Být rodičem je krásné, naplňující, dobrodružné a vyčerpávající zároveň. Pravděpodobně všichni si jako dospívající krásné osoby nalháváme, že svoje děti budeme vychovávat jinak, nebudeme používat ty trapné a otřepané fráze svých rodičů, nebudeme se vztekat, křičet, stresovat. Potom ale přijde první, druhá, třetí hysterická scéna našeho miláčka v obchoďáku, když nedostane zmrzlinu, a je to tady:

„Nezlob! Přestaň ječet! Už jsem řekla! Okamžitě se uklidni! Nech toho, nebo bude sekec!“ apod. Bez ohledu na podobu repliky, které mohou nabývat vskutku bizarních podob, pravděpodobně téměř každý jednoho dne uslyší sám sebe opakovat je svým dětem. A právě na tyto výchovné hrubky útočí Britta Hahn ve své příručce pro rodiče s názvem: Ale já chci tohle, mami.

Kniha je založená na konceptu nenásilné komunikace. Autorka vychází z teorií Thomase Gordona a Marshalla Rosenberga.

Autorka prozkoumává a odhaluje zákoutí vztahu rodič – dítě. Navrací čtenáře k základním kamenům rodičovství, tedy k bezpodmínečné lásce vůči potomkovi. Učí čtenáře podporovat volní jednání dítěte, respektovat jeho přání a celkově s ním jednat jako se samostatnou a svobodnou bytostí. Kniha začíná srovnáním výchovných stylů a vyvrácením předsudků našich rodičů a prarodičů. Autorka nahrazuje slovo výchova výrazem doprovázení a snaží se oprostit rodiče od strachu, že z jejich dítěte vyroste špatný člověk, pokud ho nebudou za každou cenu cepovat k naprosté poslušnosti.

Nedá se říct, že by kniha byla plná výroků, které by se daly tesat do kamene, ale je to určitě důstojný konkurent jiných publikací zabývajících se výchovou dítěte. Člověk, který se již předtím zajímal o vývojovou psychologii, se sice nedočte nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti, že? Naopak pro někoho, kdo se poprvé setkává s já-výroky, konceptem nenásilné komunikace apod. to může být publikace, která mu otevře oči a obrátí jeho postoj k životu s dětmi o 180 stupňů.

Některé kapitoly se čtou jedním dechem, jiné čtenář vnímá jako takové zdlouhavější opáakování toho, co už dávno věděl nebo alespoň tušil, ale ne vždy dokázal uvést do praxe. Text je protkaný příklady ze života a ukázkami nenásilné komunikace v každodenních interakcích. Překlad ukázkových rozhovorů z německého originálu českého čtenáře sice někdy chytne za uši, ale nakonec je důležitý hlavně obsah, nikoli forma. A tím je poselství, že svoje děti bychom měli víc doprovázet než vychovávat, rozvíjet jejich svobodnou vůli a respektovat jejich emoce v celé škále, nejen ty pozitivní.

Kniha Britty Hahn má podtitul “Nenásilná komunikace pro rodiče.” Jsem rodič dnes již dospělého potomka a k jeho výchově jsem přistupovala spíše intuitivně a rozhodně ne ideálně. Také jsem člověk, který velice oceňuje principy, z nichž vychází koncept Nenásilné komunikace. Mám s nimi bohatou životní zkušenost a prozatím jsem nenarazila na životaschopnější přístup k utváření mezilidských vztahů na libovolné úrovni. Byla jsem proto velmi zvědavá na knihu, která by mohla pomoci rodičům i dětem žít v příjemnějších vztazích a více si užívat společný čas.

Knížka mě nadchla a zalitovala jsem, že jsem ji nedostala do ruky v době, kdy se narodil můj syn.

Velmi přitažlivé a inspirující byly pro mne situace, které autorka zažívala se svými dětmi. Mnohé z nich patří k velmi obvyklým momentům, s nimiž se setká snad každý rodič. Popisuje je velice otevřeně a upřímně. Zviditelňuje své vnitřní pocity i pohnutky a v dialozích popisuje, jak lze komunikovat jinak, než vynucováním si poslušnosti za každou cenu. Dává tak rodičům a vychovatelům do rukou nástroj, pomocí něhož mohou tvořit vyrovnané a zdravé vztahy, postavené na důvěře, i v situacích, které představují výzvu.

Oceňuji, že jsou v knize popsány i situace, kdy dospělý použije svou převahu a rozhodne bez ohledu na přání dítěte. I takové momenty patří do života. Může být velice užitečné inspirovat se, jak v takové chvíli komunikovat, aby byl ochráněn vztah.

V knize Britty Hahn nacházím dobře strukturovaného průvodce rodičovskou komunikací. Podstatná část je věnována tématu hranic, na které se rodiče často ptají. Zaujalo mne, jak je vysvětlováno postupné předávání odpovědnosti dítěti současně s posilováním jeho vnitřních kompetencí v atmosféře respektu a důvěry. Ti, které trápí odmítání a vzdor jejich dětí, mohou v knize nalézt hlubší pochopení toho, co se děje v dítěti, a jak je možné takové situace zvládat k větší spokojenosti na obou stranách.

Knížka je útlá a velmi dobře se čte. Přečíst ji je rozhodně mnohem snazší, než principy v ní zachycené začít skutečně žít v každodenních situacích. Nicméně, může být velmi užitečným pomocníkem při tvorbě nových komunikačních návyků, které pomohou méně bojovat, vynucovat si a přetlačovat se, a o to více spolupracovat, užívat si spolubytí.