Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Ware, Bronnie

Portál, 2012

385 Kč327 Kč

Skladem

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Kniha čerpá z osobní zkušenosti autorky, která několik let působila v paliativní péči. Setkání s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti naléhavě otevřela palčivá osobní témata a možná trochu pozapomenuté hodnoty, proměnila i její vlastní život. Rozhovory s umírajícími naznačily několik hlavních směrů lítosti – kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých, kéž bych tolik nepracoval, kéž bych měl odvahu vyjádřit své city, kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli, kéž bych si dovolil být šťastnější… Příběhy lidí loučících se se životem se prolínají s osobním příběhem autorky, hledající pozitivní smysl plného prožívání přítomnosti při stejně plném vědomí vlastní konečnosti.
Bronnie Ware je australská písničkářka, prošla řadou zaměstnání, několik let se věnovala paliativní péči. Původní anglické vydání knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme (The Top Five Regrets of the Dying) se stalo světovým bestsellerem.

Knihu můžete koupit také jako audioknihu na CD a také jako e-knihu.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Překladatel:Bartošková, Linda

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-0168-7

  • Počet stran / vazba:312 / Brožovaná

  • Rok vydání:2012

  • Kód:14501901

  • EAN:9788026201687

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze


  • Ware, Bronnie: Čeho před smrtí nejvíce litujeme - autor recenze: Jana

    https://www.psyhub.cz/litrevue/temamesice/brezen-2021-truchleni-a-smrt/

    V této recenzi budu velmi upřímná, tak jak si to kniha právem zaslouží. Plakala jsem, smála jsem se, přemýšlela jsem... a pořád přemýšlím – opravdu se jedná o zajímavou knihu. Nevychází ze žádné teorie ani žádné teorie sama nevytváří. Popisuje čtivým až románovým způsobem pestrý život autorky, která se mimo jiné dostala i k paliativní péči (nebo k dobrovolnictví v ženské věznici). Na základě svých zkušeností s pečovatelstvím popisuje příběhy svých klientů a se čtenářem tak sdílí jak životní moudra (ne vždy) starých, umírajících lidí, tak i vlastní postřehy a úvahy. Jednotlivé příběhy slučuje do pěti kapitol – 5 věcí, kterých její klienti před smrtí nejvíce litovali. Bronnie ke smrti přistupuje velmi citlivě a jemně, čehož si na celé její práci nejvíce vážím. Možná by někomu mohl lézt na nervy její až alternativní způsob života, ale sama vždy zdůrazňuje, že je důležité najít si to své a respektovat i ostatní v jejich volbě. Takže pokud Vás zajímá téma smrti nebo i paliativní péče, tato kniha může být opravdu zajímavým zpestřením a věřím, že se Vás může alespoň lehce dotknout tak, jak se dotknula mě. Říká se, že zkušenost je nepřenosná, ale tato kniha mi opravdu hodně dala. Děkuji, Bronnie! P.S. kniha má i audio verzi.

    - 05.05.2021


  • Ware, Bronnie: Čeho před smrtí nejvíce litujeme - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA

    https://dennikn.sk/blog/2213377/co-pred-smrtou-najviac-lutujeme/?ref=list

    Kedysi bola smrť bežným návštevníkom našich domovov. Rodiny žili pokope vo viacgeneračných domoch. Veľa detí sa rodilo a väčšina z nich zomrela skôr, než dosiahla dospelosť. A ten kto zomrel, ostával v rodine až do poslednej chvíle (až do pohrebu). Smrť bola vnímaná ako niečo, čo k životu patrí. Nebola v tom fascinácia smrťou – nikto nechcel zomrieť. Skôr to bolo o prijatí faktu – raz zomrieme, len nevieme kedy. Táto informácia a jej neustále pripomínanie pomáhalo žiť život naplno. Dnes sa so smrťou dostávame do kontaktu vo veku 30 – 40 rokov, kedy prežívame krízu stredného veku a kedy vo väčšej miere začnú z našich životov začnú miznúť ľudia, ktorých máme radi. Po prvotnom šoku, to ako tak predýchame. A znovu upadneme do všednosti. Dalšie zamyslenie nad smrťou prichádza až v starobe, často práve krátko pred smrťou. Mnohí až tu si dajú do poriadku hodnoty a priority. Usporiadajú si život, dokonca sa zmieria s mnohými. Ale už im neostáva čas prežiť to inak. Práve v takomto prostredí vznikla kniha Čoho před smrtí nejvíce litujeme od Bronnie Ware, ktorú si dnes priblížime…

