Původní dílo z roku 1925 se dočkalo nového přebalu. Nejcitovanější dílo francouzského antropologa, sociologa ale primárně etnologa je zařazeno mezi zlaté jádro společenskovědních oborů zabývající se kulturou a životem lidí. Stalo se u mnoha z nich povinnou literaturou a ve své době to bylo něco nevídaného. Přesah díla však zasahuje i dnešní dobu. Marcel Mauss navíc díky své přízni se slavným Émilem Durkheimem mohl nasávat jinou kvalitu myšlenek, které již v té době patřily k objevným. Vzhledem k času úmrtí svého strýce je škoda, že mu nemohl poskytnout zpětnou vazbu k této knize.

Dovolte mi poskytnout vám na tuto knihu pohled současné čtenářky, která se stejně jako vy musí dennodenně vypořádávat s velkým množstvím informací, se kterými musí umět prakticky okamžitě pracovat. Proto mne prosím omluvte, ale nebudu již opakovat slova chvály, které byly této knize již i opakovaně vyřknuty. Při čtení knihy jsem k ní přistupovala jako k dílu, u kterého hledám důvod, proč jí věnovat v této době pozornost a proč si ji pořídit do své knihovny. Ať už se jedná o studenta či studentku, vědce či vědkyni nebo zájmového čtenáře nebo dokonce i čtenářku. Jde tedy o pohled ženy, která má pravděpodobně na psané slovo jiné nároky, než tomu bylo právě před 100 lety.

Kniha má primárně popisný charakter. Jak z názvu vyplývá, opisuje funkci daru ve společnostech, které nazýváme také jako tradiční, archaické, nacházející se v oblasti Polynésie, Melanésie a na americkém Severozápadu. Obecně lze říci, že dar je pro tento druh společenského uskupení důležitým projevem náklonnosti anebo dokonce i útoku. Hned takto v úvodu bych ráda zmínila, že byť jde o téměř nezrealizovatelnou myšlenku, bylo by zajímavé podívat se dohromady na veškeré společenské normy a zvyklosti popisovaných tradičních společností, neboť kniha Marcela Mausse působí dojmem, že dar je pro ně naprosto zásadní. Což však může být zkresleno optikou autora a jeho centralizovaným zájmem právě o tuto problematiku.

Autor nám v knize dokládá, že pro tyto společnosti je proces darování v podstatě nutností, která se musí dodržovat podle přesně stanovených nepsaných pravidel. Dar se musí přijmout, opětovat a musí se s ním dále nakládat v duchu opět velmi rigidních pravidel. Což opět záleží na situaci, protože někdy si obdarovaný dar nechává, jindy by to byl velký prohřešek a musí ho předat dále. Navzdory tomu, že si dary předávají dvě konkrétní osoby, dopad tohoto rituálu má na celé rody a kmeny. Proto je nutné o to citlivěji s ním i celým společenským procesem nakládat. Jde o nutnou formu směny, jak jsme již zmínili. Dar má pro tato společenství daleko hlubší význam, než je pouhá pozornost nebo projev slušnosti. Darovaný předmět bez ohledu na jeho skutečnou hodnotu má daleko větší hodnotu symbolickou. Je považován také za platidlo, za závazek, potvrzení něčeho, a také se s ním pojí další povinnosti, jako již výše zmíněná nutnost jej dát dalšímu kmeni. Tyto společnosti předávání darů považují za nikdy neukončený proces, kterým potvrzují či podtrhávají určitý význam vzájemného vztahu. Jde tedy o formu neverbální komunikace. Marcel Mauss nám tedy v této knize ukazuje jistou a docela vysokou míru nesvobody, kdy si s darem nelze u těchto národů počínat mimo striktní společenské normy.

A nyní tedy, co s těmito všemi informacemi dělat pro běžný život českého občana. Jakmile se proderete velkým množstvím výčtových informací a začnete lépe chápat autorův styl psaní, postupně vás, nebo mne alespoň ano, začne přemáhat snaha o srovnání a hledání pro a proti k fungování daru v naší společnosti. Pochopitelně je zde mnoho závisle i nezávisle proměnných, které máme jinak ve společnosti nastavené. Ale je to výhoda či nikoliv? Troufnu si říci, že mnohdy to je velkou nevýhodou. Polynésané například rozumí svým společenským normám, vyrůstají v nich a jsou jim přímo předávány. Tyto normy nejsou příliš svobodné, jsou dosti svázané a o jejich porušení se raději ani neuvažuje, natož aby se tak stalo. V naší společnosti, co rodina, to jiné zvyklosti. A to i co do darů, jejich hodnot, množství i formy, kdy si je členové předávají. To jsme ale ještě stále u té jednodušší formy, protože v rodině si vesměs lidé dokáží říci, když by někdo udělal nějaký prohřešek proti nastaveným pravidlům a buď takovou situaci otočí v žert, nebo je chvíli nepříjemná atmosféra. Podstatně ale až hodně moc podstatně horší tomu bývá, když opomenete společenskou normu ve vztahu k jiné osobě mimo vaše příbuzenství, kde je dar více spojen s onou symboličností. V rodině totiž bývají dary vesměs o své reálné hodnotě (již mamince dosloužil mobilní telefon, dostane k narozeninám nový). Ale čím formálnější máme vztahy s protějškem, například pracovního charakteru, tím symboličnost daru nabývá na síle. A tady si troufám říci, bychom potřebovali mít jasně daná pravidla, která ale musí obě strany vykládat stejným způsobem.

