Všechny eseje této sbírky krouží kolem otázky, jaká etika, jaká politická kultura a jaký způsob vlády odpovídá antropocénu – věku odpovědnosti člověka za planetu Zemi.
Když naše představy o demokracii zjednodušíme, lze ji definovat jako způsob vlády, který maximalizuje pravděpodobnost, že si lidé zvolí změnu spíše než katastrofu. V každé svobodné společnosti spolu soupeří ve veřejném prostoru na jedné straně ti, kdo se snaží změnu urychlit, aby hrozící katastrofu odvrátili, a na straně druhé ti, kdo hlasatele katastrofy prohlašují za nebezpečné radikály zastrašující „obyčejné lidí“ a hájí zatvrzele status quo. Spor o klimatické změny je toho poučným příkladem.
Když „veřejní intelektuálové“ přitáhnou pozornost k osudovým otázkám a ty začnou rezonovat ve veřejném prostoru, formují se většinová a menšinová „názorová uskupení“, která ale nejsou nějakým jen shlukem zálib a preferencí. Názory jsou to, co bylo vystaveno sporům veřejného užívání rozumu, obstálo v nich a získalo tak váhu ve veřejném prostoru.
Ve věku, který přibližně od roku 2000 nazýváme antropocén, je takovou osudovou otázkou boj o Nomos Země: podaří se zakotvit v nějaké „ústavě všech pozemšťanů“ planetární limity, které lidstvo v budování svého světa nesmí překročit, aby neohrozilo nenapravitelně obyvatelnost své domovské planety?
Proměna pomalého veřejného prostoru v rychlou mediasféru přinesla hrozbu, že z voleb vzejdou „většiny“, na jejichž formování budou mít významný vliv dezinformace a konspirační teorie. Jejich vláda by byla demokratickým paradoxem: byla by legitimní ex titulo, ale nelegitimní ex modo. Měly by legitimní titul k vládnutí, ale způsob toho vládnutí by byl nelegitimní, protože v rozporu s liberálně demokratickými ideály. Všechny režimy – i ty demokratické – mají své mainstreamové normalizační slovníky. Bylo by ale tragédií bez míry a hranic pro demokracii, kdyby se západní tradice veřejného užívání rozumu (Kant) zredukovala ze strachu před anarchií mediasféry na jeden z normalizačních slovníků: kritický rozum by začal varovat před „nedůvěrou k systému“, místo aby šířil o argumentaci opřenou ostražitost ke všem systémům – těm „bratřím ve lži“.
Nedůvěra k systému, pojatá jako syndrom patologického občanského vědomí, by tak definitivně ukončila dlouhou tradici svobodomyslného veřejného užívání rozumu, z jejíhož antikonformismu euroamerické demokracie čerpaly svou nakažlivou radikálně reformní energii po staletí.
Snad není jen stařeckým bludem věřit, že i tato sbírka esejů může přispět k její obraně.