Nejznámější kniha francouzského etnologa Arnolda van Gennepa patří k předním dílům ke studiu rituálů. Gennep v ní pojednává o tzv. přechodových rituálech, jež zažívají v souvislosti se současnou religionistikou a antropologiií v západní společnosti obnovený zájem. Právě studium rituálů vysvětluje určité znaky každodenního chování a jednání člověka.

Ve francouzské sociologické tradici na počátku 20. století dominoval odkaz Émila Durkheima, kterou byl z části ovlivněn i Van Gennep. Po nějaké době se od této osobnosti distancoval a podrobil ji důsledné kritice, jež byla ignorována. Durkheim totiž hovořil o společnosti jako o nezávislé entitě vkládající skrze společenský systém jednotlivcům určitý systém hodnot. Van Gennepovi se nelíbilo, že Durkheim dělá z živoucích bytostí exempláře seřazené jako kdyby v herbáři.

Arnold Van Gennep během pobytu v Paříži studoval řadu oborů – obecnou lingvistiku, egyptologii, primitivní náboženství sociologii či islámskou kulturu. Roku 1904 získal doktorát na Sorbonně na základě výzkumu tabu a totemismu na Madagaskaru a svých rozsáhlých prací o australských mýtech a legendách. Vystřídal řadu povolání od profesora entologa přes francouzskou armádu až po badatele na volné noze. Nikdy se mu však nepodařilo ve Francii dosáhnout akademické pozice.

Napsal řadu děl, z nichž nejslavnější je právě kniha Přechodové rituály, jež poprvé vyšla v roce 1909. K českému čtenáři doputovala až v roce 1997 a po více než 20ti letech se dočkala druhého vydání díky nakladatelství Portál. Ve své době přehlížený autor je dnes zdrojem inspirativních myšlenek, které mají svoji váhu nejen u spřízněných oborů, ale i při všeobecném povědomí o zvyklostech člověka rozdílné kultury.

Cílem Gennepovi publikace je utřídít nejrůznější popisy rituálů a vysvětlit, jak je to možné, že se napříč kulturami v mnoha rysech podobají. Dále se pokouší upozornit na stádium pomezí, v němž se člověk nachází mezi dvěma stavy společnosti, kdy stojí na prahu nové identity, do níž dosud plně nevstoupil. Velmi často tento přechod symbolizuje ve formě hmotného objektu jako dveří, brány či mostu.

Van Gennepův přístup zpočívá na sociologických poznatních, kdy je člověk v průběhu života řazen do různých škatulek. Jakmile se během svého bytí posune o krok vpřed musí podstoupit odpovídající obřad. Nehledě na tom, jak slovo obřad zní, je třeba brát na vědomí, že se nejedná o něco výlučně magického, ale naopak o zvyklost spjatou s určitou subkulturou či profesí.

Kromě důkladné klasifikace a dělení rituálů se čtenář v průběhu čtení přesouvá na jejich detailní rozbor, zvlášť z hlediska jejich přechodovosti spojené s životními etapami. Proto Gennep začíná těhotenstvím a narozením dítětě, následně se přesouvá na iniciační rituály, zásnuby a sňatek a končí skupinou pohřebních obřadů. Pro konkrétní představu doplňuje své poznatky o příklady z Blízkého východu, Asie či Afriky včetně jejich tajných společností.

Na dílo Arnolda van Gennepa je nutno pohlížet epistémou, tedy z hlediska toho, jak byl chápán svět v době, kdy kniha vznikla. Autor se dopouští řady nesrovnalostí a generalizací, nehledě na tom, jak pečlivě pracuje s pramenným materiálem. Nelze mu upřít aktuálnost a svěží pohled na rituály jako na událost nikoliv výlučně magickou, ale třeba také sociální. Tím si může získat na svou stranu čtenáře oborem nepolíbeným.

Aniž bychom si to výrazněji připouštěli, i dnes procházíme množstvím přechodových rituálů - či spíše jejich zástupných náznaků: přestože jsou všudypřítomné, beznadějně už vyšuměly. Zpravidla míváme touhu posunout se někam, kam jsme dosud nemohli: narodíme se, nastupujeme do školky a školy, po maturitě jsme uznáni za „dospělé“, vstupujeme do vztahů krátkodobých i dlouhodobých, vcházíme do zaměstnání (či je opouštíme), pobíráme starobní důchod, eventuálně čekáme na smrt.

