http://www.christnet.eu/clanky/6297/horolezec_bez_jisteni_nad_prvotinou_josefa_prokese.urlByla zima. Sedět u kamen a číst si básně nebo se milovat dávalo daleko větší smysl než jet ven. Cíl cesty byl jasný. Poutní areál Lomec u Vodňan v jižních Čechách. Odmeteš sníh ze zmrzlého auta, zatopíš, abys vůbec udržel volant v rukách a – jedeš. Nejedeš tam, tak jako mnozí, do duchovního sanatoria, ale prověřit legendu putující nazdařbůh zemí, že na Lomci působí katolický kněz, který se nebál formace římského vzdělání, není tradicionál vlečkového ražení, je považován za světce a přitom je normální, musíš. Jedeš poprvé a samozřejmě zabloudíš, i když tě už od hlavní silnice vede zvláštní světlo vznášející se nad korunami stromů. Místo nové hladké cesty odbočíš do úvozu, v němž ze všech sil bojují i traktory. Doškrábeš se na vrchol, kde tě doslova oněmí největší koncentrace barokních andělíčků na světě a kde tě, ať se díváš, kam se díváš, pozorují prohlédavé oči cherubů. Mezi lidmi, kteří sedí ztuhle v lavicích a po krátkém čase nemohou zimou ani mluvit, se objeví postava antického atleta, jehož pohled hypnotizuje bez rozdílu ženy a muže a dává tušit, že se tu děje cosi, co není běžné. Jeho jméno zní prostě jako z Pečírkova kalendáře nebo venkovského románu 19. století. Josef Prokeš, katolický kněz, pastoralista, horolezec, cestovatel, učitel, skaut.
Bývalý spirituál českobudějovického biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna, za jehož působení došlo k duchovní obnově školy a rekonstrukci studentského Kostela sv. Rodiny, který tak dostal i jiný než jen sakrální ráz, vydal na začátku babího léta roku 2019 svoji knižní prvotinu s názvem Pán se stará. Kniha, jejíž titul – vzatý z (katolického) překladu abrahamovského příběhu Genesis 22:14 – Prokeš často používá ve svých kázáních, vyšla v nakladatelství Portál v redakci literárního historika Martina Bedřicha. Svižně plynoucí text zaujímá necelých sto čtyřicet stran a sestává z dvaceti šesti kapitol. Je velmi pravděpodobné, že kapitoly jsou vlastně precizovanými, literárně ukotvenými kázáními a promluvami, které dosud putovaly mezi Prokešovými farníky a přáteli více méně v samizdatové podobě přeposílaných e-mailů. „Tohle dneska říkal Pepa, pošli to dál...“ Najít v duchovní poušti českého, katolicky orientovaného křesťanství kazatele, jehož myšlenky by přežily další ráno a byly hodné knižního vydání, není jednoduché. Obecné banality střídající vystoupení „one man show“, v němž se kazatel biblickými texty vůbec, nebo jen málo zabývá, lze podat hledajícímu, hladovému čtenáři, který to s církví ještě nevzdal, snad jen jako ránu z milosti. Slyšet po tisící, co by říkal Tomáš Akvinský internetu nebo islámu, tě může snadno katapultovat do náruče docenta Chocholouška. Tady je to ale jiné, úplně jiné. Objevit mezi několika málo českými katolickými duchovními Josefa Prokeše bylo sice snadné, neboť ho daleko za region jižních Čech provází legenda o moudrém člověku, který rád zlézá velehory, běhá maratony a s Kristovou vykupitelskou zvěstí to myslí vážně. Důležitější ale bylo přimět ho, aby svoje myšlenky cizeloval, upravil, domyslel a domodlil, protože mezi orální formou kázání a knižním výběrem je obvykle ještě docela dlouhá cesta.
