(Příběh o vůli překonat ztrátu řeči po cévní mozkové příhodě)

Tato drobná publikace z nakladatelství Portál je velká svým tématem. Je z části autobiografická, ale využívá i příběhy jiných lidí, kteří byli postiženi afázií (porucha myšlení, chápání a nacházení slov). Viktorie Bartoníčková pracovala jako letuška a po návratu z jedné prázdninové cesty ji postihla cévní mozková příhoda, po které nebyla schopná mluvit. V knížce se střídají dvě roviny vyprávění – myšlenky hlavní hrdinky po nehodě se vzpomínkami z práce letušky, zážitky z cest.

„Maithilí nám denně barvitě vychvaluje místní tržiště. Na indickém tržišti můžete podle jejích slov koupit všechno na světě kromě otce a matky. Propletly jsme se změtí ulic, až jsme se dostaly na majestátní bulvár Džaváharlála Néhrúa. Od stánku se závěsy nás pozoruje skupina do půl těla svlečených prodavačů. Někdo z nich hodil s pubertálním zachechtáním na zem práskací kuličku, takže přiopilá Marie nadskočila a zakopla o hromadu melounů a manga, které tu leží složené do cesty jako uhlí. Plně obtěžkány cukrovými melouny a banány všech velikostí prcháme zpátky do vily.“

U Viktorie se střídá odhodlání učit se znovu mluvit s depresí, že už to nikdy nebude takové jako před mrtvicí.

„Nastala doba, kdy mluvím pořád, a je mi jedno, jestli mě někdo poslouchá nebo ne. Musím docílit toho, aby mě posluchač, pokud možno vydržel poslouchat, aniž by řekl téměř všechno za mě, protože moje větná skladba je doslova pel-mel. Skoro každý člověk má tendenci doplnit slova, která chci říct a tím mě splete; nevím pak, jak mám pokračovat. Už nebrečím a nejsem vzteklá, když mi nejde něco říct. Přesto je pro mě každé slovo výzvou.“

Uvědomila jsem si, jak musí být velmi obtížné přijmout fakt, že už nikdy nebudu schopná mluvit tak souvisle jako dříve. Navíc na lidi, kteří se „neumějí vymáčknout“ mohou druzí, kteří neznají všechny souvislosti, pohlížet jako na hlupáky. Jak je těžké, když hlava člověku myslí a on není schopen své myšlenky formulovat. Nám, zdravým, někdy stačí, když někomu podrobně něco popisujeme a on nás stále nechápe. Viktorie život nevzdala a nyní je zaměstnána na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Knížka stojí za přečtení, protože si uvědomíte, jakým darem je řeč, možnost vyjadřovat myšlenky či emoce, popisovat svůj vnitřní svět. Ve mně knížky na podobná témata probouzejí hlubokou vděčnost.

Ludmila Křivancová
Recenze zpracována pro nakladatelství Portál

Když člověk ztratí řeč, neznamená to, že ztratil vůli a inteligenci. Afázie – porucha řeči, například po cévní mozkové příhodě – může naopak důkladně prověřit inteligenci lidí v okolí postiženého. Protagonistka novely Cesta z mlčení v první osobě a jakoby v přímém přenosu sděluje myšlenky, vzpomínky a pocity chytré a samostatné ženy, bývalé letušky, která uměla čtyři jazyky a v krizových situacích pohotově pomáhala ostatním. Náhle však nemůže své myšlení a vůli artikulovat ani porozumět druhým – třeba netrpělivé zdravotní sestře.

„Absolutně nerozumím, téměř nemluvím, vůbec nepíšu, neumím počítat, většinou nevím, kolik je hodin, nejsem schopná telefonovat, ztratila jsem orientační smysl, neumím se podepsat, necítím vůni, teplo ani zimu, zapomněla jsem se smát, nerozumím vtipům, zato jsem hodně přecitlivělá...“ Zpočátku ani neví, jak spustit sprchu. Často se spálí, aniž by to cítila. Lehce či teple se obléká jen podle toho, co mají na sobě ostatní. Neumí si říct o lístek do metra, ale z automatu ho také nevydoluje. Nastupuje půl hodiny, protože ji paralyzuje hluk a ztrácí orientaci. Ani její muž a dcery, kteří při ní stojí, s ní nemohou vše sdílet. Navíc ona chce být samostatná, ne být litována. Žena, která nikdy nevěděla, co je deprese, se najednou potýká i s těžkými psychickými stavy.

Kniha naštěstí není sledem nářků a karambolů, naopak – na začátku, ještě v nemocnici, převažují živé vzpomínky na létání, na cizí země, na kolegiální souhru. V druhé fázi – „doma“ – sledujeme tvrdohlavé a systematické pokusy vypravěčky naučit se mluvit a číst ze slabikáře či ze slovníku cizích slov, konstatování neúspěchů i občasné euforie z mluvení, sdílení a vylaďování s okolím – které se zase učí trpělivě poslouchat a zřetelně vyjadřovat.