Kdysi každý „přechod“ musel být provázen zkouškou, ať již dovednosti (u řemesel) nebo odvahy, schopnosti překonat bolest (což posléze degradovalo ve vojenskou službu), změnu stavu provázely rozličné obřady, vycházející z magického vnímání světa. Tam ostatně z jakoby protilehlé strany spadá i tabu, které naopak zakazovalo určité počínání jako krajně nebezpečné.

Není divu, že takové dění, přítomné nejen u tzv. přírodních národů, ale vlastně v každé rozvinutější civilizaci, přitahovalo pozornost badatelů, jakmile zesílil zájem o současné i minulé obřadnosti. Mezi knihy zakladatelského významu se určitě řadí Přechodové rituály, vydané Arnoldem van Gennepem poprvé již v roce 1909. A jeho průzkumy podněcují i dnes, nedávno jsme na těchto stránkách uveřejnili recenzi čerstvé publikace o katolických přechodových rituálech v českých zemích. Jak je vidět, ani značný časový odstup není na škodu, pokud kniha dosáhla objevitelských hodnot.

Van Gennep není sám, kdo v době relativně nedávné vyšel i česky – přidat lze další letité tituly, Frazera a jeho Zlatou ratolest, antropologicky zaměřené pojednání o roli mýtů a náboženství, nebo Le Bonovu stále aktuální Psychologii davu. Přitom obě tyto publikace spatřily světlo světa již v 19. století. Z domácí produkce pak lze přidat třeba Zíbrtovo přiblížení lidových obyčejů (mnohdy též nabývají rozměr přechodového rituálu), dodržovaných hlavně na vesnici. Nejnověji jsme si tuto okolnost mohli uvědomit při televizním uvedení drastického polského dramatu Volyň, kde se vyskytlo vzájemné mlácení cepy coby brutální hra dospívajících mládenců, jakkoli jimi vnímaná jako zábavná.

Van Gennep svou práci (nijak rozsáhlou, má kolem 160 stránek) rozčlenil do několika kapitol, v nichž od klasifikace zkoumaného předmětu, zjištění, kdy se jedná o rituál jednotlivcův a kdy naopak skupinový (či dokonce celospolečenský), přechází k vytyčení a popsání jednotlivých fází, které odrážejí průběh lidského života. Zdůrazňuje, že pro rozčlenění není ani tak důležitá vnější jevová stránka rituálu jako pochopení jeho vnitřního mechanismu. Samostatné kapitoly věnuje těhotenství a porodu, poté narození a dětství, velkou pozornost upře na rituály iniciační (zejména se týkající vstupu mezi „dospělé“), všímá si svatebních obřadů a rovněž pohřebních záležitostí. Mezi svatbou a pohřbem – tedy v párovém soužití, ať již je nazveme manželstvím nebo jakkoli jinak - se pak zacykleně odehrávají rituály související s již zmíněným početím i zrozením, eventuálně fyzickým zánikem. A za každou „změnu stavu“ je nutné přijmout plnou odpovědnost.…

V knize si nalistujeme i obsáhlý spisek odkazů na autorem prostudovanou literaturu, zpravidla pocházející z předminulého věku a do češtiny nikdy nepřeloženou, tudíž u nás obtížně sehnatelnou. S jedinou významnou výjimkou – van Gennep znal výše zmíněnou Frazerovu Zlatou ratolest a nejednou na ni odkazuje. Mohlo být tudíž zohledněno, že vyšla rovněž česky. Čtenář by se tak aspoň dověděl, které konkrétní strany by měl prostudovat, pokud by pocítil touhu šířeji se zabývat inspiračními zdroji.

Překlenout více než století, které od sepsání knihy uplynulo, se pak pokouší doslov, v němž Martin Pehal osvětluje nejen dobový kontext van Gennepovy knihy, která narazila i na nesouhlas (ostatně van Gennep si nikdy nevybudoval univerzitní kariéru), ale také načrtává výsledky, kterých v následných desetiletích dosáhli obdobně zaměření vědci – např. Mircea Eliade, Victor W. Turner, Joseph Campbell, jejichž práce byly přeloženy i do češtiny. Pehal dodává, že ozvuky zasvěcení a cesty „tam i zpět“ pronikly také do umění – v případě filmové tvorby třeba do konceptu již legendární série Hvězdných válek (Star Wars) nebo cyklu s Harrym Potterem, a to jak literárního, tak filmového. Vlastně i přečtení této knihy lze vnímat jako drobný přechodový rituál, neboť před čtenářem otevírá nové obzory, ozřejmí mu situace sice možná žité, ale málokdy uvědomované v jejich skutečném dosahu.

Hodnocení: 100 %