    Žiť život podľa seba

    Grace viedla život, aký sa od nej čakal. Bola naplno manželkou, matkou a udržovateľkou domáceho krbu. Mala za sebou päťdesiat rokov manželstva. Po odchode manžela, začala žiť život, aký už dávno chcela. Začala veľa cestovať a bez pochýb si užívala aj slobodu. Mala ešte veľa plánov a snov keď …

    V jej živote sa bili dve veci. Jednak dlho nerobila to, čo chcela a zároveň žila vo vzťahu, ktorý ju nenapĺňal. A teraz na konci, keď zistila že zomiera si kládla otázku: „prečo som už dávno neurobila to, čo som chcela?“ Nikdy nedovoľte nikomu, aby Vám zabránil robiť to, čo chcete! To bol jej odkaz, ktorý mi na konci odovzdala.

    Tu nejde o to, že vo vzťahu sa netreba obetovať. Ona sa však obetovala stále a prestala žiť svoj život. Celý čas žila len tak, ako chcel ten druhý. Je jedno, či je dôvodom strach, alebo očakávania spoločnosti. Nedovoľte iným, aby Vám hovorili ako máte žiť! Keď na to príde, na konci ľutujeme to, že sme nežili podľa seba a že sme dovolili iným, aby nám diktovali ako budeme žiť.

    Nepracovať tak tvrdo

    John patril k tým typom, ktorý chodia domov prespávať, alebo ak sú doma, tak hlavu majú v práci. Pracoval tvrdo a nemal veľa času na svoju rodinu a manželku. Pracoval tvrdo, aj keď už nemusel.

    Už mohol odísť na dôchodok, ale stále pracoval ďalej. Napĺňalo ho to, to áno. Ale žil, akoby mal len prácu. Deti už dávno odišli z domu. Jeho manželka túžila, aby aspoň na dôchodku mali viac času pre seba a začali cestovať. Keď ho k tomu nakoniec „dokopala“, diagnostikovali jej smrteľné ochorenie, ktorému onedlho podľahla a John zostal sám.

    „Nežite tak, aby ste potom ľutovali, že ste príliš veľa pracovali!“ To bol Johnov odkaz pre mňa a všetkým, ktorý toto budú čítať. Práca je dôležitá, ale sú priority, ktoré sú dôležitejšie. Nedávajte prácu na miesto, ktoré jej nepatrí.

    Byť zraniteľný

    Aj Jozef patril k mužom, ktorí zasvätili svoj život práci – aby manželke, rodine, ale aj vnúčatám nič nechýbalo. Svojou prácou dokázal všetkých zabezpečiť. Teraz keď umieral, keď tu mal zanechať manželku a deti s vnúčatami, trápilo ho, že veľa pracoval. Ale ešte viac ho trápilo, že kvôli práci nemal dosť času na manželku, deti a vnúčatá.

    Tým že nanich nemal čas, nedovolil im, aby si s ním vybudovali vzťah, aby sa každému nechal spoznať a aby sa nebál ukázať seba, kým naozaj je, čo si myslí a čo cíti. Nedovolil iným, aby ho spoznali a vlastne ani nemali kedy – stále bol v práci.

    „Strašne som sa bál dať najavo svoje city. A tak som pracoval a pracoval a držal si rodinu od tela. Nezaslúžili si byť tak sami. Teraz ľutujem, že ma vlastne nespoznali…“ To bol Jozefov odkaz premňa a aj ostatným.

    Obetovať sa pre iných, je pekné. Ale viac ich obohatí človek, než jeho peniaze. To ľudské pretrvá a ostane v nich žiť. To materiálne. Mnohí pre peniaze prestanú milovať, ale láska je tým, čo pretrvá. Ľutoval, že viac nemiloval. Keď odišiel, ostatní ľutovali, že ho viac nemilovali. Nečakajte.

