Základy interkulturního soužití: Moree, Dana - recenzent Pavel Keřkovský

Znát zvyky příslušníků jiných kultur

V rámci interkulturní ohleduplnosti je zapotřebí znát zvyky příslušníků jiných kultur. Ne vždy jim správně rozumíme. Naše běžné podání ruky je např. v jiných kulturách pokládáno za příliš důvěrný dotyk. Měli bychom přinejmenším vědět, že náš běžný zvyk může někoho jiného uvést do rozpaků, nebo si o nás pomyslí, že si dovolujeme příliš. Jde o zdánlivé maličkosti, ale ty někdy rozhodují o vytváření nebo odbourávání bariér neporozumění. Podobně někteří lidé nepokládají svítící červené světlo na přechodu pro chodce za absolutní zákaz přecházení. Berou ho za upozornění, že mohou přejít, ale musí zvýšit pozornost a pečlivě zhodnotit, zda se neblíží auto nebo jiné nebezpečí. Tento případ neplatí jen pro noční liduprázdné křižovatky, ale může být směrodatný i pro některé další životní situace, v nichž ovšem svým přecházením na červenou nesmíme poškozovat důstojnost a svobodu druhého.

Jak na strach

Autorka popisuje různá kulturní schémata a vybízí ke kulturní citlivosti. Upozorňuje na přítomnost strachu i v našem v multikulturním prostředí. Jde o záslužnou činnost, na kterou jsme byli svým způsobem zvyklí v hierarchicky strukturované společnosti. Tehdy jsme byli vděčni za nabídnuté strategie obrany proti strachu, které ve svých prohlášeních nabízela Charta 77. Jde však o ještě starší problém, jak dosvědčuje Atlantská charta z roku 1941 nebo žalmista a další bibličtí svědci, kteří nabízeli pomoc a vysvobození od strachu ze společenských struktur či z člověka. Na druhé straně vyučovali i náboženské bázni, která nebyla přestrašeností, nýbrž inspirující úctou, kterou pociťoval ten, kdo věděl něco o odpuštění, společensko-náboženské krizi a pomoci druhých. Je tedy záslužné, že autorka učí porozumění kladné i záporné funkci strachu. Někdy nás strach může ochránit před potenciálním nebezpečím. Někdy zas je signálem, že se máme rozpomenout na to, proč zákonitě vzniká a co je jeho protipólem, k němuž máme směřovat. Někdy porozumíme nepřiměřeným reakcím druhého člověka a někdy zjistíme, že jsme ho vyvolali my samotní svým jednáním, které ho utvrzuje v jeho pocitu druhořadosti.

Autorka připomíná, že kromě řeči se dítě musí naučit též neverbální komunikaci, např. přitakání a odmítání vyjadřovanému hlavou. A i to je kulturně podmíněné. V některých kulturách se přitakává opačným způsobem, než jsme zvyklí. Často dochází k nedorozuměním, protože neverbální projevy druhých interpretujeme pouze ze svých tradičních pozic a verbálně i neverbálně reagujeme nepřiměřeně na druhé. Na jejich způsob oblékání, barvení vlasů, tetování, gesta, výraz tváře, způsob dotýkání.

Kulturní nadřazenost a předsudky

Výraznou pomoc pro každé společenské prostředí představuje rozlišování mezi kulturními stereotypy, které přebíráme od svých rodičů (např. bezděčné povzdechy, jak nám cizinci berou práci), a mezi předsudky, které vytvářejí v člověku pocit nadřazenosti a síly. S pocitem kulturní nadřazenosti pak suverénně diktujeme, co by prý bylo nejlepší dělat třeba v případě uprchlíků, nebo v případě dětí, které jsou v nesnázích. Autorka nabízí možnost překonání stereotypů a předsudků pomocí divadla utlačovaných. Jde o pokus rozvinout rozhovor mezi spornými stranami – a to formou personálního dialogu, v daném případě mezi zkušeným otcem a problémovou dcerou. Diváci pak s pomocí moderátora interpretují a hodnotí, co se v daném vztahu zdařilo či nezdařilo vyřešit z hlediska dcery i otce.

Autorka nabízí základní parametry pro debatu o společenské integraci imigrantů a o inkluzi společensky vyloučených. Integrující strana musí respektovat lidskou důstojnost imigrantů, aby nedošlo k násilné asimilaci, nebo naopak k segregaci a marginalizaci. S interkulturním vzděláváním by se mělo začít již ve školkách a základních školách, aby nedocházelo k vytváření předsudků, které v některých regionech rozdělují společnost na skupiny s falešným pocitem kulturní nadřazenosti a skupiny s falešným pocitem méněcennosti a druhořadosti. Někde zase těmto pocitům úspěšně čelí, jak o tom svědčí i Závěrečný dopis adresovaný školákům, dětem, s nimiž autorka byla a je v každodenním kontaktu.

Nechat se poučit

Knížka o základních předpokladech interkulturního soužití uvádí dostatek příkladů, že čeští pedagogové v podstatě inkluzi zvládají a že pro ně nebude problém integrovat i děti imigrantů. Pravděpodobně jde více o nás dospělé, abychom se nechali poučit o možnostech a problémech interkulturního soužití. Tak lépe zvládneme integraci dospělých imigrantů, kteří přijdou, ať se nám to líbí nebo ne. Všeobecná deklarace lidských práv jim zaručuje právo na asyl. Navzdory našim politikům a právníkům musíme imigrantům přiznat, že mají právo se odvolávat na stejnou deklaraci, k níž se odvolávali mnozí diskriminovaní z celého světa v průběhu dvacátého století, konkrétně někteří čeští chartisté za totality. A navíc, první uprchlické vlny devadesátých let a první dekády 21. století jsme přece v Česku zvládli obstojným způsobem. Skeptický hlas některých evropských i českých žurnalistů, že multikulturní program zkrachoval, zcela pomíjí dosavadní zvládnuté integrační snahy. Nejsme tedy v tomto ohledu nemuzikální. Nemusíme tancovat podle píšťalky krysařů, Ortelů či nenávistných křiklounů, kteří nás polévají kýbly a konvicemi nenávisti. Studie Dany Moree naznačuje, že budoucí uprchlické vlny nás nemusí zavalit, pokud vezmeme vážně dosavadní interkulturní soužití.

Pavel Keřkovský
protestant.evangnet.cz/interkulturni-souziti

Psáno pro nezávislý evangelický měsíčník Protestant