Prokeš si vybral za titul své knihy jeden z českých překladů abrahamovského příběhu o obětování Izáka – „Pán se stará“, aby dosvědčil Boží přítomnost ve světě a starost o všechny lidi bez výjimky. Jiné, jak české, tak zahraniční překlady tlumočí tento ikonický text slovy „Hospodin vidí“, „Hospodin opatří“, „Der HERR sieht“, „Dominus videt“, „?????? ?????“, „Hospodin si vyhliadne“, aby zdůraznily, jak podotýká biblista světového formátu Milan Balabán, „providenciální rys Boží suverenity“. Leitmotiv Prokešem vybraného „Pán se stará“ zaznívá v celém rozsahu jeho knihy. Ať už je dobře nebo hůř, při narození nebo na smrtelné posteli, v destruovaných partnerských vztazích nebo v pěkných manželstvích, v radostech všedního života i ústrcích, všude tam se podle Prokeše „Pán stará“. Jeho vize pastorální teologie a praxe spadá podle mého mínění do rané fáze pokoncilní pastorační strategie, která se otevřela příbuzným, pomáhajícím profesím – psychologii, psychiatrii, psychoterapii. Prokeš do těchto oborů sice podrobně nezabíhá, ale je si očividně vědom mnohovrstevnatosti a složitosti lidského života a vztahů, které nelze odbýt poukazem na víru či nevíru, nebo na to, že my, katolíci jsme na tom nejlíp, když tedy zrovna sekáme dobrotu. Jeho pastorační myšlenky, které v mnohem širším kontextu aplikoval do studentského života už Romano Guardini v první půli 20. století a které si osvojili probuzení kněží a teologové ještě před Druhým vatikánským koncilem, jsou pro posluchače a čtenáře atraktivní právě tím, že ho vytahují z pasivního prostředí hlediště do centra liturgického slavení a říkají mu – tady jsi doma, tak se podle toho také chovej. Raduj se! Prokeš se totiž snaží, aby si lidé bohoslužbu neprožili pouze jako soukromý rituál, ale aby byli připraveni před, při a po jednat a žít jako Boží lid. Sám k tomuto způsobu života postupně zrál v křesťansky žijící rodině s mnoha sourozenci, aniž by ho postihl obvyklý profesní postup stát se ze zbožného ministranta zbožným bohoslovcem a veledůstojným pánem, který vládne svěřenému stádci jako Zeus. Prokeš, jak uvidíte na každé stránce jeho knihy, se jako horolezec, sportovec, kněz a teolog vydává do míst, na nichž si ověřuje kvalitu i limity vlastních sil a to hlavní – že „Pán se stará“. Tyto momenty oceňuje i autor krátké předmluvy, biskup Václav Malý.
Josefa Prokeše zajímají lidské vztahy – rodina, přátelství a manželství. Celou spoustu lidí pokřtil, sezdal, duchovně doprovázel, pohřbíval. Navíc má zkušenost spirituála a zpovědníka gymnaziálních i jiných studentů, kteří mu položili přehršel otázek, jež běžný člověk neuslyší ani za několik životů. Je-li liturgicky a věroučně otevřený a velkorysý tak jako například Ladislav Heryán, netuším. Z přečteného si nějak neumím představit, že by kolem oltáře, kde slouží, nepomáhali v ministrantské službě muži a ženy bez rozdílu věku, i když se v českém prostředí, tak silně závislém na osobnostech, patrně nevyhne určitému napětí, že lidé zkrátka „chodí na Prokeše“. S tím souvisí i zdánlivě banální věc týkající se grafického ztvárnění obálky. Na pozadí interiéru Kostela sv. Rodiny, pro jehož budoucnost Prokeš mnoho udělal, vidíme jeho civilní fotografii od Františka Nárovce pokrývající téměř celou stranu. Zlatá písmena sladěná se zlatými čtverci sice říkají, že „Pán se stará“, ale vypadá to, jako by ten „Pán“ byl sám Josef Prokeš. Tímto možná zamýšleným, možná nechtěným přemostěním klade lomecký kněz otázku nejen po roli katolického laika v církevním a občanském společenství, nýbrž i otázku po postavení katolického kněze tam i tam. On sám ve své knižní prvotině nevytyčuje otřásající teologické otázky. Interpretuje spíš svoji osobní zkušenost a duchovní kondici těch, kteří za ním jezdí i z daleka. Hovoří k vám kamarád – v kázáních hovorovým jazykem bez ornamentů, v knize řečí, která je o něco učesanější. Aby nemluvil jen sám, nabízí kromě biblických textů čtenáři rovněž myšlenky Františkovy exhortace Evangelii gaudium, které vhodně zapadají do jeho vlastních reflexí a místy se překrývají.
