V původním významu se o spiritualitě hovoří ve spojitosti s křesťanstvím; jedná se o jistý duševní přesah, o spojení s Bohem. Prožívána by však měla být v každodenním životě. K tomu ostatně nabádá i spiritualita nenáboženská, tedy ta, se kterou se dnes setkáte pravděpodobně výrazně častěji. A nejen nábožensky je spiritualita pojímána i v publikaci Spirituální výchova v rodině autorů Pavla Říčana a Pavlíny Janošové.

Autoři za spiritualitu označují prakticky cokoli, co souvisí s nitrem jedince, s jeho cíli a hodnotami, s krásou, láskou a dobrem, se skutečnou moudrostí. Spirituální výchova je pak autory pojímána zejména jako výchova k lásce, k růstu a uvědomění.

Kniha vznikla s cílem pomoci čtenáři vnímat spirituální smysl toho, co se v rodině i jedinci jako takovém děje, a zejména napomáhat neustálému růstu jedince – rodiče i dítěte. Zaměřuje se tedy na to, jaké jednání u dětí podporovat a k jakému prožívání, cítění a představám je vést. Názory a nauky o člověku, světě či Bohu jsou až na druhém místě, byť se s nimi v knize samozřejmě také často setkáme.

Základním motivem, který se objevuje napříč celou publikací, je respekt; respekt k sobě samému, a zejména respekt k dítěti, jeho potřebám, přáním i pocitům. Za důležitější než informace, které by mohli rodiče dítěti poměrně snadno předat, je dle autorů považován rozhovor a společné hledání. Dítěti je tak ponechána svobodná volba prakticky ke všem činnostem; ty by měly být rodiči spíše jen nabízeny, nikoli vnucovány. Je na místě ovšem zmínit, že autoři rozhodně nenabádají k ryze liberálnímu přístupu, kdy by byla dítěti ponechána absolutní volnost volby. Jedná se spíše o přístup respektující, v rámci kterého jsou stanoveny pevné hranice a je vyžadována důslednost; současně je však s dítětem vedena diskuze, kterou si odlišné přání může, respektive musí obhájit.

Zmiňována je často také vděčnost a vědomé prožívání života. Kniha pobízí rodiče, aby vedli své děti k vědomému prožívání života tady a teď. Dítě by si jistě mělo stanovovat cíle a postupně k nim směřovat, současně by se však nemělo slepě hnát jen za nimi; mělo by si uvědomovat, že jejich součástí – součástí jeho života – je i žitá přítomnost.

Kniha je rozčleněna do tematických celků (kapitol), kterým se postupně věnuje. Postihuje všechna témata, se kterými se rodiče v rámci výchovy dítěte jistě setkají. Poskytuje univerzální rady, které rodiče mohou či nemusí v rámci výchovy dětí aplikovat, současně také podněcuje k hledání nejvhodnějších řešení pro jejich konkrétní životní situace.

Přestože jsem se tématu spirituality poměrně obávala, knihou a jejím uchopením výchovy jsem byla nadšená. Ne všechna témata mě zaujala – kapitolu o historii spirituality v České republice, byť si uvědomuji, že její zařazení bylo nutné, jsem jen prolistovala, podobně jsem poněkud skepticky přistupovala ke kapitole věnující se modlitbám; ačkoli je třeba mít na paměti, že autoři tento způsob vyjádření vděčnosti a jistého pozastavení se pouze nabízejí, nikoli vnucují.

Knihu bych proto rozhodně doporučila všem, kteří se o výchovu zajímají – rodičům, budoucím rodičům, lidem, kteří jakýmkoli způsobem pracují s dětmi. Netvrdím, že je potřeba držet se všech doporučení, které poskytuje, jistě však nabídne nový úhel pohledu na mnohá témata, podobně pak i třeba konkrétní cvičení, která je možné s dětmi provádět a tak je rozvíjet.

