Zdeněk Vojtíšek sepsal opravdu grandiózní dílo u kterého není na škodu hýřit superlativy! Přehled je vpravdě encyklopedický, ať už máme na mysli šíří záběru, či třeba detailnost, s jakou jsou rozebrány roztodivné církve, sekty a ideové skupiny. Objem kapitol odráží výsledky sčítání lidu. Přesto překvapí, že nejkošatější je kapitola věnovaná západnímu esoterismu, což je pojem, pod kterým se skrývají systémy od gnoze a hermetismu, až po léčitele a ufology.
Kniha nese nesmazatelné stopy dlouholeté práce a pečlivého sledování oboru. Není divu, Zdeněk Vojtíšek je mluvčí Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů (SSSNNS) a vedoucí týmu poradny této společnosti. Na téma sekl hojně přednáší i publikuje, mimo jiné v časopise Dingir. Na síti je dostupná i jeho starší kniha Netradiční náboženství u nás, kterou můžeme považovat za předběžnou verzi Encyklopedie. Vojtíšek je kazatel Církve bratrské, toho času v České Třebové.
Po událostech 11, září 2001 si mnozí z nás kladou otázku, jaký je význam náboženství pro veřejný život. Po tomto, pro náboženství nepříliš lichotivém úvodním slovu následuje autorův úvod: Náboženství a jeho reflexe v české společnosti, který náboženství také nelichotí - 6 miliónů obyvatel Česka se prohlásilo za ateisty.
Text kapitol je velmi přehledně rozčleněn. Kapitola začíná krátkým shrnutím náboženského směru a v podkapitolách jsou popsány jednotlivé církve či skupiny. Výklad zahrnuje jejich historii na našem území, učení (tj. vhled do věrouky a sdílených názorů), formu společenské organizace a diskusi, ve které jsou zmíněny zpravidla negativní ohlasy, konflikty a další interakce s většinovou společností. Pojmy a jména jsou typograficky zvýrazněny a kniha je doplněna obsáhlými rejstříky. Ke každé kapitole je uvedena vcelku rozsáhlá literatura, a to jak sebepropagační, tak kritická. Ve značné míře jsou citovány i internetové odkazy. Autor uvádí i nakladatelství či účelové organizace zřizované popisovanými skupinami.
První kapitola je pochopitelně věnována křesťanství. V duchu autorovy snahy shromáždit nezkreslené informace především o okrajových skupinách je nejpočetnější katolické církvi - 2,4 miliónům členů - věnováno zhruba stejně prostoru jako církvím o několika tisících či stech členech. Setřídění informací o rozkošatělém stromu reformačních církví patří k jednomu z vrcholů knihy. Zvláště pak setřídění posloupnosti vzniku a ideologie útvarů vzešlých z probuzeneckého, učednického, pentekostálního a charizmatického hnutí si zaslouží obdiv. Přehled v těchto převážně anglo-amerických církvích není snadný. Vojtíškova domovská Církev bratrská je uvedena jako výsledek kongregacionistické misie do Rakousko-Uherska v roce 1872, pro níž se postupem času stal charakterističtější probuzenecký ráz. Styl textu je možno ověřit na příkladu Církve adventistů.
Mizivému počtu českých Židů odpovídá velikost kapitoly o judaismu. Přesto či snad právě proto je v ukázce Současný judaismus u nás. Další „úzké“ kapitoly jsou věnovány islámu a čínským náboženstvím. Posledně jmenovanému proto, že buddhismus je zahrnut pod náboženství indická a některé Čínou inspirované formy do západního ezoterismu.
Ezoterní tradice jednotlivých náboženství jsou zahrnuty o patřičných kapitol. Jádrem, kterému je zasvěcen „západní ezoterismus“ je hermetismus, ačkoliv záběr kapitoly je mnohem širší. Vejde se do něj gnosticizmus, astrologie a další věštebné techniky, alchymie, magie včetně lidového čarodějnictví, satanismus, spiritismus a hnutí založená na legendách úsvitu evropského křesťanství (tj. především Artušovský cyklus a legendy o grálu). Tento vcelku jednotný ideový celek je doplněn celou paletou směrů, které většinou za náboženské nepovažujeme. Vojtíšek však do tohoto směru řadí v zásadě vše spojené s vírou v cokoli, považované za nevědecké či neprůkazné. Další částí je tak ezoterické léčitelství od homeopatie, clusterové a antropozofické medicíny, až po aromaterapii a bioenergetiku. Ostatně je až překvapivé kolik směrů psychoterapie je v knize zmíněno. Z dalších je zmíněna energie reiki, biotronika a kineziologie.
