Kniha Nová role: babička podává obsáhlý “návod”, jak se ujmout nové role babičky tak, aby tato role přinášela obohacení sobě samé i svým potomkům. Aby se babička dokázala orientovat v leckdy spletitých a složitých rodinných situacích spochopením, avšak ne odsuzováním či posuzováním, a přispívat tak k mezigeneračnímu porozumění a životní pohodě.

Autorky jsou Gundi Mayer-Ronne, psycholožka a Carina Manutscheri jako literární agentka spolupracující na textové podobě knihy.

Kniha obsahuje předmluvu, šest kapitol a doslov. Každá kapitola má své nosné téma, které je pak podrobněji rozvedeno v několika částech a zároveň je obohaceno o kurzívou psaný text z praxe, který v podstatě přináší ukázku různých příběhů a situací. To je rozhodně příjemné oživení a přispívá ke čtivosti knihy a svým způsobem k udržení pozornosti.

Můj jeden důležitý dojem z knihy je, že nejde o to ji přečíst jako román, ale je třeba ji mít po ruce a čas od času si ony důležité myšlenky připomenout. Protože vybřednout ze zajetých stereotypů a dostat se na úroveň nového hodnocení sebe sama i mladších generací vyžaduje opravdu hluboké pochopení a odhodlání přenést teorii do praxe.

V některých momentech četby jsem měla pocit určitého opakování a prolínání témat a určité rozvláčnosti. Nevím, zda je to záměr. Pokud ano, tak možná proto si zopakovat důležité myšlenky vícekrát.

Některé kapitoly mi doslova předkládaly odpovědi na mé dávné otázky a situace a často jsem se v nich doslova “našla” a ztotožnila se s nimi .

Příklad: To, co dávám mladším generacím je má vůle, nikoliv oběť nebo něco, za co čekám uznání. Mlladší generace bude dál předávat pomoc dalším potomkům, což je v knize trefně přirovnáno k Fontáně Di Trevi: „Jediná odpověď na otázku, čím se odvděčit za rodičovskou podporu dětí nebo vnoučat, je: ničím. Je to jednosměrná ulice.“ Tak jako voda ve fontáně tryská odshora dolů, tak proudí energie od starší generace té mladší, aniž by se čekalo na „vyrovnání“ sil.

I další kapitoly přinesly zajímavé postřehy, například potlačit svého “vnitřního soudce”, či naopak probudit své “vnitřní dítě” a nechat se unést spontánností. Dále na nutnost si stanovit hranice v jaké intenzitě bude pomoc probíhat tak, aby nebyla sebezničující. Podobných moudrých rad je možné v knize nalézt daleko více.

Myslím, že kniha je vhodná nejen pro babičky a samozřejmě i dědečky, ale také pro rodiče a pochopitelně pro všechny odborníky, kteří se těmito tématy profesně zabývají.

Rozhodně je dobré ji mít v knihovně a občas nahlédnout a připomenout si nejen výchovné postupy, ale náhled na život obecně.

Když se žena stane babičkou, ocitne se rázem v nové, velmi významné a krásné roli. Právě ona sama může velkou měrou ovlivnit, zda z ní bude babička, na níž se vnoučata a jejich rodiče budou těšit anebo se každá návštěva stane pro jednu či obě strany noční můrou. Aby mezi oběma póly panovala láskyplná a respektující atmosféra, je třeba se na některé věci připravit. Jednou z pomůcek se může stát tato příručka s názvem Nová role: babička od dvojice rakouských autorek.

Humor, uvolněnost a respekt

Gundi Mayer-Rönne je rakouská psycholožka zaměřená na systemickou rodinnou terapii, hypnoterapii a nenásilnou komunikaci. Důležité je pro ni i posilování role ženy v rodinné dynamice. Carina Manutscherije nakladatelská redaktorka a lektorka workshopů tvůrčího psaní žijící v Rakousku. Tyto dvě ženy spojily své síly a s hlubokým porozuměním složité dynamice vztahů mezi nejbližšími osobami se pustily do psaní knihy, v níž se zaměřují na tři základní kameny budování dobrých vztahů na ose rodiče – děti – vnoučata: na humor, uvolněnost a respekt. Pracují s pojmy všeobecná empatie, vyrovnaný vnitřní postoj a rozloučení s nefunkčními vnitřními přesvědčeními.

Vnitřní dítě, máma, táta, děda, bába, batolata

Důraz kladou též na práci s vnitřním dítětem babičky, které se může často „ozývat“ ve chvílích, kdy dcera/snacha přistupuje k výchově vnoučete jinak, než to babička zná. Zabývají se i vymezením hranic – o tom, nakolik role babičky ovlivní ženin život, a o potřebě spontánnosti v nečekaných situacích. Dále se dočteme o specifikách vztahu k vlastnímu dítěti, k vnoučatům a k nevlastním vnoučatům, o roli mužů v této situaci a o potřebě je vtahovat do soužití s vnoučaty a v poslední kapitole o rodinné vztahové krizi, která se může dostavit s příchodem nové generace, a jak se s ní vyrovnat.

Prarodičovská etiketa nejen pro novopečené babičky

Z vlastní zkušenosti vím, že být babičkou je skutečně krásné a povznášející. Ale také náročné. A protože jsem opravdu nechtěla nic pokazit, sáhla jsem preventivně po této příručce s příslibem návodu k vybudování veselého, uvolněného a respektujícího vztahu k vnoučatům. Nemohu říct, že by mě předkládané informace a postřehy nějak ohromily a že bych se dozvěděla nějaké převratné novinky. Přesto oceňuji pozitivní přínos tohoto souboru vztahových pravidel - jakési prarodičovské etikety. Ačkoli mnoho věcí člověk považuje za samozřejmé, v běžném režimu na ně zapomíná, a pak třeba udělá větší či menší přešlap, který může vyvolat zbytečné nepříjemnosti.

Když se ohlédneme zpět aneb Pryč se zastaralými stereotypy

Nejvíce mě však zasáhly řádky věnované „minulosti“, tedy tomu, jak rodičovskou roli vnímaly předchozí generace, potažmo celá společnost. Některým současným prarodičům to může dost nepříjemně zabrnkat na tu nejcitlivější strunu a otevřít potlačené vzpomínky. Z uvedených příkladů naštěstí vyplývá, že většinou to vede ke zlepšení stávajících vztahů a k nastolení většího vzájemného respektu nejen mezi dcerami a snachami, ale i tatínky - ať už se jedná o syny nebo zetě.

Čím více něhy, radosti, humoru, nezištné péče, bezstarostnosti, respektu a všudypřítomné lásky se bude mezi rodinnými příslušníky rozprostírat, tím líp. K tomu nám dopomáhej klidně třeba i příručky (nejen pro babičky).