Pavel Říčan společne s Pavlínou Janošovou přicházejí s knihou o spiritualitě v rodině, jejích podobách, úskalích atd. Autoři se snaží podat ucelený pohled na spirituální výchovu v rámci rodiny. Zaměrují se na všechna možná hlediska, která se spiritualitou a potažmo spirituální výchovou souvisejí. Popisují situace, které mohou při výchově dítete v duchovní oblasti nastat, předestírají nejrůznejší možné příčiny jednotlivých situací a způsoby jejich rešení. Nutno podotknout, že autoři pouze předkládají možnosti, jak realizovat spirituální výchovu v rodině, a seznamují čtenáře s tím, co to vubec spirituální výchova je a jaký má význam. Čtenáři tedy není nic vnucováno ani podáváno jako jediná správná možnost, volba či rozhodnutí. Kniha je psaná velice přehledně, je členena do šestnácti na sebe logicky navazujících kapitol.

V první kapitole se dozvíme, o čem kniha je a komu je určena. Autoři nás zde seznámí s rozdíly mezi spiritualitou a náboženstvím, upřesní pojem spirituální, ale i nespirituální výchova. Druhá kapitola připomene základy křesťanské ideologie a její proměny v rámci historie. Dále pak autoři seznámí čtenáře s ostatními náboženstvími a alternativami k nim. Mám tím na mysli například astrologii, jógu, spiritismus, andělské terapie aj. Osobně jsem po přečtení této kapitoly získala ucelený obraz o náboženstvích v návaznosti na spirituální výchovu.

Spiritualita jsou vztahy - tak zní název následující kapitoly. V ní je jasně vysvětlen význam a podstata vztahů na lidské i spirituální úrovni. Autoři zde zmiňují nejrůznější podoby vztahů (matka - dítě, milenci, člověk - bůh, bůh - člověk). Na samotný vrchol je zcela bez ostychu stavěn vztah k bohu. Velice mne oslovila myšlenka, že spirituální výchova je výchovou k lásce, a co víc, láska v dítěti se rodí jako ozvěna lásky rodičů. Myslím, že tohle je velice silná myšlenka, z níž vše vyvěrá a zase se uzavírá. Autoři také zdůrazňují svobodu ve vztahu, tedy možnost se rozhodovat. Ve vztazích podle nich hrají rovněž důležitou roli autority - dítě by mělo být poslušné, ale nutno podotknout, že v žádném případě není namístě slepé následování autorit.

Čtvrtá kapitola se zabývá časem, jelikož každý žijeme v čase omezeném. Děti bychom proto dle autorů měli vést již odmalička k bilancování (stačí např. krátké ohlédnutí za uplynulým dnem před spaním). Dítě by nemělo být nutně chráněno před tím, aby čelilo smrti zvířátka, kamaráda, příbuzného, vše mu ovšem musí být vysvětleno adekvátně k jeho věku. Již odmala by mělo vědět, že smrt, ať chceme nebo ne, patří k lidskému času. Myslím, že dítě by si jednoduše mělo uvědomovat „žitý“ čas.

Následující kapitolu autoři věnovali kulturní výchově, v níž je vrcholem právě spiritualita. Zde mluví o spiritualitě v oblasti výtvarné výchovy, hudby, sportu, divadla. Je zde hezky popsáno, jak jednotlivé zmíněné oblasti mohou posloužit při spirituální výchově, jakou plní funkci, s čím nám mohou pomoct a na co bychom si měli dávat u dětí pozor.

Sexuálně-erotická výchova je dalším velmi zásadním tématem knihy. Erotika má totiž podstatný význam pro spirituální výchovu. Maminky svým dětem vlastně vštěpují vztah k jejich tělu. Dle autorů bychom se jistě neměli bránit otázkám a diskusím na témata, jak přicházejí děti na svět, pohlavní styk, masturbace, homosexualita, anatomie a fyziologie pohlavních orgánů. Jedná se o témata velmi intimní, a proto by děti měly mluvit o této problematice jen s tím, s kým chtějí. Svůj názor, zkušenost, poznatky jim musíme předat nenásilně, nejlépe zcela obecně. Jak autoři správně zmiňují, v mnohých náboženstvích byl anebo ještě stále je povolen sex až po svatbě. Poukazují ovšem na možná úskalí, jakými jsou sexuální nesoulad po svatbě, nezralost pro svatbu.

