Studie otevírá filosofickou reflexi fenoménu soucitu jako jednoho z klíčových pojmů osvícenského myšlení a stěžejního motivu Rousseauovy filosofie. Autorka jej komponuje jako ornament trojího principu: citlivosti a emocí; racionálních schopností a reflexe; a rozmanitých podob sebelásky a lásky k sobě samému. V této struktuře sleduje genealogii soucitu od přirozeného citu přes transformovanou morální dispozici až k jeho druhému životu v moderních interpretacích, včetně jakési zvrácené formy soucitu. Postupně promýšlí jeho etickou, sociální a politickou působnost, stejně jako proměny jeho intenzity a kvality. Studie se pokouší demonstrovat, že soucit není marginálním afektem, nýbrž mnohotvárným fundamentem morálky a společenství, jehož význam zůstává naléhavě aktuální pro pochopení člověk a i možností lidského společenství.