Etnické konflikty tvoří podstatnou část zpravodajství, které každý den konzumujeme a mnohé národy světa známe jen proto, že se neváhají navzájem utloukat za použití roztodivně sofistikovaných pomůcek. Netřeba ani chodit do obligátní české hospody, aby jste dostali poučení o vyřešení konfliktu v Iráku či Afghánistánu, zpravidla od člověka, který nebyl dál než v Chorvatsku. [Ovšem, hovoříme-li o Balkánu, neměli bychom zapomínat, že i lidé z jižní Asie, kteří v životě nenavštívili Evropu, mají bohaté vědomosti a širokou škálu návrhů, jak řešit problém Kosova. Na tento multikulturní aspekt bychom neměli nikdy zapomínat.] Tento filozoficky překvapivý problém lidské ochoty vytvářet a provozovat etnika shrnuje ve velmi zajímavé práci Filip Tesař. Jak už obsah napovídá, jedná se, alespoň formou, o knihu odbornou následující schéma: Definice, rozbor uvedených příkladů, závěry a literatura z níž bylo čerpáno. Obsahově a stylově rozhodně složitá není. Nechci psát, že patří do každé knihovny či přímo každé ruky, ale s ohledem na téma by mohla zaujmout mnohem více lidí, než kolik po ní nakonec sáhne. Rozhodně proto, že ukazuje spletitost a mnohavrstevnatost uspořádání lidské společnosti, která sice je složena z jedinců, kteří mají vlastní zájmy, ale jež zároveň genetická evoluce naprogramovala ke kulturní evoluci, která nás průběžně programuje ke zvyšování rozdílů mezi populacemi.
Tesař jde v popisu etnických konfliktů opravdu ke kořenům a ve druhé kapitole překvapí připomenutím O.E. Wilsona a lidské přirozenosti. Vzdor tomu, co dnes víme a chování lidoopů a přírodních národů sice vyvodí, že etnické konflikty tudíž nejsou prastarou záležitostí, ale myslet si o tom, vzhledem k šíři příkladů můžeme své. (Třeba tehdy slabší jenom dostali po čuni nebo oštěpem do břicha a žádných konfliktů nebylo potřeba.) Každopádně je výsledkem biologického substrátu cenná upomínka, že rasismus není patologická úchylka.
Předností Tesařovy knihy je jeho vlastní odborná práce v terénu na Balkáně. Spolu s Vukanovičem například formuluje hypotézu přečíslení Srbů Albánci v důsledku albánského praktikování krevní msty: Srbové v tomto prostředí nechráněni rodem a státem měli jen dvě možnosti, odejít nebo přijmout ochranu albánského klanu (kromě obligátní možnosti nechat se beztrestně zabít). Příklady, nejen z Balkánu, ale i ze Srí Lanky, Rwandy a porůznu i dalších zemí tvoří zajímavé doplnění teoretického výkladu a umožňují také získat komplexnější náhled na události, které známe ze zpráv.
Kromě všeobecné lidské snahy sdružovat se, je pochopitelně motorem etnik skupina preferovaných jedinců, která aspiruje na vůdčí postavení a samozřejmě nejvíce pak přímo různí vůdci. Tesař věnuje těmto osobám a třídám dosti pozornosti: Etnickou polarizaci kromě elit (vedených svými zájmy) a etnických aktivistů (vedených emocemi) posilují kolektivní paměť, mýty a samozřejmě emoce. ... Vládci a horní vrstvy společnosti, jimž mýty slouží k potvrzení způsobu vlády a jejich nároků, bývají často jejich upřímnými a nadšenými obhájci, ale také tvůrci. Stále totiž platí motto z první kapitoly: I když etnika objektivně existují, nemusí jít o strnulou, ale naopak často velmi pružnou kategorii, která neslouží k zanesení do mapy v etnografickém atlase, ale hlavně k tomu, aby jednotlivcům zajistila identitu vyhovující jejich potřebám.
Jinými slovy, existuje celá široká paleta osob a skupin, kterým se hrocení konfliktu vyplácí. Čímž nemusí být myšleny jen násilné akce, ale i různé ideové kličky, výklady a podobně. Mnohdy, jak autor dokumentuje, je cílem vyhrocování etnického konfliktu třeba jen licitace v politických jednáních nebo snaha vůdčích osobností utužit svou moc. V etnické se zpravidla vyvíjejí konflikty, které začaly jako sociální revoluce či povstání v zaostalých regionech. Kromě roztodivných obchodníků z válkou, Tesař uvádí zajímavý citát z Hobsbawma: Ačkoliv historici hledají objektivní pravdu, jsou přesto pro nacionalismus totéž, co pěstitelé máku v Pákistánu pro závislé na heroinu: dodávají surový materiál.
Nesměřoval-li by výklad ke genocidám, bylo by skoro místo přirovnat vyhraněnou etnicitu k úsměvu: Nepomůže, ale naštve tolik lidí, že se ji vyplatí držet. Nicméně ocitujme ze závěru Filozofie konfliktu: Genocida je výsledkem určitých procesů, v nichž hrají nezastupitelnou roli politické či ekonomické zájmy nebo obojí, ale k jejich dokončení je třeba určitých podmínek. Nicméně tam, kde tyto procesy probíhají a současně existují příhodné podmínky, není žádný národ vůči genocidním úmyslům imunní. Přece jen bychom měli pamatovat, že mnoho genocid prošlo a prochází zcela beztrestně: Ať se jednalo o vyhnání Čerokézů (vzdor nálezu tehdejšího nejvyššího soudu USA) nebo o nechvalně známé snědení Morioriů na Chatthamských ostrovech.
Svým vyzněním je - dle mého - kniha pesimistická, ačkoliv autor by bezesporu tvrdil něco jiného. V závěrečných kapitolách sice nabízí ověřený instrumentální a neověřený konsensuální model soužití, ale ty v zásadě ukazují, že při oboustranné snaze, nemalých investicích a horentním sebeobětování lze dosáhnout nekonfliktního soužití. Problémem stále zůstává, že konflikty se silným vyplácejí. Jediným optimistickým východiskem tak zůstává, že pokud je uspokojena lidská potřeba etnocentrismu - věci jsou na svém místě - je nižší i míra xenofobie.
Vzhledem k atraktivnímu tématu, jemuž se autor věnuje, není překvapením, že nalezneme množství jeho prací, například v kulturním týdeníku A2, rozhovor na stránce vydavatele, rozhovor či spíše poradnu o Kosovu nebo text o slovanských muslimech Goranech, žijících na pomezí Kosova a Albánie (zcela v intencích rozebírané knihy o nich nevíme, protože jejich interakce s okolními Albánci nepřerostly v násilnosti většího rozsahu).
Tesař přináší vzácně vyrovnaný a seriózní pohled na fungování soužití různých skupin a připomíná mnohé elementární pravdy, na které není dobré zapomínat, ani když se angažovaná žurnalistika ve zprávách notně povede. Dá se dokonce říci, že autor knihu napsal tak, že je zajímavá, i když s jeho některými vývody nesouhlasíte. Vzdor definicím nacionalismu a národa si stále myslím, že Bělorusové a Makedonci nemohou být etnika vzniklá ve 20. století. Jestliže zde existuje běloruština, pak zde museli existovat i Bělorusové, ať si Barthes říká, co chce.
Vydal Portál v roce 2007.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.

Recenze převzata z prestižního knižního serveru: http://www.knihovnice.cz