Schopností, kterou vyžaduje snad každé náboženství – sebeovládáním –, se zabývá osmá kapitola. Autoři poukazují na důležitost řádu v životě dítěte – ať už v jídle či hospodaření s penězi. Velice cennou a pro mě významnou myšlenku této kapitoly představuje tvrzení, že silné emoce musíme děti naučit odžít a nechat odeznít, že není dobré je vytěsňovat, jelikož pak v nás mohou zanechat prázdnotu.

Devátou kapitolu o meditaci jsem přečetla opravdu jedním dechem. Autoři v ní seznamují s nejrůznějšími meditačními a relaxačními technikami, které přinášejí rozvoj duše i ducha. Poukazují také na jejich blahodárné účinky – zklidnění, zlepšení sebeuvědomění, zvládání stresu, působení proti chronickým nemocem.

Modlitba je tématem desáté a neméně důležité kapitoly. Základních myšlenek autorů je zde dle mého názoru hned několik. Zaprvé učit dítě pocitu vděčnosti a zadruhé uvědomit si, že dítě se učí již odmalička modlit od své matky, svého otce, proto je důležité se modlit společně a nahlas. Nucení k modlitbě ovšem nemá velkého významu, neboť jak autoři kladou čtenáři na srdce již v předchozí kapitole, ve vztahu je přece důležitá svoboda.

V jedenácté kapitole pak apelují na význam prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, označují domov za přístav, z nějž vyplouvá na cesty, ale kam se rádo vrací. Zmiňují také drobnosti, které jsou pro spirituální rozvoj dítěte v domácím prostředí potřebné. V následující části pak hovoří o rodině ve spirituální komunitě. Dle autorů by se dítě mělo v kostele cítit jako doma a naprosto klíčovým pro úspěšný duchovní program pro děti v rámci shromáždění či bohoslužby je zájem rodičů o jejich průběh, téma, namotivování dítěte (jako možnost autoři zmiňují například výlety, sjezdy, konference, rodinné rekreace).

V podobném duchu pokračují také ve třinácté kapitole, kde se zabývají rodinou jakožto miniaturní misijní stanicí, věřící rodinou, která může být vnímána jako fanatická atd. V neposlední řadě poukazují na vliv školní třídy na duchovní stav a vývoj dítěte.

Následující kapitola pak přináší informace o spirituálním vedení, které dle Říčana a Janošové můžeme jednoduše připodobnit k životu poutníka. Je-li poutník na své cestě, potřebuje průvodce, který mu bude nablízku a bude se mu věnovat.

Předposlední část je věnována častým dětským dotazům a možným odpovědím na ně. Jak autoři zcela správně tvrdí, dětským dotazům se prostě nevyhneme. Kapitola přináší celkem obsáhlý soubor obvyklých dětských otázek a rovněž příklady velmi vstřícných odpovědí (např. Kde jsem byl, než jsem se narodil? Je peklo? Je bůh? Pocházíme z Adama a Evy, nebo z opic?).

Poslední kapitola pak mluví o krizi dvanáctého roku, který je způsoben dospíváním dětí – tedy pubertou. Autoři zde předkládají šest možných faktorů této krize, které zcela logicky odůvodňují, a navrhují také metody, jak krizi předejít, popřípadě ji co nejvíce zmírnit.

Celá kniha na mě působí uceleným a promyšleným dojmem. Možná se vám stejně jako mně po jejím přečtení bude zdát, že vlastně vůbec nevíte, jak dítě spirituální výchovou vést. Kniha totiž není metodickou příručkou pro spirituální výchovu, ale přináší zkušenosti a poznatky obou autorů, nabízí nám možnost uvidět celou problematiku v souvislostech a je na každém z nás, jak s nově získanými informacemi v praxi naložíme.

