Kniha se pokouší na příkladu českých panství sasko-lauenburských vévodů sledovat přelom ve vnímání přírody a krajiny, který nastal v 17. století v západní a střední Evropě, přičemž se zároveň změnil také přístup aristokracie k jejímu panství. Autor se zaměřuje na budování jejich dominia, rezidencí a významných sakrálních staveb, hlavní pozornost je však upřena na zahradní areály, využívání vodních ploch a toků, lesní hospodářství, hospodářské dvory a jejich management. Analyzuje správu a proměny panství podle zájmů a požadavků jejich majitelů a snaží se (re)konstruovat jejich vztah a postoj k panství. Úspěšné skloubení všech tří funkcí, které panství plnilo, tj. funkce hospodářská, estetická a rekreační, vedlo k tomu, že majitel panství býval vnímán jako dobrý hospodář (Hausvater), v případě dědiček sledovaného dominia se tento obraz spojoval se stereotypem dobré vdovy.