Kniha měsíce 2018-10Nedostupný otecPsychologie - komiksový úvod

Kniha měsíce 2018-10Nedostupný otecPsychologie - komiksový úvod
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Vaše cena s DPH
385 Kč 347 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Překladatel
Bartošková, Linda
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0168-7
Počet stran / vazba
312 / Brožovaná
Rok vydání
2012
Kód
14501901
EAN
9788026201687
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha čerpá z osobní zkušenosti autorky, která několik let působila v paliativní péči. Setkání s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti naléhavě otevřela palčivá osobní témata a možná trochu pozapomenuté hodnoty, proměnila i její vlastní život. Rozhovory s umírajícími naznačily několik hlavních směrů lítosti – kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých, kéž bych tolik nepracoval, kéž bych měl odvahu vyjádřit své city, kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli, kéž bych si dovolil být šťastnější… Příběhy lidí loučících se se životem se prolínají s osobním příběhem autorky, hledající pozitivní smysl plného prožívání přítomnosti při stejně plném vědomí vlastní konečnosti.
Bronnie Ware je australská písničkářka, prošla řadou zaměstnání, několik let se věnovala paliativní péči. Původní anglické vydání knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme (The Top Five Regrets of the Dying) se stalo světovým bestsellerem.

Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Čeho před smrtí nejvíce litujeme
13.11.2017

Lidi na smrtelné posteli zpovídala australská písničkářka Bronnie Ware a jejich zkušenosti zaznamenala ve světovém bestseller: Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Bronnie nás na stránkách své knihy provází myšlenkami převážně starých, ale i mladých lidí, kterým ve chvíli rozhovorů zbývaly poslední týdny nebo měsíce života.

Pěstujte pravá přátelství

Žijeme v době, která se točí především kolem povinností, ať už v zaměstnání nebo doma. Málokdo z nás dokáže v životě najít rovnováhu mezi prací a zábavou. Řada z nás si myslí, že zábava je zbytečně promrhaný čas, který se dá využít mnohem efektivněji. K čemu vám ale budou peníze a postup na kariérním žebříčku, až budete ležet na smrtelné posteli? Spolu s autorkou knihy si myslím, že v tu chvíli pro nás bude mnohem lepší a důležitější mít kolem sebe přátele, se kterými jsme sdíleli kus života.

„Společná minulost a porozumění vám poskytne útěchu, když dojdete na konec cesty.“

Žijte podle svého srdce

Řada autorčiných pacientů naříkala nad uplynulým životem, který jakoby ani nebyl jejich vlastní. Nechápali, proč nešli za svými sny, a proklínali sebe i ostatní za to, že žili život někoho jiného. Když už teď měli odvahu na to se vzepřít, bylo pozdě. Smrt klepala na dveře. A tak prostřednictvím této knihy vzkazují tito ponaučení umírající všem, kteří ještě mají čas otočit své životy tím správným směrem:

„Žijte tak, jak to sami cítíte, a nestarejte se o to, co si myslí ostatní.“

Projevujte lásku i nahlas

Pokud jednou odejdete bez toho, abyste řekli svým nejbližším, jak moc je máte rádi, je to jako byste si s sebou vzali poklad, který už nikdy nikdo nenajde. A vám se také bude ze světa těžko odcházet, pokud neuslyšíte slova, na která jste čekali celý život. Pokud nahlas vyjádříme své city, neděláme ze sebe slabochy, naopak. Posílí to nás i druhé a navíc ještě odvalíme z cesty jeden z balvanů, který nám brání v odchodu ze života.

Autorka knihy se zde zamýšlí nad otevřeností lidské duše v době dětství a dospělosti, když píše, že jsme si „vytvořili společnost, kde jsou dospělí osamocení a oddělení. Pracovat společně, vyjadřovat své city a mít radost bylo pro děti, naprosto přirozené. Sice jsem byla smutná z toho, že dospělí tuto schopnost být otevření ztratili, ale zároveň mi to přinášelo naději. Pokud jsme kdysi také byli takoví, což pro nás všechny určitě v různé míře platilo, tak se snad dokážeme naučit být takoví znovu.“

Žijte současným okamžikem

Řada z nás žije stále nebezpečně ukotvená v minulosti, kterou už nemůžeme změnit. Do velké míry navíc upíráme své touhy také do budoucnosti, a tak nám život pomalu a nevědomě utíká mezi prsty.