Mgr. Tereza Kaláčková

Recenze byla zpracována pro časopis Poradce ředitelky MŠ

Říčan, Pavel; Janošová, Pavlína: Spirituální výchova v rodině

Lucie Froncová

V původním významu se o spiritualitě hovoří ve spojitosti s křesťanstvím; jedná se o jistý duševní přesah, o spojení s Bohem. Prožívána by však měla být v každodenním životě. K tomu ostatně nabádá i spiritualita nenáboženská, tedy ta, se kterou se dnes setkáte pravděpodobně výrazně častěji. A nejen nábožensky je spiritualita pojímána i v publikaci Spirituální výchova v rodině autorů Pavla Říčana a Pavlíny Janošové.

Autoři za spiritualitu označují prakticky cokoli, co souvisí s nitrem jedince, s jeho cíli a hodnotami, s krásou, láskou a dobrem, se skutečnou moudrostí. Spirituální výchova je pak autory pojímána zejména jako výchova k lásce, k růstu a uvědomění.

Kniha vznikla s cílem pomoci čtenáři vnímat spirituální smysl toho, co se v rodině i jedinci jako takovém děje, a zejména napomáhat neustálému růstu jedince – rodiče i dítěte. Zaměřuje se tedy na to, jaké jednání u dětí podporovat a k jakému prožívání, cítění a představám je vést. Názory a nauky o člověku, světě či Bohu jsou až na druhém místě, byť se s nimi v knize samozřejmě také často setkáme.

Základním motivem, který se objevuje napříč celou publikací, je respekt; respekt k sobě samému, a zejména respekt k dítěti, jeho potřebám, přáním i pocitům. Za důležitější než informace, které by mohli rodiče dítěti poměrně snadno předat, je dle autorů považován rozhovor a společné hledání. Dítěti je tak ponechána svobodná volba prakticky ke všem činnostem; ty by měly být rodiči spíše jen nabízeny, nikoli vnucovány. Je na místě ovšem zmínit, že autoři rozhodně nenabádají k ryze liberálnímu přístupu, kdy by byla dítěti ponechána absolutní volnost volby. Jedná se spíše o přístup respektující, v rámci kterého jsou stanoveny pevné hranice a je vyžadována důslednost; současně je však s dítětem vedena diskuze, kterou si odlišné přání může, respektive musí obhájit.

Zmiňována je často také vděčnost a vědomé prožívání života. Kniha pobízí rodiče, aby vedli své děti k vědomému prožívání života tady a teď. Dítě by si jistě mělo stanovovat cíle a postupně k nim směřovat, současně by se však nemělo slepě hnát jen za nimi; mělo by si uvědomovat, že jejich součástí – součástí jeho života – je i žitá přítomnost.

Kniha je rozčleněna do tematických celků (kapitol), kterým se postupně věnuje. Postihuje všechna témata, se kterými se rodiče v rámci výchovy dítěte jistě setkají. Poskytuje univerzální rady, které rodiče mohou či nemusí v rámci výchovy dětí aplikovat, současně také podněcuje k hledání nejvhodnějších řešení pro jejich konkrétní životní situace.

Přestože jsem se tématu spirituality poměrně obávala, knihou a jejím uchopením výchovy jsem byla nadšená. Ne všechna témata mě zaujala – kapitolu o historii spirituality v České republice, byť si uvědomuji, že její zařazení bylo nutné, jsem jen prolistovala, podobně jsem poněkud skepticky přistupovala ke kapitole věnující se modlitbám; ačkoli je třeba mít na paměti, že autoři tento způsob vyjádření vděčnosti a jistého pozastavení se pouze nabízejí, nikoli vnucují.

Knihu bych proto rozhodně doporučila všem, kteří se o výchovu zajímají – rodičům, budoucím rodičům, lidem, kteří jakýmkoli způsobem pracují s dětmi. Netvrdím, že je potřeba držet se všech doporučení, které poskytuje, jistě však nabídne nový úhel pohledu na mnohá témata, podobně pak i třeba konkrétní cvičení, která je možné s dětmi provádět a tak je rozvíjet.