    Priateľstvo nadovšetko

    Doris na starobu zostala sama. Jej dcéra žila na inom kontinente. Ona popri práci, ale aj živote postupne postrácala kontakty na priateľov, až sa nakoniec ocitla sama v domove dôchodcov. Jej dcéra ju občas prišla navštíviť. A to bolo tak všetko. Mnohí priatelia už zomreli a s ostatnými stratila kontakt. Žila tak rýchlo, až zostala sama.

    „Predstavujete si, že priatelia budú stále nablízku. Lenže život ide ďalej a zrazu zistíe, že nemáte nikoho, kto vám rozumie, alebo kto vie niečo o vašom živote. Najviac je mi ľúto za priateľmi.“ To je Dorisin odkaz pre mňa, aj pre nás.

    Často nevieme doceniť priateľstvo. Vnímame ho ako doplnok k práci a k manželstvu. Hoci je veľa vecí, ktoré sa realizujú a napĺňajú práve vďaka nemu. Je jedným z úlomkov, ktoré by v našom živote nikdy nemali chýbať.

    Nikdy nedovoľte okolnostiam, aby Vás obrali o čas, ktorý potrebujete pre získanie a udržanie priateľstva. Priateľstvo je pokladom pre našu dušu.

    Byť štastný

    Rosemary nezažila dobré manželstvo. Po jednej z niekoľkých bitiek sa zbalila a odišla. A na vzťah s mužmi zanevrela. Už nedokázala veriť vo vzťah dvoch. Venovala všetku svoju energiu práci a ako žena sa dostala veľmi vysoko v korporáciách. Pracovne dosiahla veľmi veľa a kde kto jej mohol závidieť. A predsa na konci života, si kládla otázku po šťastí.

    „Škoda, že som si nedovolila byť šťastnejšia.“ To je Rosemaryn odkaz pre nás. Pracovne dosiahla prakticky všetko. A predsa nebola šťastná. Práca a úspechy v nej nedokázali naplniť všetky túžby, ktoré v sebe nosila. A hlavne, šťastie je odmenou za to že žijeme svoj život. A ona ten svoj nežila. Po nevydarenom manželstve sa uplna na prácu a nič viac nemala. Práca ju podporovala v pracovnom výkone a zároveň ju čoraz viac odvádzala od seba. Prestala myslieť a cítiť ako originálna a jedinečná bytosť. Práca ju pohltila. Prestala hľadať svoje šťastie.

    Bez ohľadu na to, akú máte prácu, môžete dať do nej kus seba, ak neprestanete žiť. Môžete jej dať svoj rukopis. Hlavne ak neprestanete žiť a práca bude len jednou kolonkou v tabuľke života.

    .

    Keď sa to tak vezme, prakticky nikto na konci neľutuje, že nenasporil xy miliónov, že sa nestal neviem akým riaditeľom a veľa iných v podstate prázdnych a nepodstatných vecí, pre ktoré počas života ideme pomaly umierať, aby sme nakoniec zistili, že nestáli za veľa. To čo naozaj ľutujeme, nie sú materiálne veci. Ľutujeme, že sme neboli sami sebou, že sme nerozvíjali seba a tým nesmerovali za šťastím. Ľutujeme, že sme viac nemilovali a veľa pracovali. A že sme nemali viac času na ľudí, ktorí stoja okolo nás. Všetko sú to v podstate veľmi príjemné veci. Za ktoré sa oplatí žiť a aj zomierať. Je pravda, že treba platiť účty. Najťažšie je naozaj pracovať tak, aby sme prežili. Ale aj tu sa vynára otázka, čo k životu naozaj potrebujeme. Ak by sme zmenili priority a uskromnili sa, možno by sme zistili, že nepotrebujeme až tak veľa a že si môžeme dovoliť aj horšie platenú prácu výmenou za to, že bude zaujímavá, nebudeme toľko cestovať, alebo že budeme viac času s rodinou…

    Ak čítate tento text, pravdepodobne máte ešte veľa rokov pred sebou. Môžete prehodnotiť svoj život a pozmeniť ho tak, aby ste na konci svojho života nemuseli ľutovať, že ste nežili tak, ako ste chceli. Čoho pred smrťou najviac ľutujeme, sa tak mení na príležitosť prežiť život tak, aby sme odchádzali spokojní s tým, ako sme žili…