Jiný blok tvoří filantropické společnosti zrozené z útlumu křesťanské teologie v 17. století, rosekruciány počínaje a svobodnými zednáři konče. Do této kapitoly je zasazen i blok mystiků a teozofů a skupiny jejich žáků a následovníků od křesťanských swedenborgiánů až po buddhistického Květoslava Minaříka či Františka Drtikola.
Dobově významná je rovněž Teozofická společnost - Její druhá předsedkyně Besantová se podílela na vzniku Indického národního kongresu (1885); roku 1917 byla dokonce zvolena jeho předsedkyní. Teozofickou společnost samozřejmě zformovala J.P. Blavatská. Antropozofie je Steinerem odtržená část této společnosti zaměřená křesťansky.
Útlá kapitola ve zasvěcena novopohanství a šamanismu. Podstatně širším tématem je „nové myšlení“, pochopitelně nikoli to Gorbačovovo. Zmiňované „nové myšlení“ vychází z přesvědčení o síle lidské mysli, rozpracované v 19. století ve spojených státech Quimbym a Evansem. Autor k tomuto směru řadí křesťanskou vědu, pozitivní myšlení (Herbalife, Amway), scientologickou církev, Silvovu metodu a Hnutí lidského potenciálu. Stoupence Silvovy metody Vojtíšek zahrnutím mezi „církve“ rozzlobil.
Dalším, v Česku tradičně silným směrem je parapsychologie a psychotronika. Do roku 1992 fungovala při VŠCHT Psychoenergetická laboratoř založená vynálezcem mentionů F. Kahudou. Oč tento směr po revoluci upadl, o to posílila náboženská ufologie.
Pod poněkud matoucím překladem Hnutí nového věku se ukrývá známé New age. Demokratizace ezoterismu posunula dále tendenci západní společnosti k privátnosti a individuálnosti náboženského života tím, že se náboženský zážitek stal záležitostí obchodu. Typickou institucí Nového věku tak není ani tajný spolek, ani veřejné náboženské společenství, ale duchovní centrum, které svým klientům poskytuje placené služby. Známí postmodernisté a vědci T. Kuhn , F. Capra, J.E. Lovelock a K. Pribram jsou uváděni jako teoretici hnutí Nového věku. Součástí tohoto směru je i pestrá paleta psychoterapeutických postupů, korunovaná transpersonální psychologií a holotropním dýcháním S. Grofa.
Proud indických náboženství je rozdělen na proud hinduistický, buddhistický, džinistický a sikhský. Hinduistický proud obsahuje dvanáct položek, nejznámější však bezesporu je hnutí Haré Kršna. S významným členem vedení Vojtíšek dokonce vedl (na jiném místě) rozhovor.
Buddhizmus obsahuje partie o théravádě, zenu a vadžrajáně - tibetském buddhizmu. Posledně jmenovaný má také v Česku patrně nejvíce vyznavačů i sympatizantů a nejbohatší strukturu organizací, zvláště pak v linii Kagjü. Z dalších buddhistických ohlasů je třeba jmenovat satiterapii Mirka Frýby.
I při zběžném nahlédnutí do této knihy je zřejmé, že současná česká náboženská scéna je velmi pestrá. Nepochybně je výše naznačená pestrost výzvou k toleranci. Základním předpokladem tolerance je alespoň zběžná znalost, která zabrání předsudkům a citově podmíněným unáhleným reakcím. Nebýt tohoto požadavku na základní znalosti, dalo by se říci, že česká společnost je nábožensky tolerantní. Takto je bohužel nutné spíše připustit, že je k otázkám jiného než vlastního náboženského přesvědčení v podstatě lhostejná.
Tolik ze závěru. Je pochopitelně otázkou přesvědčení, zda právě tato lhostejnost neznamená onu toleranci, neboť jakkoli fundovaná snaha natahovat těm druhým hábit na hlavu nebo naopak projevem tolerance zjevně není. Podobně se nedomnívám, že k náhledu na jistou skupinu obyvatel je nezbytně nutné studovat jejich vlastní ideologické spisky, v prvém přiblížení zpravidla postačí noviny. Nicméně pro zájemce je zde opravdu hluboký soubor jmen, názvů, adres i ideologických vhledů - pravá encyklopedie.
Jaromír Kopeček