Novela vychází ze životního příběhu Viktorie Bartoníčkové, která skutečně cestu z mlčení našla. Později vybudovala Klub Afasie, který v tom pomáhá druhým. Z jejích poznámek, ústního vyprávění i prožitků dalších afatiků vystavěla Alžběta Dvořáková literární tvar podaný poutavě a věcně. Díky oběma autorkám vznikla kniha, v níž se spojila hluboká zkušenost, která má co říct, s velice vkusným způsobem, jak to říct.

Autor recenze: Daniela Iwashita

Zdroj: http://www.lidovky.cz/

Česká literární scéna, podobně jako ta zahraniční, je plná nejrůznějších titulů encyklopediemi hub počínaje a dechberoucími thrillery konče. Cesta z mlčení nepatří mezi knihy, po nichž se čtenáři ptají v knihovnách a vyhledávají je mezi regály knihkupectví. Člověka, který si ji vybere, však může nesmírně obohatit. Novela Cesta z mlčení je krátkým příběhem o boji s následky cévní mozkové příhody, z nichž tou nejproblematičtější je porucha řeči, tzv. afázie. A v tomto směru má tenhle titul rozhodně co nabídnout.
Krátký, sotva stostránkový knižní titul, nás hned na počátku seznamuje s vypravěčkou příběhu, sympatickou bývalou letuškou, která se společně se svou dcerou Emou a manželem Petrem vydává na několikadenní prázdninový pobyt do Londýna. Po jeho návratu na ní však doma čeká nepříjemné probuzení, když pocítí jasné následky cévní mozkové příhody. Nenadálý stav, při němž zjišťuje, že obyčejné každodenní úkony včetně oblékání trička jsou pro ni najednou obrovským problémem. Ihned je tedy hospitalizována v nemocnici a několik dní odkázána na pobyt na jednotce intenzivní péče. Jak pacientka záhy zjišťuje, že iktem způsobil nefunkčnost dobré poloviny jejích smyslů, a tak může jen pozorovat, co se kolem ní děje. Navíc není kvůli afázii ani schopná jakékoliv komunikace s lékaři a sama rozumí sotva desetině řečeného. Hrdinka tedy raději volí před realitou úkryt ve svých vlastních vzpomínkách a předkládá nám útržkovité vzpomínky ze svých leteckých dobrodružství po celém světě. Ačkoliv je bývalá letuška po několika týdnech hospitalizace propuštěna z nemocnice domů, její stav rozhodně nejeví známky nějakého zlepšení. Neschopná výraznější komunikace ani složitějších mechanických pohybů tak hrdinka musí čelit konfrontaci s každodenním životem, žít s rodinou, v níž ztratila postavení opory a krůček po krůčku bojovat proti svému největšímu nepříteli – afázii. Nevyhne se tak samozřejmě ani myšlenkám na sebevraždu nebo konfliktům s dospívající dcerou Emou, pro niž se její máma ze dne na den stala přítěží. Každodenní boj s afázií, který hrdinka absolvuje s pomocí své vlastní rodiny, přátel i odborníků, pak autorky Cesty z mlčení prokládají veskrze zábavnými nebo alespoň poutavými vzpomínkami na předchozí hrdinčinu kariéru letušky, a tak se čtenář ve společnosti vypravěčky dostává do indických chudinských čtvrtí, do zalidněného New Yorku nebo na palubu letadla, jehož let mohl být pro pasažéry i personál jejich posledním. Spíše smutnou atmosféru tak autorky prošívají pestrobarevnou nití a vážné vyprávění z vylidněného bytu, v němž se jedna žena snaží opět nastartovat svůj mozek, se tak rázem i pro běžného čtenáře stává mnohem snesitelnějším. V části bezprostředně po cévní mozkové příhodě je text zmatenější, než by se hodilo i na popis chaotických smyslových prožitků, důsledkem čehož je dezorientace čtenáře, která jen velmi těžko evokuje dezorientaci samotné postavy. Po zbytek knihy nicméně plyne děj už víceméně bez větších problémů, přičemž velkým kladem je bezesporu i viditelné vypravěčské umění, které zbytečně nepoutá pozornost čtenáře jazykovými prostředky a dává mu prostor pozorovat postupné zotavování hlavní hrdinky po cévní mozkové příhodě. Cesta z mlčení, jakkoliv je velmi poctivě sepsaným svědectvím přímo z první ruky (Viktorie Bartoníčková si sama následky cévní mozkové příhody vyzkoušela), není rozhodně knihou pro každého. Pokud však máte zájem dozvědět se zábavnou a nenásilnou formou, co to vlastně afázie je a jak lze proti ní bojovat, pak je právě tahle kniha vhodným kandidátem. Troufám si tvrdit, že po jejím přečtení toho budete o této poruše řeči vědět více než většina Čechů, přičemž budete zároveň obohaceni o další zajímavý čtenářský zážitek.

Jakub Ehrenberger

Zdroj: http://www.literarni.cz/