    Bronnie vo svojej knihe prináša množstvo príbehov. Nielen týchto päť. A popri tom rozvíja a prináša svoj vlastný príbeh hľadania, ktorý bol obohatený hľadaním iných. Vďaka príbehom – tých ktorých sprevádzala, objavila aj seba a dosiahla pokoj. Smrť sa v jej prípade stala mementom. Tak ako kedysi. A môže sa stať aj pre nás. Smrť ako príležitosť usporiadať si priority a nezapratať svoj život nepodstatnými vecami. Prežite zvyšok svojho života tak, aby ste neľutovali…

    - 08.03.2021

  • Lidi na smrtelné posteli zpovídala australská písničkářka Bronnie Ware a jejich zkušenosti zaznamenala ve světovém bestseller: Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Bronnie nás na stránkách své knihy provází myšlenkami převážně starých, ale i mladých lidí, kterým ve chvíli rozhovorů zbývaly poslední týdny nebo měsíce života.

    Pěstujte pravá přátelství

    Žijeme v době, která se točí především kolem povinností, ať už v zaměstnání nebo doma. Málokdo z nás dokáže v životě najít rovnováhu mezi prací a zábavou. Řada z nás si myslí, že zábava je zbytečně promrhaný čas, který se dá využít mnohem efektivněji. K čemu vám ale budou peníze a postup na kariérním žebříčku, až budete ležet na smrtelné posteli? Spolu s autorkou knihy si myslím, že v tu chvíli pro nás bude mnohem lepší a důležitější mít kolem sebe přátele, se kterými jsme sdíleli kus života.

    „Společná minulost a porozumění vám poskytne útěchu, když dojdete na konec cesty.“

    Žijte podle svého srdce

    Řada autorčiných pacientů naříkala nad uplynulým životem, který jakoby ani nebyl jejich vlastní. Nechápali, proč nešli za svými sny, a proklínali sebe i ostatní za to, že žili život někoho jiného. Když už teď měli odvahu na to se vzepřít, bylo pozdě. Smrt klepala na dveře. A tak prostřednictvím této knihy vzkazují tito ponaučení umírající všem, kteří ještě mají čas otočit své životy tím správným směrem:

    „Žijte tak, jak to sami cítíte, a nestarejte se o to, co si myslí ostatní.“

    Projevujte lásku i nahlas

    Pokud jednou odejdete bez toho, abyste řekli svým nejbližším, jak moc je máte rádi, je to jako byste si s sebou vzali poklad, který už nikdy nikdo nenajde. A vám se také bude ze světa těžko odcházet, pokud neuslyšíte slova, na která jste čekali celý život. Pokud nahlas vyjádříme své city, neděláme ze sebe slabochy, naopak. Posílí to nás i druhé a navíc ještě odvalíme z cesty jeden z balvanů, který nám brání v odchodu ze života.

    Autorka knihy se zde zamýšlí nad otevřeností lidské duše v době dětství a dospělosti, když píše, že jsme si „vytvořili společnost, kde jsou dospělí osamocení a oddělení. Pracovat společně, vyjadřovat své city a mít radost bylo pro děti, naprosto přirozené. Sice jsem byla smutná z toho, že dospělí tuto schopnost být otevření ztratili, ale zároveň mi to přinášelo naději. Pokud jsme kdysi také byli takoví, což pro nás všechny určitě v různé míře platilo, tak se snad dokážeme naučit být takoví znovu.“

    Žijte současným okamžikem

    Řada z nás žije stále nebezpečně ukotvená v minulosti, kterou už nemůžeme změnit. Do velké míry navíc upíráme své touhy také do budoucnosti, a tak nám život pomalu a nevědomě utíká mezi prsty.

    V knize o tomto lidském neduhu jedna z umírajících pacientek říká:„Jistěže je důležité pracovat na tom, aby člověk našel svůj smysl života a v rámci svých možností něčím světu přispěl. Ale aby vaše štěstí záviselo na konečném výsledku, to není pravá cesta. Vděčnost za každý den na této cestě je klíčem k tomu, abychom rozeznali a prožili štěstí hned teď. Ne až se dostaví výsledek, odejdete do důchodu, nebo až se stane tohle nebo tamto.“

    „Nemyslete na minulost ani na budoucnost. Štěstí je právě teď.“

    Vykročte z pohodlí ke změně

    Kolikrát si třeba i vy říkáte, že změníte tohle nebo tamto, protože víte, že taková změna vám přinese štěstí. Uvědomujete si, že vás náhlá a velká změna bude bolet, ale také víte, že vám přinese kýžené ovoce. Přesto se stává, že bolestivou, ale přínosnou změnu odsouváte na neurčito a dále raději spočíváte v bezútěšném, ale zajetém pohodlí. Lidé si zkrátka vytvořili své vlastní pasti, které po léta rostou a sílí. Dají se ale překonat, jen mít tu správnou motivaci a výdrž. A co vyhrajete, když zkusíte překonat sami sebe? Štěstí na celý zbytek života.