V knize o tomto lidském neduhu jedna z umírajících pacientek říká:„Jistěže je důležité pracovat na tom, aby člověk našel svůj smysl života a v rámci svých možností něčím světu přispěl. Ale aby vaše štěstí záviselo na konečném výsledku, to není pravá cesta. Vděčnost za každý den na této cestě je klíčem k tomu, abychom rozeznali a prožili štěstí hned teď. Ne až se dostaví výsledek, odejdete do důchodu, nebo až se stane tohle nebo tamto.“

„Nemyslete na minulost ani na budoucnost. Štěstí je právě teď.“

Vykročte z pohodlí ke změně

Kolikrát si třeba i vy říkáte, že změníte tohle nebo tamto, protože víte, že taková změna vám přinese štěstí. Uvědomujete si, že vás náhlá a velká změna bude bolet, ale také víte, že vám přinese kýžené ovoce. Přesto se stává, že bolestivou, ale přínosnou změnu odsouváte na neurčito a dále raději spočíváte v bezútěšném, ale zajetém pohodlí. Lidé si zkrátka vytvořili své vlastní pasti, které po léta rostou a sílí. Dají se ale překonat, jen mít tu správnou motivaci a výdrž. A co vyhrajete, když zkusíte překonat sami sebe? Štěstí na celý zbytek života.

Sama Bronnie Ware o tom ve své knize píše: „Chce to statečnost, když chceme dosáhnout velkých změn. Čím déle zůstáváme v nevhodném prostředí a zůstáváme jeho obrazem, tím déle si upíráme příležitost poznat skutečné štěstí a uspokojení. Život je příliš krátký na to, abychom ho jen pozorovali, jak nás míjí, a to jenom kvůli strachu, nad kterým se dá zvítězit, když mu budeme čelit.“

Jakoby každý den byl poslední

My lidé jsme si zkrátka zvykli kolikrát jen přežívat ve zdánlivě bezpečném koutě vnitřního světa. Bojíme se vzdát svých jistot a vydat se vstříc novým dobrodružstvím, které mohou posílit naši duši. Kniha spisovatelky Bronnie Ware vyzývá ve všech svých kapitolách k vymanění se ze stereotypu, který nám v hloubi duše nevyhovuje.

Nabádá nás k pravému vychutnávání života, který utíká mnohem rychleji, než si myslíme. Chcete někomu říct, jak moc vám na něm záleží? Láká vás plnit si konečně jen své vlastní sny? Chcete udělat něco příjemně bláznivého, na co vás doposud nestačila odvaha? Udělejte to, dokud je čas.

Jen s odvalenými balvany pro vás jednou odchod ze života ztratí nálepku jeho promarnění… A tak zkrátka žijte – naplno a bez zábran. Jako by každý den měl být tím posledním.

Jarmila Flaková

www.sidonie-casopis.cz/5-veci-kterych-pred-smrti-nejvic-litujeme/

17.12.2013
ROZHOVOR S BRONNIE WARE

KE KNIZE ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

Vyslechla jste spoustu příběhů lítosti. Čeho vy sama nejvíc litujete a jak se s tím vyrovnáváte?
I když bych některé věci v minulosti udělala jinak, naučila jsem se pracovat víc se soucitem než s lítostí. Je laskavější mít sama se sebou soucit, než se krutě soudit a litovat.

Proč si myslíte, že cítíme lítost za to, co jsme vědomě udělali, i za to, co jsme neudělali? Odkud pochází to nutkání “cítit lítost”?

To, co jsme udělali i neudělali, má své odezvy a ohlédnutí nazpět nám často prozrazuje, o co vlastně šlo. Pocit lítosti je jednou z forem sebehodnocení, která pramení z bilancování.

Jakou radu máte pro ty, kteří hledají smysl života?

Poslouchejte své srdce. To, co potřebujete vědět, vypluje na povrch v tichých a klidných chvílích, ne když se budete nutit. Buďte dost odvážní a věřte si při každém kroku. Nemusíte přesně rozumět tomu, co a proč se děje. Ale věřte tomu, že vaše srdce vás povede správným směrem.

Lidé velmi často litují toho, že neudržovali kontakty se svými přáteli. Jaká je podle vás role sociálních médií a blogů ve vytváření kontaktů? Jak vám pomohl blog v získávání nových kontaktů?

Sociální media a blogování zmenšují svět a spojují stejně smýšlející lidi. Kontakty, které tu vznikají, dělají život bohatším. Mohou, anebo nemusejí se z nich stát skutečná, fyzická přátelství. Kdyby nebylo internetu, tyto vztahy by nikdy nevznikly. Mají svoji váhu, ovlivňují naše životy a nabízejí podporu lidem, kteří hledají druhé s ohledem na své možnosti.

