poučkami a sondami do jeho hříšnosti, mluví s ním jako rovný s rovným, jako člověk s člověkem. Navštěvují ho k nelibosti některých mladí i staří, v poslední době je vyhledávaným přednášejícím na rozličná duchovní témata. Jak na tuto formaci, která má laskavou lidskou tvář, vzpomínají ti, kteří opustili své závazky a církev s rychlostí, s jakou do ní přišli, netuším. Jak ti, kteří ho nemají rádi, si raději ani nepředstavuji. Hodnota Prokešových úvah ukazuje, že bychom takových kněží potřebovali 5 na kilometr čtvereční a stejně tak 9 laiků z 10, jdoucí ve svém duchovním a občanském životě civilní, neagresivní, tvůrčí cestou. Letmý pohled do toho, co máme a co přichází, ukazuje, že lidí, jako je Josef Prokeš, spíš ubývá.

    I když se kniha stane bestsellerem, zdá se mi, že jde spíš o jakýsi průzkum či zkoušku, je-li možné mluvené kazatelské slovo, které se přirozeně v jistém smyslu opakuje a recykluje, podat i čtenáři bez kladného vztahu k církvi a křesťanské tradici. Knihu si zamilují ti, kteří už léta „chodí na Pepu Prokeše“, křesťansky zaměření skauti a samozřejmě také ti, jimž koncept „Pán se stará“ souzní s jejich vědomím smyslu života. Boží svrchovanost, charakteristická slovy „Na Hospodinově hoře se uvidí“ (kterou však Prokeš nevylučuje), bude naopak blízká těm, kteří jsou jako staří čeští písmáci a evangelíci o svoji víru a církev ochotni zápasit a nenechat ji napospas těm, kteří si z ní udělali společnost s ručením omezeným. Závěrem je třeba říci to podstatné. Josef Prokeš dokázal, že rozumí tomu, co kdysi napsal významný protestantský teolog a biblista Hans Walter Wolff: „Nepokládáš-li zvěstované slovo za spolehlivé, potom jsi prohrál svou existenci.“

    autor recenze: Zdeněk A. Eminger
    Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
    http://www.christnet.eu/clanky/6297/horolezec_bez_jisteni_nad_prvotinou_josefa_prokese.url

    -


    Horolezec bez jištění. Nad prvotinou Josefa Prokeše - autor recenze: Zdeněk A. Eminger

  • Knižní debut vyhledávaného kněze P. Josefa Prokeše, skauta a horolezce, s názvem Pán se stará je svěžím zamyšlením nad tím, jak žijeme svou křesťanskou víru a zda náhodou neztratila „vůni evangelia“.

    Prvním podnětem k napsání této knihy možná byla příhoda, kterou autor zmiňuje až úplně na závěr. Vzpomíná, jak končil studia na papežské univerzitě Gregoriana a šel na poslední kávu se svou profesorkou. A než se rozloučili, zeptala se ho, proč o české církvi se zkušenostmi z dob totality není v Evropě víc slyšet. „Co vlastně teď řešíte? Čím se zabýváte? Zdá se mi, že Evropa vás teď hodně potřebuje. Vždyť je jasné, že je nutné hledat, jak žít dál křesťanství v postmoderní době,“ zněla slova, která se mladému knězi vryla hluboko do srdce i do mysli.

    Autor si tudíž hned v úvodu knížky pokládá otázku, proč se dnes tak málo lidí o křesťanství zajímá. Není to i proto, že jako křesťané mluvíme o Bohu takovým způsobem, že je pro ostatní spíše matoucí a nezajímavý? Slovy papeže Františka: „Ve svatém úmyslu sdělit jim pravdu o Bohu a lidské bytosti jim při některých příležitostech nabízíme falešného boha anebo lidský ideál, který není doopravdy křesťanský… Poselství tak hrozí, že ztratí svou svěžest a už nebude mít ‚vůni evangelia‘.“ Tato a další citace papeže Františka z exhortace Evangelii gaudium se vinou jako červená nit celou knihou a každou kapitolu uzavírají jako shrnutí předchozích Prokešových myšlenek.

    V krátkých zamyšleních se autor zabývá závažnými tématy, jako radost z víry, nevyslyšená modlitba, tajemství neúspěchu, ale i tvořivosti, krize středního věku, odvaha překročit sám sebe, slavení neděle, objevování Boha ve světě aj. Ve všech případech vede čtenáře k hlubšímu promýšlení víry, k novému pohledu na evangelijní zvěst, k odvaze opustit pohodlné zvyklosti, k důvěře v Boha a nakonec k radosti, která se rodí z opravdové víry.

    Ne z té, kterou musíme chránit před zlým okolním světem a která nás zapouzdřuje v našich příliš lidských představách o Bohu, ale která napodobuje Boží sdílení a tvořivost. Autor nabízí život z víry jako cestu, na níž nelze ustrnout. Jako cestu, na níž člověk zakouší, že se o něj Pán stará. „Pro mě je to jeden ze základních postojů víry,“ píše Prokeš.

    Umět druhým naslouchat

    Tato odvaha být poutníkem, protože Ježíš řekl: „následuj mě,“ nikoli: „seď na místě a neumaž se,“ se týká mnoha rovin života církve. A vede k novým pohledům a postojům. Autor zde nabízí i vlastní příklad, jak mu jako mladému knězi jeden stařičký italský farář obrátil vzhůru nohama pohled na farnost. Díky němu pochopil, že mezi hlavní úkoly kněze ve farnosti patří pomáhat rozpoznávat charismata svých farníků. K čemu jsou Bohem obdařeni? Jak skrze ně mluví Bůh? Při tomto naslouchání farnosti dochází k oboustranné výměně a ke zjištění, jak se navzájem kněz i farníci potřebují. Kniha Pán se stará možná nejednomu čtenáři otevře zcela nový pohled na svět. Třeba že „nemáme být křesťany restaurátory, kteří nostalgicky vzpomínají na zašlou slávu původní výmalby a snaží se ji vracet retušováním. Ani nemáme být těmi, kteří církev převedou na dobře fungující firmu, která bude odosobnělá a chladná. Máme být církví, která do sebe přijímá světlo evangelia, nechává se jím prozařovat a živou pravdivostí o něm vypráví dál“.

    autor recenze: Jan Paulas
    Recenze byla zpracována pro Katolický týdeník

    -


    Prokeš, Josef: Pán se stará - autor recenze: Jan Paulas

Čtenářské recenze

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    283 028 204

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)

  • REKLAMACE A DOTAZY E-SHOP

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    kanclir@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)