    Sama Bronnie Ware o tom ve své knize píše: „Chce to statečnost, když chceme dosáhnout velkých změn. Čím déle zůstáváme v nevhodném prostředí a zůstáváme jeho obrazem, tím déle si upíráme příležitost poznat skutečné štěstí a uspokojení. Život je příliš krátký na to, abychom ho jen pozorovali, jak nás míjí, a to jenom kvůli strachu, nad kterým se dá zvítězit, když mu budeme čelit.“

    Jakoby každý den byl poslední

    My lidé jsme si zkrátka zvykli kolikrát jen přežívat ve zdánlivě bezpečném koutě vnitřního světa. Bojíme se vzdát svých jistot a vydat se vstříc novým dobrodružstvím, které mohou posílit naši duši. Kniha spisovatelky Bronnie Ware vyzývá ve všech svých kapitolách k vymanění se ze stereotypu, který nám v hloubi duše nevyhovuje.

    Nabádá nás k pravému vychutnávání života, který utíká mnohem rychleji, než si myslíme. Chcete někomu říct, jak moc vám na něm záleží? Láká vás plnit si konečně jen své vlastní sny? Chcete udělat něco příjemně bláznivého, na co vás doposud nestačila odvaha? Udělejte to, dokud je čas.

    Jen s odvalenými balvany pro vás jednou odchod ze života ztratí nálepku jeho promarnění… A tak zkrátka žijte – naplno a bez zábran. Jako by každý den měl být tím posledním.

    Jarmila Flaková

    www.sidonie-casopis.cz/5-veci-kterych-pred-smrti-nejvic-litujeme/

    - 13.11.2017

  • - 17.12.2013

Další informace

ROZHOVOR S BRONNIE WARE

KE KNIZE ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

Vyslechla jste spoustu příběhů lítosti. Čeho vy sama nejvíc litujete a jak se s tím vyrovnáváte?
I když bych některé věci v minulosti udělala jinak, naučila jsem se pracovat víc se soucitem než s lítostí. Je laskavější mít sama se sebou soucit, než se krutě soudit a litovat.

Proč si myslíte, že cítíme lítost za to, co jsme vědomě udělali, i za to, co jsme neudělali? Odkud pochází to nutkání “cítit lítost”?

To, co jsme udělali i neudělali, má své odezvy a ohlédnutí nazpět nám často prozrazuje, o co vlastně šlo. Pocit lítosti je jednou z forem sebehodnocení, která pramení z bilancování.

Jakou radu máte pro ty, kteří hledají smysl života?

Poslouchejte své srdce. To, co potřebujete vědět, vypluje na povrch v tichých a klidných chvílích, ne když se budete nutit. Buďte dost odvážní a věřte si při každém kroku. Nemusíte přesně rozumět tomu, co a proč se děje. Ale věřte tomu, že vaše srdce vás povede správným směrem.

Lidé velmi často litují toho, že neudržovali kontakty se svými přáteli. Jaká je podle vás role sociálních médií a blogů ve vytváření kontaktů? Jak vám pomohl blog v získávání nových kontaktů?

Sociální media a blogování zmenšují svět a spojují stejně smýšlející lidi. Kontakty, které tu vznikají, dělají život bohatším. Mohou, anebo nemusejí se z nich stát skutečná, fyzická přátelství. Kdyby nebylo internetu, tyto vztahy by nikdy nevznikly. Mají svoji váhu, ovlivňují naše životy a nabízejí podporu lidem, kteří hledají druhé s ohledem na své možnosti.

Pro mě osobně je největším uspokojením vědomí, že si sama vážím své práce. Skutečnost, že hodně lidí se k té práci přidává, mě hřeje a připomíná mi, jak mnoho z nás smýšlí podobně bez ohledu na kulturní rozdíly. Znovu se tak utvrzuji v tom, že jsou tu další lidé, kteří se nebojí pozitivní a vědomé změny, a to mě současně inspiruje.

