V této recenzi budu velmi upřímná, tak jak si to kniha právem zaslouží. Plakala jsem, smála jsem se, přemýšlela jsem... a pořád přemýšlím – opravdu se jedná o zajímavou knihu. Nevychází ze žádné teorie ani žádné teorie sama nevytváří. Popisuje čtivým až románovým způsobem pestrý život autorky, která se mimo jiné dostala i k paliativní péči (nebo k dobrovolnictví v ženské věznici). Na základě svých zkušeností s pečovatelstvím popisuje příběhy svých klientů a se čtenářem tak sdílí jak životní moudra (ne vždy) starých, umírajících lidí, tak i vlastní postřehy a úvahy. Jednotlivé příběhy slučuje do pěti kapitol – 5 věcí, kterých její klienti před smrtí nejvíce litovali. Bronnie ke smrti přistupuje velmi citlivě a jemně, čehož si na celé její práci nejvíce vážím. Možná by někomu mohl lézt na nervy její až alternativní způsob života, ale sama vždy zdůrazňuje, že je důležité najít si to své a respektovat i ostatní v jejich volbě. Takže pokud Vás zajímá téma smrti nebo i paliativní péče, tato kniha může být opravdu zajímavým zpestřením a věřím, že se Vás může alespoň lehce dotknout tak, jak se dotknula mě. Říká se, že zkušenost je nepřenosná, ale tato kniha mi opravdu hodně dala. Děkuji, Bronnie! P.S. kniha má i audio verzi.

Kedysi bola smrť bežným návštevníkom našich domovov. Rodiny žili pokope vo viacgeneračných domoch. Veľa detí sa rodilo a väčšina z nich zomrela skôr, než dosiahla dospelosť. A ten kto zomrel, ostával v rodine až do poslednej chvíle (až do pohrebu). Smrť bola vnímaná ako niečo, čo k životu patrí. Nebola v tom fascinácia smrťou – nikto nechcel zomrieť. Skôr to bolo o prijatí faktu – raz zomrieme, len nevieme kedy. Táto informácia a jej neustále pripomínanie pomáhalo žiť život naplno. Dnes sa so smrťou dostávame do kontaktu vo veku 30 – 40 rokov, kedy prežívame krízu stredného veku a kedy vo väčšej miere začnú z našich životov začnú miznúť ľudia, ktorých máme radi. Po prvotnom šoku, to ako tak predýchame. A znovu upadneme do všednosti. Dalšie zamyslenie nad smrťou prichádza až v starobe, často práve krátko pred smrťou. Mnohí až tu si dajú do poriadku hodnoty a priority. Usporiadajú si život, dokonca sa zmieria s mnohými. Ale už im neostáva čas prežiť to inak. Práve v takomto prostredí vznikla kniha Čoho před smrtí nejvíce litujeme od Bronnie Ware, ktorú si dnes priblížime…

Žiť život podľa seba

Grace viedla život, aký sa od nej čakal. Bola naplno manželkou, matkou a udržovateľkou domáceho krbu. Mala za sebou päťdesiat rokov manželstva. Po odchode manžela, začala žiť život, aký už dávno chcela. Začala veľa cestovať a bez pochýb si užívala aj slobodu. Mala ešte veľa plánov a snov keď …

V jej živote sa bili dve veci. Jednak dlho nerobila to, čo chcela a zároveň žila vo vzťahu, ktorý ju nenapĺňal. A teraz na konci, keď zistila že zomiera si kládla otázku: „prečo som už dávno neurobila to, čo som chcela?“ Nikdy nedovoľte nikomu, aby Vám zabránil robiť to, čo chcete! To bol jej odkaz, ktorý mi na konci odovzdala.

Tu nejde o to, že vo vzťahu sa netreba obetovať. Ona sa však obetovala stále a prestala žiť svoj život. Celý čas žila len tak, ako chcel ten druhý. Je jedno, či je dôvodom strach, alebo očakávania spoločnosti. Nedovoľte iným, aby Vám hovorili ako máte žiť! Keď na to príde, na konci ľutujeme to, že sme nežili podľa seba a že sme dovolili iným, aby nám diktovali ako budeme žiť.

Nepracovať tak tvrdo

John patril k tým typom, ktorý chodia domov prespávať, alebo ak sú doma, tak hlavu majú v práci. Pracoval tvrdo a nemal veľa času na svoju rodinu a manželku. Pracoval tvrdo, aj keď už nemusel.

