Hlavním hrdinou monografie je ruský misionář Stěfan Permský tak, jak jej líčí obšírná legenda sepsaná na přelomu 14. a 15. století Jepifanijem Moudrým. Kniha však není koncipována ani jako biografie, ani jako literárněvědný rozbor poetiky legendy. Autorka v ní rozkrývá, jakým způsobem Jepifanij jakožto jeden z nejvzdělanějších představitelů ruské kultury své doby interpretoval ve velmi konzervativním žánru legendy zcela novátorský misijní počin Štefana Permského. Pro ruskou pravoslavnou církev totiž po celá předchozí staletí stály misie zcela na okraji zájmu, takže vyjímečné bylo již samotné Stefanovo rozhodnutí vydat se do Pouralí a christianizovat tamní národ Permjanů. Navíc se však rozhodl učinit místní jazyk jazykem liturgickým, vymyslel zvláštní písmo abur, poslední abecedu středověké Evropy, a přeložil do tohoto jazyka základní bohoslužebné texty. Tím v rámci pravoslavné církve vytvořil zcela nový fenomén individuálního misionářstvím nevázaného na mocenskou oporu státu a využívající jazyka pokřesťanského etnika jako jazyka liturgického. Z řady příčin však tento model nalezl v ruské církvi výraznější odezvu až ve zcela nových společenských podmínkách 19. století.