Abú Alí al-Husajn ibn Síná (asi 970-1037), řečený Avicenna, je přelomovou postavou arabskojazyčného myšlení a vědy a díky latinským překladům, jež vznikly ve 12. století, směrodatně ovlivnil též latinskou křesťanskou filosofii. Jeho nauka o svatém intelektu, odborníky doposud opomíjená, propojuje teologii, kosmologii, metafyziku i psychologii a představuje proroka jako aktivní střed lidského světa, díky kterému se nahodilé historické společenství může náležitě včlenit do řádu veškerenstva. Avicennova nauka o proroctví je přesazením Platónova filosofa na trůnu do rámce islámu a vytyčuje půdorys, který prostřednictvím Mosese Maimonida a Alberta Velikého spoluurčoval samo pojetí úkolu a smyslu filosofie v prostředí všech tří velkých monoteismů.