Už mohol odísť na dôchodok, ale stále pracoval ďalej. Napĺňalo ho to, to áno. Ale žil, akoby mal len prácu. Deti už dávno odišli z domu. Jeho manželka túžila, aby aspoň na dôchodku mali viac času pre seba a začali cestovať. Keď ho k tomu nakoniec „dokopala“, diagnostikovali jej smrteľné ochorenie, ktorému onedlho podľahla a John zostal sám.

„Nežite tak, aby ste potom ľutovali, že ste príliš veľa pracovali!“ To bol Johnov odkaz pre mňa a všetkým, ktorý toto budú čítať. Práca je dôležitá, ale sú priority, ktoré sú dôležitejšie. Nedávajte prácu na miesto, ktoré jej nepatrí.

Byť zraniteľný

Aj Jozef patril k mužom, ktorí zasvätili svoj život práci – aby manželke, rodine, ale aj vnúčatám nič nechýbalo. Svojou prácou dokázal všetkých zabezpečiť. Teraz keď umieral, keď tu mal zanechať manželku a deti s vnúčatami, trápilo ho, že veľa pracoval. Ale ešte viac ho trápilo, že kvôli práci nemal dosť času na manželku, deti a vnúčatá.

Tým že nanich nemal čas, nedovolil im, aby si s ním vybudovali vzťah, aby sa každému nechal spoznať a aby sa nebál ukázať seba, kým naozaj je, čo si myslí a čo cíti. Nedovolil iným, aby ho spoznali a vlastne ani nemali kedy – stále bol v práci.

„Strašne som sa bál dať najavo svoje city. A tak som pracoval a pracoval a držal si rodinu od tela. Nezaslúžili si byť tak sami. Teraz ľutujem, že ma vlastne nespoznali…“ To bol Jozefov odkaz premňa a aj ostatným.

Obetovať sa pre iných, je pekné. Ale viac ich obohatí človek, než jeho peniaze. To ľudské pretrvá a ostane v nich žiť. To materiálne. Mnohí pre peniaze prestanú milovať, ale láska je tým, čo pretrvá. Ľutoval, že viac nemiloval. Keď odišiel, ostatní ľutovali, že ho viac nemilovali. Nečakajte.

Priateľstvo nadovšetko

Doris na starobu zostala sama. Jej dcéra žila na inom kontinente. Ona popri práci, ale aj živote postupne postrácala kontakty na priateľov, až sa nakoniec ocitla sama v domove dôchodcov. Jej dcéra ju občas prišla navštíviť. A to bolo tak všetko. Mnohí priatelia už zomreli a s ostatnými stratila kontakt. Žila tak rýchlo, až zostala sama.

„Predstavujete si, že priatelia budú stále nablízku. Lenže život ide ďalej a zrazu zistíe, že nemáte nikoho, kto vám rozumie, alebo kto vie niečo o vašom živote. Najviac je mi ľúto za priateľmi.“ To je Dorisin odkaz pre mňa, aj pre nás.

Často nevieme doceniť priateľstvo. Vnímame ho ako doplnok k práci a k manželstvu. Hoci je veľa vecí, ktoré sa realizujú a napĺňajú práve vďaka nemu. Je jedným z úlomkov, ktoré by v našom živote nikdy nemali chýbať.

Nikdy nedovoľte okolnostiam, aby Vás obrali o čas, ktorý potrebujete pre získanie a udržanie priateľstva. Priateľstvo je pokladom pre našu dušu.

Byť štastný

Rosemary nezažila dobré manželstvo. Po jednej z niekoľkých bitiek sa zbalila a odišla. A na vzťah s mužmi zanevrela. Už nedokázala veriť vo vzťah dvoch. Venovala všetku svoju energiu práci a ako žena sa dostala veľmi vysoko v korporáciách. Pracovne dosiahla veľmi veľa a kde kto jej mohol závidieť. A predsa na konci života, si kládla otázku po šťastí.

„Škoda, že som si nedovolila byť šťastnejšia.“ To je Rosemaryn odkaz pre nás. Pracovne dosiahla prakticky všetko. A predsa nebola šťastná. Práca a úspechy v nej nedokázali naplniť všetky túžby, ktoré v sebe nosila. A hlavne, šťastie je odmenou za to že žijeme svoj život. A ona ten svoj nežila. Po nevydarenom manželstve sa uplna na prácu a nič viac nemala. Práca ju podporovala v pracovnom výkone a zároveň ju čoraz viac odvádzala od seba. Prestala myslieť a cítiť ako originálna a jedinečná bytosť. Práca ju pohltila. Prestala hľadať svoje šťastie.

