Mohutné shrnutí základních schémat a myšlenkových proudů moderních sociálních teorií se patrně stane buď milovanou nebo hojně nenáviděnou knihou, podle toho, zda ji vyučující předepíší znát celou nebo jen rámcově. Autor ji doporučuje pro základní vysokoškolské kurzy sociologie a kulturologie, či jako učebnice toho, co je nazýváno "sociologická imaginace". Domnívám se, že prospěšná může být také těm, kterým nebude povinná, neboť i nehumanitně vzdělaní čtenáři by se nad ní mohli přiučit, jak o společnosti uvažují formující sociologové, jak si představují její vývoj a jak se tyto koncepty vývoje ve společnosti skrze politiku projevují.
V prvém odstavci bylo užito autor, tím je Austin Harrington (zde jeho příspěvky v Radikální filozofii), ale správnější by bylo užít termínu editor, neboť ze 14 kapitol napsal dvě (překvapivě právě dvě úvodní, tedy nemoderní), plus úvody, závěry a učesání ostatních příspěvků. Konkrétní tvůrce jednotlivých kapitol je možno nalézt v obsahu. Po formální stránce je třeba říci, že text netrpí přerývaným stylem, přechod z kapitoly do kapitoly je plynulý a různost autorů je viditelná snad v hodnocení některých postav či myšlenkových směrů. Profesionální čtenáři, kteří budou knihu užívat jako učebnici mohou užít glosář a důvtipně a rozsáhle zpracovanou doporučenou literaturu (k dalšímu studiu), která je rozdělena nejen podle témat, ale i podle zdrojů, tedy na knihy, periodika a internetové odkazy. Zvláště posledně zmiňované ocení laičtí zájemci, kteří nemají propustky do patřičných odborných knihoven.
Co říci z pozice ne-společenskovědce o obsahu? Budu ve dvou odstavcích hyperkritický, o to více vyzní (třeba) ty následující. Vymezení sociální teorie je utrpení, naštěstí to největší a vlastně jediné. Chápu, že sociální vědy ve skutečném světě stojí před problémem, že nelze oddělovat fakta a hodnoty, ale hned kvůli toho vyvazovat sociologii z principů příčin a následků jakož i objektivity... Obdivuhodně trefný bonmot na toto téma sestavil, tuším, Zrzavý, když upozornil, že ti, kteří studují, co by mělo být a tudíž není, nám o tom, co je, nic říci nemohou. Tato obdivuhodná bezohlednost k realitě, jaká je, mě na humanitních vědách nepřestává fascinovat. Neustálé hledání pravd o světě v papírech starců - tedy víra v proroky - z nich činí opravdové náboženství dneška.
Tyto úlitby šíři přístupů tradičně vedou k tomu, že západokomunista Gramsci s ideou každého člověka filosofa, který vytváří sociální teorii zdravým rozumem, je nejpřekousnutelnějším autorem. Bacon je vyzdvihován za honorování vědění ze zkušenosti a experimentu před tradicí a experimentem, ale pár stran předtím je odvozována neredukovatelnost sociologie na sociální psychologii citátem z Durkheima. Že sociální teorie není ničím, pokud se nevztahuje k politice, se čtenář přesvědčí hned v druhé kapitole, když se dočte o "tyranii většiny", která umožnila Bushovo vítězství ve volbách (ale překvapivě se nedočteme o dobrodiní tyranie menšiny). Vida, jak je osvícenský koncept: "Chci pravdu, mám pravdu a udělám ji, kdyby na chleba nebylo", tuhý kořínek!
Dalším oblíbeným fantómem je pevná víra ve škodlivost technologie a potřebu jejího omezování, důkladně podepřená středověkým úpadkem Japonska a pádem Číny, zcela v duchu zásady: Raději více moci dnes, než přežít pozítří. Co je opravdu překvapivé, že při zastávání těchto názorů Harringtonův tým dokáže přehledně a srozumitelně zformulovat náhledy na opravdu zásadní otázky typu role státu, skupinových identit a přeměny společenských systémů, což jsou otázky netriviální a následky jejich amatérského řešení zaplňují velkou část zpravodajství. Každý možná je přírodním vědcem, ale ani ten si nemusí povšimnout všech souvislostí. Zajímavým postřehem je, že anonymita (města) chrání jedince před bedlivým pozorováním, a tak umožňuje, mít vlastní identitu, ovšem za cenu osamělosti a odcizení. Překvapivá shoda panuje v názoru, že pro vznik kapitalismu bylo nejprve nutné rozbít rolníky jako třídu, tedy ožebračit je tak, aby přišli o pole a nezbylo jim, než prodávat potulně svou pracovní sílu.
