Malé dějiny lingvistiky Jiřího Černého jsou primárně určeny studentům prvního ročníku filologických oborů, ale v souladu s autorovým tvrzením se budou hodit i veřejnosti, která má zájem nebo potřebu se zorientovat v problematice vývoje hlavních lingvistických směrů, škol a postupů.
Jiří Černý je plodný autor, loni spolu s Janem Holešem vydali v Portálu Sémiotiku a samotné Malé dějiny lingvistiky jsou asi třetinovým výběrem z Dějin lingvistiky, které vyšly v roce 1995 ve Votobii.
Autor začíná hodně zeširoka, od vzniku člověka. Zde by se dalo namítnout, že vymýšlení evolučních důvodů pro různé změny, jako je chůze po dvou, je velmi ošidná kratochvíle, jak píše třeba Zrzavý a spol.. Šířka záběru je zde dána didaktickými důvody, neboť za první vlaštovku jazykovědy Černý označuje Staroindickou fonetiku a gramatiku sanskrtu. Mezopotámii odsunuje do lingvistické prehistorie a rovněž v případě starověkého Egypta v těch několika dvojjazyčných slovnících nevidí žádnou jazykovědu. Po vyspělé artikulační fonetice Indů se autor vrací (prostorově i úrovní) k Velkým řeckým filozofům. Od nich k Římanům a k šíření křesťanství a písma. Scholastika a latinská gramatika připomene význam latiny a z něj vyplývající pohrdání vulgárními jazyky, o něž projevují zájem až učenci doby renesanční, viz První gramatiky moderních jazyků. Završením předvědecké doby lingvistiky je pak osvícené 18. století. V tomto období na například prokáže souvislost maďarštiny s laponštinou (1770) a finštinou (1799).
Pravým nástupem vědecké lingvistiky je však až století devatenácté, i když v něm jde především o rozmnožování a zdokonalování poznatků v rámci jediného mohutného proudu srovnávací a historické gramatiky. Velkým impulsem pro srovnávací lingvistiku byl pro Evropu "objev" sanskrtu W. Jonesem 1786. Posléze byly využity i další jazyky: Slavistika, romanistika a klasická filologie. Zajímavé peripetie okolo tzv. "dokonalosti" jazyků ukazují na ideologické chápání pokroku, jak je známe z biologie. Rozvoj fonetiky představuje techničtější a experimentálnější část lingvistiky. Koncem 19. století se oproti starším lingvistům vymezila mladogramatická škola (teze o nevyhnutelnosti fonetických zákonů, s výjimkou analogií), rozvíjela se lingvistická geografie a dialektologie. Čtrnáct italských dialektů popsal už Dante Alighieri.
Přelom 19. a 20. století je ve znamení Ferdinanda de Saussure a ženevské školy, čili strukturalismu. Je vysvětlen synchronní a diachronní přístup, langue/jazyk a parole/promluva, sémiologie a teorie jazykového znaku. O další rozvoj strukturalismu se postaral především pražský lingvistický kroužek založený Vilémem Mathesiem. I ten, koho neosloví Trubeckého fonologie nebo Jakobsonova teorie privativních protikladů (člen příznakový a bezpříznakový), bude díky básníkům bez iluzí vědět o roli kroje: P.N. Bogatyrev: Funkce lidových krojů jihovýchodní Moravy. Vliv strukturalismu na jiné společenské vědy připomínají ostatně i zmínky o Lévi-Straussovi. Jinou větví ovlivněnou strukturalismem je kodaňská škola kolem Louise Hjelmsleva.
Jazykovědný strukturalismus byl ve stejné době jako de Saussurem formulován i v USA; poprvé mimo Evropu vzniká lingvistický směr. Díky zaměření amerických jazykovědců na studium indiánských jazyků je i americká jazykověda antropologicky orientována. Tyto základy položil v roce 1911 Franz Boas dvoudílnou Příručkou indiánských jazyků a pokračoval v ní Edward Sapir i Leonard Bloomfield. Vazba deskriptivismu - amerického strukturalismu - na indiánské jazyky vedla k nezájmu o historický vývoj jazyka, protože indiáni neměli písmo.
Vrcholné období deskriptivismu skončilo v pozdních padesátých letech, kdy byl náhle vytlačen generativní a transformační gramatikou Noama Chomského. Chomský vypracoval dvě verze generativní gramatiky. V Syntaktických strukturách (1957) zavádí především "jádrové věty" a je zcela formální. Ve druhé variantě přidal sémantickou složku a přepracoval syntaktickou - upustil od jádrových vět a rozlišil povrchovou a hloubkovou strukturu věty.
Interdisciplinární období po Chomském knihu uzavírá. Charakterizováno je rozvojem pomezních disciplín a kombinacemi s exaktními a přírodními vědami. Objevuje se nebo rozvíjí matematická lingvistika, experimentální fonetika a neurolingvistika. Ve spojení se společenskými vědami psycholingvistika, sociolingvistika a etnolingvistika. O tom, že strom současné lingvistiky je opravdu překošatý, svědčí článek, který jsem náhodou při četbě této knihy objevil v Physical review E: Euklidovská vzdálenosti mezi syntakticky spojenými slovy (mimo jiné zkoumáno na češtině). Poněkud méně náročnou zábavu představují stránky Ancientscripts a Omniglot doporučované samotným autorem.
RNDr. Jaromír Kopeček, Ph. D.