Bez ohľadu na to, akú máte prácu, môžete dať do nej kus seba, ak neprestanete žiť. Môžete jej dať svoj rukopis. Hlavne ak neprestanete žiť a práca bude len jednou kolonkou v tabuľke života.

.

Keď sa to tak vezme, prakticky nikto na konci neľutuje, že nenasporil xy miliónov, že sa nestal neviem akým riaditeľom a veľa iných v podstate prázdnych a nepodstatných vecí, pre ktoré počas života ideme pomaly umierať, aby sme nakoniec zistili, že nestáli za veľa. To čo naozaj ľutujeme, nie sú materiálne veci. Ľutujeme, že sme neboli sami sebou, že sme nerozvíjali seba a tým nesmerovali za šťastím. Ľutujeme, že sme viac nemilovali a veľa pracovali. A že sme nemali viac času na ľudí, ktorí stoja okolo nás. Všetko sú to v podstate veľmi príjemné veci. Za ktoré sa oplatí žiť a aj zomierať. Je pravda, že treba platiť účty. Najťažšie je naozaj pracovať tak, aby sme prežili. Ale aj tu sa vynára otázka, čo k životu naozaj potrebujeme. Ak by sme zmenili priority a uskromnili sa, možno by sme zistili, že nepotrebujeme až tak veľa a že si môžeme dovoliť aj horšie platenú prácu výmenou za to, že bude zaujímavá, nebudeme toľko cestovať, alebo že budeme viac času s rodinou…

Ak čítate tento text, pravdepodobne máte ešte veľa rokov pred sebou. Môžete prehodnotiť svoj život a pozmeniť ho tak, aby ste na konci svojho života nemuseli ľutovať, že ste nežili tak, ako ste chceli. Čoho pred smrťou najviac ľutujeme, sa tak mení na príležitosť prežiť život tak, aby sme odchádzali spokojní s tým, ako sme žili…

Bronnie vo svojej knihe prináša množstvo príbehov. Nielen týchto päť. A popri tom rozvíja a prináša svoj vlastný príbeh hľadania, ktorý bol obohatený hľadaním iných. Vďaka príbehom – tých ktorých sprevádzala, objavila aj seba a dosiahla pokoj. Smrť sa v jej prípade stala mementom. Tak ako kedysi. A môže sa stať aj pre nás. Smrť ako príležitosť usporiadať si priority a nezapratať svoj život nepodstatnými vecami. Prežite zvyšok svojho života tak, aby ste neľutovali…

Lidi na smrtelné posteli zpovídala australská písničkářka Bronnie Ware a jejich zkušenosti zaznamenala ve světovém bestseller: Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Bronnie nás na stránkách své knihy provází myšlenkami převážně starých, ale i mladých lidí, kterým ve chvíli rozhovorů zbývaly poslední týdny nebo měsíce života.

Pěstujte pravá přátelství

Žijeme v době, která se točí především kolem povinností, ať už v zaměstnání nebo doma. Málokdo z nás dokáže v životě najít rovnováhu mezi prací a zábavou. Řada z nás si myslí, že zábava je zbytečně promrhaný čas, který se dá využít mnohem efektivněji. K čemu vám ale budou peníze a postup na kariérním žebříčku, až budete ležet na smrtelné posteli? Spolu s autorkou knihy si myslím, že v tu chvíli pro nás bude mnohem lepší a důležitější mít kolem sebe přátele, se kterými jsme sdíleli kus života.