Evoluční přístup a důraz na politické prostředí a předcházející autory na něž rozebíraní sociologové reagovali umožňuje pochopit Wallersteina, Habermase a později dokonce i postmodernisty, kteří jsou striktně označováni za poststrukturalisty. Spor mezi moderním a postmoderním je veden ve dvou kapitolách a v podstatně širších souvislostech, než bývá zvykem. Právě souvislost s ranými sociology hledajícími, jak je zaručeno dodržování smluv, které nemůže být ve smlouvě, umožňuje nahlédnout kritiku kapitalismu, třeba Habermase, obávajícího se, že vývojem kapitalismu se veřejné sféry zmocnily korporace a změnily ji z místa racionální debaty v místo manipulující spotřeby a pasivity. Veřejné mínění se od kritického souhlasu z diskuse přeměnilo k vykonstruovanému souhlasu skrze zásahy mediálních odborníků. V tomto ohledu je zajímavý nezdůrazňovaný detail, že zatímco starým ultralevičákům konstruktivismus vadil, teoretici kritických přístupů jej považují za samozřejmý nástroj.
Strukturalisté se čtou nesnadno a což teprve dekonstruující Derrida úmyslně se vyhýbající otázkám pravdy a významu. Zde obzvláště je cenný vývojový výklad knihy. Vzdor své kritice Derrida i Foucault hájili typicky strukturalistický pohled na význam, že totiž je vytvářen soustavou formálních rozdílů mezi znaky, píše autor.
Velmi zajímavé problémy fungování jedince v systému probírá kapitola Struktura a jednání. Řešení rozporu mezi vlivem determinismu a individualismu je zde (patrně v rámci úvodního kurzu) přehlédnutím lesa pro stromy. Nejen, jak rozhodne jedinec, ale i jak rozhodnou jeho rozhodnutí jedinci v habitatu se odrazí ve výsledném jednání, respektive, zda povede či nepovede k realizaci záměru. Pravidla se zjevně zachovávají, když je následuje jen dostatečně mnoho jedinců. Zde je místo pro rozsáhle aplikace paralel z přírodních věd, jak bylo populárně naznačeno třeba v Barabásiho knize o sítích.
Velkým překvapením je již zmíněný neobdivný pohled na postmodernismus, autoři hodnotí problémy, na které upozornili, ale kritizují jejich vývody a odkazy na současné politické problémy a horká místy. Citován je Zygmunt Bauman, který považuje kulturní relativitu za vyjádření nechuti k vytváření a správě řádu.Vše je dnes (dle Jamesona) kulturní, protože dochází k prorůstání ekonomického a kulturního a rezignaci na politickou utopii. To již se nacházíme v části věnované globalizaci a "dnešku". Přiznejme si, že masivním přesunem moci do instituce Evropské unie došlo ke změně společenského systému, jakých Evropa pamatuje ve své historii jen několik.
Jedna kapitola je zasvěcena feminismu a také je překvapivě kritická. Feminismu přiznává jen korekcionistické zaměření a naopak zmiňuje kritičky feminismu, které jej obviňují z diskursivní kolonizace, neboť pravou "ženu" učinil jen ze vzdělané bílé ženy v domácnosti. V úvodu je též připomenuto rozdíl mezi pohlavím a genderem spoléhá na filozofický rozpor mezi myslí a tělem.
V rámci globalizovaného světa je oznamován zánik zručnosti a vznik konzumenta jako objektu svádění. Klíčem k bohatství v globalizovaném hospodářství je spíše křehká důvěra konzumentů než plánovaná přičinlivost výrobců. Kosmopolitismus je vyložen jako třídní vědomí elitních globalizátorů. Celkově je tato část překvapivě nehysterická a vyvážená s ohledem na neprorokování budoucnosti. Jediným velmi naivním plácnutím je, že není možné sledovat pohyby peněz na internetu.
Je zbytečné doporučovat knihu studentům, těm to nařídí jiní, zajímavou orientaci v sociologických konceptech, tak jak jsou známy nyní, přinese každému dostatečně trpělivému čtenáři.
Vydal Portál v roce 2006. Na stránce vydavatele je k dispozici několik krátkých ukázek: Heterosexualita a homosexualita, Sigmund Freud a jeho odkaz socilogii, Historické myšlení v sociální teorii, Sociální teorie a "zdravý rozum" a v náhledu pár stran kapitoly 5.
RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.