Pro mě osobně je největším uspokojením vědomí, že si sama vážím své práce. Skutečnost, že hodně lidí se k té práci přidává, mě hřeje a připomíná mi, jak mnoho z nás smýšlí podobně bez ohledu na kulturní rozdíly. Znovu se tak utvrzuji v tom, že jsou tu další lidé, kteří se nebojí pozitivní a vědomé změny, a to mě současně inspiruje.

Můžete říci, jaká rozhodnutí jste udělala, abyste žila bohatší a rozmanitější život? Jaké volby jste musela podstoupit, abyste se posunula dopředu, i přesto, že vás okolí zrazovalo?

Každý projev víry, který jsem učinila, a bylo jich hodně, obohatil můj život, i když se někdy neobjevil ve správný čas. Věřit si může vyžadovat velkou odvahu, ale také to nabízí překvapení a možnost vydat se novým směrem, který nemusí být vždycky hned zřejmý.

Opustit práci v bance bylo mým prvním skokem do neznáma. Lidé mi říkali, že jsem blázen, když se vzdávám tak “dobrého a bezpečného” místa v době, kdy přichází recese, že bych si měla držet stálý příjem a vůbec že jsem cvok, když chci odejít ze zaměstnání, a přitom nevím, kde skončím. O měsíc později už jsem bydlela na nádherném tropickém ostrově a měla jsem práci na plný úvazek. Volné dny jsem trávila putováním po krásných deštných lesích, potápěním nebo sledováním velkolepých západů slunce, jaké jsem si předtím nedokázala představit. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Moje odvaha byla odměněna.

Jaká “malá hrdinství” se snažíte dělat každý den, abyste zůstala sama sebou?

Meditace mi pomáhá zůstat v kontaktu se sebou samou a s mojí vnitřní pravdou. Žít mimo názory ostatních je skutečný projev hrdinství, žít život, který mi dává smysl, i když mě to někdy vystavuje negativním soudům. Nesoudit se je také projevem svobody.

Když jsem četla vaši knihu, vzpomněla jsem si na rčení, které vyjadřuje promarněné příležitosti: “pozdě bycha honit”. Co si myslíte o tom, že dveře, které se jednou zavřou, už zůstanou zavřené navždy?

Rčení “pozdě bycha honit” je samozřejmě cítit lítostí a zmařenými příležitostmi. Je to také hodnocení, proto mě to vrací zpátky k soucitu. Raději než soudit sebe nebo ostatní nebo žít s pocitem lítosti, měli bychom pomocí soucitu přijmout to, jací jsme byli dříve a jací jsme teď. To samé platí pro hodnocení ostatních.

Ze své zkušenosti vím, že když jsou nějaké dveře navždy zavřené, je nejlepší čas poohlédnout se po nových dveřích. A je jich vždycky dost! Občas děkuji za to, že se za mnou některé dveře zavřely, nebo jsem se do nich dokonce vůbec nedostala, i když mě to tehdy trápilo. To jsou chvíle, kdy víra a odvaha vzdát se něčeho jsou nejvíc potřeba. A taky to jsou chvíle, když život přináší ta nejlepší překvapení.

Pracovala jste s několika zajímavými sociálními skupinami. Můžete říci, co vás táhne ke skupinám lidí, kteří jsou často pro společnost neviditelní, např. vězenkyně nebo senioři? Co vás nutí vyhledávat vztahy s lidmi, kteří jsou v určitém slova smyslu opomíjení?

Myslím, že jsem bytostný lidumil, takže si všímám všech vrstev společnosti včetně těch, které většina nechává stranou zájmu. Věřím v hodnotu každého člověka. Každý člověk má také svůj osobní příběh, který může vyprávět a z něhož se můžeme něco naučit.

Litují lidé nějakých běžných věcí, které se týkají lásky, sexu nebo vztahů?

Mezi nejčastější patří lítost nad tím, že lidé neměli dost odvahy říci druhým, že je milují nebo si jich váží.

A s tím souvisí i přání mluvit otevřeně. Slyšela jsem, že v jakémsi výzkumu v Anglii někteří lidé litovali, že si neužili vice sexu. U svých klientů jsem se s tím nikdy nesetkala. Možná si to mysleli, ale nikdy mi to neřekli. Několik klientů se vyjádřilo, že v oblasti sexu se k sobě měli chovat s větší sebeúctou.

Zdroj: Hay House Publishersm, www.hayhouse.co.uk

Překlad: Jitka Pourová

Videorozhovor s autorkou