„Společná minulost a porozumění vám poskytne útěchu, když dojdete na konec cesty.“

Žijte podle svého srdce

Řada autorčiných pacientů naříkala nad uplynulým životem, který jakoby ani nebyl jejich vlastní. Nechápali, proč nešli za svými sny, a proklínali sebe i ostatní za to, že žili život někoho jiného. Když už teď měli odvahu na to se vzepřít, bylo pozdě. Smrt klepala na dveře. A tak prostřednictvím této knihy vzkazují tito ponaučení umírající všem, kteří ještě mají čas otočit své životy tím správným směrem:

„Žijte tak, jak to sami cítíte, a nestarejte se o to, co si myslí ostatní.“

Projevujte lásku i nahlas

Pokud jednou odejdete bez toho, abyste řekli svým nejbližším, jak moc je máte rádi, je to jako byste si s sebou vzali poklad, který už nikdy nikdo nenajde. A vám se také bude ze světa těžko odcházet, pokud neuslyšíte slova, na která jste čekali celý život. Pokud nahlas vyjádříme své city, neděláme ze sebe slabochy, naopak. Posílí to nás i druhé a navíc ještě odvalíme z cesty jeden z balvanů, který nám brání v odchodu ze života.

Autorka knihy se zde zamýšlí nad otevřeností lidské duše v době dětství a dospělosti, když píše, že jsme si „vytvořili společnost, kde jsou dospělí osamocení a oddělení. Pracovat společně, vyjadřovat své city a mít radost bylo pro děti, naprosto přirozené. Sice jsem byla smutná z toho, že dospělí tuto schopnost být otevření ztratili, ale zároveň mi to přinášelo naději. Pokud jsme kdysi také byli takoví, což pro nás všechny určitě v různé míře platilo, tak se snad dokážeme naučit být takoví znovu.“

Žijte současným okamžikem

Řada z nás žije stále nebezpečně ukotvená v minulosti, kterou už nemůžeme změnit. Do velké míry navíc upíráme své touhy také do budoucnosti, a tak nám život pomalu a nevědomě utíká mezi prsty.

V knize o tomto lidském neduhu jedna z umírajících pacientek říká:„Jistěže je důležité pracovat na tom, aby člověk našel svůj smysl života a v rámci svých možností něčím světu přispěl. Ale aby vaše štěstí záviselo na konečném výsledku, to není pravá cesta. Vděčnost za každý den na této cestě je klíčem k tomu, abychom rozeznali a prožili štěstí hned teď. Ne až se dostaví výsledek, odejdete do důchodu, nebo až se stane tohle nebo tamto.“

„Nemyslete na minulost ani na budoucnost. Štěstí je právě teď.“

Vykročte z pohodlí ke změně

Kolikrát si třeba i vy říkáte, že změníte tohle nebo tamto, protože víte, že taková změna vám přinese štěstí. Uvědomujete si, že vás náhlá a velká změna bude bolet, ale také víte, že vám přinese kýžené ovoce. Přesto se stává, že bolestivou, ale přínosnou změnu odsouváte na neurčito a dále raději spočíváte v bezútěšném, ale zajetém pohodlí. Lidé si zkrátka vytvořili své vlastní pasti, které po léta rostou a sílí. Dají se ale překonat, jen mít tu správnou motivaci a výdrž. A co vyhrajete, když zkusíte překonat sami sebe? Štěstí na celý zbytek života.

Sama Bronnie Ware o tom ve své knize píše: „Chce to statečnost, když chceme dosáhnout velkých změn. Čím déle zůstáváme v nevhodném prostředí a zůstáváme jeho obrazem, tím déle si upíráme příležitost poznat skutečné štěstí a uspokojení. Život je příliš krátký na to, abychom ho jen pozorovali, jak nás míjí, a to jenom kvůli strachu, nad kterým se dá zvítězit, když mu budeme čelit.“

Jakoby každý den byl poslední

My lidé jsme si zkrátka zvykli kolikrát jen přežívat ve zdánlivě bezpečném koutě vnitřního světa. Bojíme se vzdát svých jistot a vydat se vstříc novým dobrodružstvím, které mohou posílit naši duši. Kniha spisovatelky Bronnie Ware vyzývá ve všech svých kapitolách k vymanění se ze stereotypu, který nám v hloubi duše nevyhovuje.

Nabádá nás k pravému vychutnávání života, který utíká mnohem rychleji, než si myslíme. Chcete někomu říct, jak moc vám na něm záleží? Láká vás plnit si konečně jen své vlastní sny? Chcete udělat něco příjemně bláznivého, na co vás doposud nestačila odvaha? Udělejte to, dokud je čas.

Jen s odvalenými balvany pro vás jednou odchod ze života ztratí nálepku jeho promarnění… A tak zkrátka žijte – naplno a bez zábran. Jako by každý den měl být tím posledním.

Jarmila Flaková

www.sidonie-casopis.cz/5-veci-kterych-pred-smrti-nejvic-litujeme/