Kniha naplňuje badatelské desideratum týkající se Heideggerovy údajně nedostatečné tematizace problematiky těla a tělesnosti, jež mu bývala vyčítána hned od vydání spisu Bytí a čas. Heidegger se tělem nezabýval, protože jeho zájem náležel otázce bytí, nikoli jakémukoli privilegovanému jsoucnu. Tělo pro něj není filozoficky hodným "předmětem" zkoumání už jen proto, že ho lze pouze popisovat, nikoli vysvětlovat, což znemožňuje seriózní snahu o vypracování něčeho jako "nauka" o těle. Požadovat tudíž od Heideggera cosi jako "fenomenologii těla" je nepochopení jeho myslitelského záměru. Za základ předloženého pokusu o rekonstrukci domnělého Heideggerova pojetí těla a tělesnosti slouží jednak dvě nietzschovské přednášky ze třicátých let 20. století, jednak dva z tzv. Zollikonských seminářů z roku 1965, které Heidegger vedl společně se švýcarským psychologem Medardem Bossem. Tělesnost se v nich ukazuje jako způsob lidského bytí ve sdíleném světě mající význam "projevovat gesta tvářnosti". Z hlediska existenciální analytiky z knihy Bytí a čas by tedy tělo spadlo pod rubriku existenciálu "rozpoložení".