Problematika slov „Pán se stará“ je dvousečná tam, kde utrpení nebere konce, kde se s velkou pompou dávané sliby a vize boří jako domeček z karet a kde je člověk opuštěn všemi a ponechán na pospas i v nejintimnějším rozhovoru se svým Pánem. Vnější podmínky společenského vývoje, který pokulhává za kulturními a demokratickými civilizacemi o několik desítek let, ztěžuje překonání diskontinuity mezi životem před rokem 1989 a dnes, i diskontinuity mezi vývojem západní církve a kultury a námi. Na to, aby byla tato bílá místa zabarvena, však nemůže stačit jednotlivec, jehož prostřednictvím se, řečeno manuály z 19. století, církev snaží o spásu duše každého konkrétního člověka. Prokeš tomu jde částečně naproti, když učí své studenty, farníky a přátele nezbytné auto-formaci, v níž člověk převezme odpovědnost za svůj duchovní růst. Autor na české poměry zcela mimořádně přemýšlí o tom, jaké jsou podoby církve a kde je církev ještě církví, a v ní živý, jednající Bůh. Zkouší to i na Lomci, jehož barokní ésprit nemusí oslovit každého. Setká-li se někdo, pro něhož je církev sprosté slovo, prvně s Prokešovou novou knihou nebo s ním samým, musí si nutně připadat jako v nějakém filmu. Nikdo se mu neposmívá, nezavaluje ho mravními poučkami a sondami do jeho hříšnosti, mluví s ním jako rovný s rovným, jako člověk s člověkem. Navštěvují ho k nelibosti některých mladí i staří, v poslední době je vyhledávaným přednášejícím na rozličná duchovní témata. Jak na tuto formaci, která má laskavou lidskou tvář, vzpomínají ti, kteří opustili své závazky a církev s rychlostí, s jakou do ní přišli, netuším. Jak ti, kteří ho nemají rádi, si raději ani nepředstavuji. Hodnota Prokešových úvah ukazuje, že bychom takových kněží potřebovali 5 na kilometr čtvereční a stejně tak 9 laiků z 10, jdoucí ve svém duchovním a občanském životě civilní, neagresivní, tvůrčí cestou. Letmý pohled do toho, co máme a co přichází, ukazuje, že lidí, jako je Josef Prokeš, spíš ubývá.
I když se kniha stane bestsellerem, zdá se mi, že jde spíš o jakýsi průzkum či zkoušku, je-li možné mluvené kazatelské slovo, které se přirozeně v jistém smyslu opakuje a recykluje, podat i čtenáři bez kladného vztahu k církvi a křesťanské tradici. Knihu si zamilují ti, kteří už léta „chodí na Pepu Prokeše“, křesťansky zaměření skauti a samozřejmě také ti, jimž koncept „Pán se stará“ souzní s jejich vědomím smyslu života. Boží svrchovanost, charakteristická slovy „Na Hospodinově hoře se uvidí“ (kterou však Prokeš nevylučuje), bude naopak blízká těm, kteří jsou jako staří čeští písmáci a evangelíci o svoji víru a církev ochotni zápasit a nenechat ji napospas těm, kteří si z ní udělali společnost s ručením omezeným. Závěrem je třeba říci to podstatné. Josef Prokeš dokázal, že rozumí tomu, co kdysi napsal významný protestantský teolog a biblista Hans Walter Wolff: „Nepokládáš-li zvěstované slovo za spolehlivé, potom jsi prohrál svou existenci.“