Pro současného čtenáře tedy považuji knihu za mimořádně obohacující co do variabilit, jak lze o daru uvažovat a co si lze za třeba i zdánlivě nepodstatným předmětem představit a jaký význam mu připsat. Možná lépe řečeno, rozšířit si obzor o tom, jak může jiná osoba o daru uvažovat a jakou hodnotu mu může připisovat. Na jednu stranu to člověku zvýší nejistotu, aby někoho neranil když daruje či nedaruje, ale zároveň může být i citlivější k tomu, co by druhého mohlo potěšit.

Vlivný spis, který proměnil uvažování o darech a symbolické moci věcí.

Autorem jednoho z nejvlivnějších spisů v dějinách antropologie je člověk, který původně (a podle některých nikdy) antropologem nebyl. Tento text ve své době posunul výzkum tzv. přírodních národů „o značný kus cesty vpřed“ (jak v magazínu Uni napsal Zdeněk Justoň), ač je jeho autor nikdy osobně nenavštívil. I takovými paradoxy by se dal charakterizovat proslulý Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech od francouzského sociologa Marcela Mausse (1872–1950). Přestože spis pochází už z roku 1925, česky byl poprvé publikován v Sociologickém nakladatelství až roku 1999, a to s doslovy etnologa a sociálního antropologa Zdeňka Uherka a sociologa Miloslava Petruska, který psal mimo jiné o tom, že ve francouzském pojetí spadala Maussova etnologie pod sociologii. Díky nakladatelství Portál kniha vloni vyšla znovu, tentokrát s doprovodným textem antropologa Petra Skalníka.

Mauss v knize srovnává různé formy smlouvy, směny a obdarovávání v domorodé Polynésii, Melanésii, Americe i ve starověké Evropě. Při těchto transakcích jde podle něj hlavně o vytváření společenských vztahů a závazků, které udržují společnosti pohromadě; společnost totiž vnímá jako „soubor vzájemně souvisejících systémů, v němž se dar stává reprezentací procesů, které se ve společnosti odehrávají“. A zároveň ono obdarování „společenské systémy zpětně ovlivňuje“, jak v recenzi pro MF Dnes konstatoval Jan Jandourek.

Dary jsou v knize pojaty jako předměty nabité magickou mocí, které mohou být krajně riskantní. Tím, co nabízíme, totiž „dáváme něco ze sebe samých“. Jeden tak musí druhému vrátit to, co je ve skutečnosti součástí jeho podstaty či duše. Ponechat si danou věc by bylo životu nebezpečné, a to nejen proto, že je to zakázané, ale i proto, že ta věc pochází od jiné osoby právně, fyzicky i duchovně. Darovaná věc není prostým neživým předmětem. Je oduševnělá, často individualizovaná a snaží se vrátit do svého „původního domova“, anebo vytvořit pro rod a půdu, ze které vzešla, rovnocennou protihodnotu.

Autor přibližuje například situaci domorodců na Trobriandských ostrovech, kde jednotlivé rody vlastní určité cenné předměty, z nichž každý má svou osobitost, své jméno, své vlastnosti, svou moc. Ať jsou to velké mušle abalone, štíty, které jsou jimi pokryté, nebo opasky a přikrývky s rodovými znaky, s vetkanými či vyšitými vzory očí či lidských i zvířecích hlav. Nebo i celé domy a trámy: „Vše mluví, střecha, oheň, sošky, malby. Každá z těchto cenností má tvořivou moc. Není jen znakem a zárukou; je i znakem a zárukou bohatství.“

Přežívání této víry v oživené věci autor sleduje i u francouzských či německých venkovanů. Někteří z nich prý ještě v Maussově době věřili, že se prodaná věc musí odpoutat od prodávajícího, pročež bylo nutné na ni poklepat, případně třeba prodávané ovci „napráskat“. Zmiňuje i tradiční výrobce mající prý tendenci „sledovat věc, kterou vyrobili“, a trpící palčivým pocitem, že jejich práce je prodávána dál, aniž se podílejí na zisku. Dodejme, že už v německém romantismu najdeme motiv klenotníka, který se nedokáže rozloučit se svými výtvory, takže jejich nové majitele vraždí.

Mauss se tedy svým dílem částečně ohlížel do minulosti, kde hledal inspiraci pro to, jak ekonomickým vztahům vrátit lidský rozměr, protože podle něj staré, komunitní zásady působí „proti tvrdosti, abstraktnosti a nelidskosti zákoníků“ moderních. Jeho dílo ovšem oslovilo i četné pozdější myslitele, jako byli například Georges Bataille, Jacques Derrida, Jean Baudrillard, antropolog David Graeber nebo britský teolog John Milbank (u nás mu vlídnou studii Sociologická imaginace: Magie a dar věnoval Miroslav Petříček). Ostatně už zmíněný Miloslav Petrusek mimo jiné ukázal, že od Mausse vede přes Bataillea přímá cesta k postmodernismu. Zatímco Petr Skalník zase vyzdvihl Maussovy socialistické sympatie a jeho důraz na celospolečenskou solidaritu.

Stále vycházejí nové práce, které se na Mausse odvolávají. Jednou z posledních je kniha The gift and its paradoxes: beyond Mauss (Ashgate, Farnham, 2014). Finský sociolog Olli Pyyhtinen v ní dary charakterizuje řadou paradoxů: vyžadují vzdát se určité věci, jež ale symbolicky zůstává neodlučitelná od svého dárce; při jejich darování jde o částečnou ztrátu, ale současně i rozšíření sebe sama. A rovněž právem konstatuje, jak moc jsou naše vztahy s druhými lidmi zprostředkované skrze hmotné věci. I téměř sto let po vydání tedy Maussův spis poskytuje další podněty k promýšlení toho, jakou symbolickou roli mohou hrát každodenní a zdánlivě obyčejné věci v našich životech.