Můžete říci, jaká rozhodnutí jste udělala, abyste žila bohatší a rozmanitější život? Jaké volby jste musela podstoupit, abyste se posunula dopředu, i přesto, že vás okolí zrazovalo?

Každý projev víry, který jsem učinila, a bylo jich hodně, obohatil můj život, i když se někdy neobjevil ve správný čas. Věřit si může vyžadovat velkou odvahu, ale také to nabízí překvapení a možnost vydat se novým směrem, který nemusí být vždycky hned zřejmý.

Opustit práci v bance bylo mým prvním skokem do neznáma. Lidé mi říkali, že jsem blázen, když se vzdávám tak “dobrého a bezpečného” místa v době, kdy přichází recese, že bych si měla držet stálý příjem a vůbec že jsem cvok, když chci odejít ze zaměstnání, a přitom nevím, kde skončím. O měsíc později už jsem bydlela na nádherném tropickém ostrově a měla jsem práci na plný úvazek. Volné dny jsem trávila putováním po krásných deštných lesích, potápěním nebo sledováním velkolepých západů slunce, jaké jsem si předtím nedokázala představit. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Moje odvaha byla odměněna.

Jaká “malá hrdinství” se snažíte dělat každý den, abyste zůstala sama sebou?

Meditace mi pomáhá zůstat v kontaktu se sebou samou a s mojí vnitřní pravdou. Žít mimo názory ostatních je skutečný projev hrdinství, žít život, který mi dává smysl, i když mě to někdy vystavuje negativním soudům. Nesoudit se je také projevem svobody.

Když jsem četla vaši knihu, vzpomněla jsem si na rčení, které vyjadřuje promarněné příležitosti: “pozdě bycha honit”. Co si myslíte o tom, že dveře, které se jednou zavřou, už zůstanou zavřené navždy?

Rčení “pozdě bycha honit” je samozřejmě cítit lítostí a zmařenými příležitostmi. Je to také hodnocení, proto mě to vrací zpátky k soucitu. Raději než soudit sebe nebo ostatní nebo žít s pocitem lítosti, měli bychom pomocí soucitu přijmout to, jací jsme byli dříve a jací jsme teď. To samé platí pro hodnocení ostatních.

Ze své zkušenosti vím, že když jsou nějaké dveře navždy zavřené, je nejlepší čas poohlédnout se po nových dveřích. A je jich vždycky dost! Občas děkuji za to, že se za mnou některé dveře zavřely, nebo jsem se do nich dokonce vůbec nedostala, i když mě to tehdy trápilo. To jsou chvíle, kdy víra a odvaha vzdát se něčeho jsou nejvíc potřeba. A taky to jsou chvíle, když život přináší ta nejlepší překvapení.

Pracovala jste s několika zajímavými sociálními skupinami. Můžete říci, co vás táhne ke skupinám lidí, kteří jsou často pro společnost neviditelní, např. vězenkyně nebo senioři? Co vás nutí vyhledávat vztahy s lidmi, kteří jsou v určitém slova smyslu opomíjení?

Myslím, že jsem bytostný lidumil, takže si všímám všech vrstev společnosti včetně těch, které většina nechává stranou zájmu. Věřím v hodnotu každého člověka. Každý člověk má také svůj osobní příběh, který může vyprávět a z něhož se můžeme něco naučit.

Litují lidé nějakých běžných věcí, které se týkají lásky, sexu nebo vztahů?

Mezi nejčastější patří lítost nad tím, že lidé neměli dost odvahy říci druhým, že je milují nebo si jich váží.

A s tím souvisí i přání mluvit otevřeně. Slyšela jsem, že v jakémsi výzkumu v Anglii někteří lidé litovali, že si neužili vice sexu. U svých klientů jsem se s tím nikdy nesetkala. Možná si to mysleli, ale nikdy mi to neřekli. Několik klientů se vyjádřilo, že v oblasti sexu se k sobě měli chovat s větší sebeúctou.

Zdroj: Hay House Publishersm, www.hayhouse.co.uk

Překlad: Jitka Pourová

Tisková zpráva

Videorozhovor s autorkou

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)