Tato kniha mě opravdu zasáhla a od prvních stránek mně nechala bez dechu. "Chlapec, kterého chovali jako psa" je silné, dojemné a mimořádně působivé vyprávění o přežití a zotavení dětí, které čelily neskutečným hrůzám a traumatům.

Bruce D. Perry, světově uznávaný dětský psychiatr, se v knize podělil o své zkušenosti z terapie traumatizovaných dětí. Každý příběh je pečlivě vykreslen s ohromujícím porozuměním a respektem k jedinečným životním osudům těchto dětí. Jsem nadšena, jak Perry spojuje své odborné znalosti s dojemnými vyprávěními, které nás vtahují do každého stránky příběhu.

Kniha se dotýká různých forem trauma, od hrůz genocidy po násilí v rodině, což mi otevřelo oči k mnoha aspektům, kterým se některé děti v naší společnosti musí postavit. Každý příběh má svou vlastní sílu a ukazuje, jak odvaha, síla vůle a láska mohou pomoci překonat zdánlivě neproniknutelné překážky.

Zvláště jsem byla dojata příběhem dětí ze sekty Davidiánů, který přitahoval velkou mediální pozornost. Kniha nám umožňuje nahlédnout do života těchto dětí a pochopit, jak trauma ovlivňuje nejen jednotlivce, ale také komunity, ve kterých se odehrávají.

Další zajímavá část knihy je věnována satanské panice, která postihla Spojené státy v minulém století. Autor nám předkládá fascinující analýzu, jak společenské fenomény mohou ovlivnit vnímání a vzpomínky dětí na traumatické události.

Kniha mě pohltila od začátku až do konce. Příběhy dětí, které Perry vypráví, jsou nejen dojemné, ale také inspirující. Ukazuje, že i přes neuvěřitelné utrpení je možné nalézt cestu k uzdravení a naději. Je to skvělá kniha pro každého, kdo má zájem o psychologii a lidskou resilienci.

Celkově řečeno, "Chlapec, kterého chovali jako psa" je dojemná a provokativní kniha, která mě hluboce ovlivnila. Doporučuji ji všem, kdo hledají silný a podnětný pohled na lidskou duši a sílu překonávat nejtěžší zkoušky života.

Vyvracejí názor, který do jisté míry přetrvává dodnes: „Děti jsou odolné“. Myslíte –li si, že se děti otřepou a jsou schopny fungovat i po prodělaných traumatech, jste na omylu.

Bruce Perry je americký psychiatr a neurolog, ve své praxi se zaměřoval zejména na traumatizované děti. Dopady zanedbávání na dětský mozek mohou být nezvratné a příběhy, které popisuje, ilustrují sílu psychické odolnosti, jež lze čerpat z raného dětství, v němž postižená osoba ještě nebyla násilí či zneužívání vystavena. Všechny příběhy v knize s výstižným názvem Chlapec, kterého chovali jako psa, se opravdu staly. Skutečné zážitky jsou děsivé. Některé už tím, že dětem ve skutečnosti jejich zákonní zástupci ani ublížit nechtěli, jenom nebyli natolik duševně zralí, aby si uvědomili dosah svého jednání. Říkáte si také: „Kolik takových maminek, tatínků a pečovatelů na světě je?“

Je to knížka, ke které se budu vracet. Není z řady napínavé beletrie, kterou je možné „zhltnout“ za několik dní. Odborně podané příběhy i termíny prohloubí znalosti z psychiatrie i neurologie. Popisované zážitky dětí čtenářům ukazují, jakou moc mají mezilidské vztahy na vývoj člověka. Vedou k zamyšlení, co je důležité pro duševní zdraví a čeho je třeba se vyvarovat.

V knize se dočtete například příběh dětí ze sekty davidiánů nebo vyprávění o satanské panice, jež zachvátila Spojené státy v osmdesátých letech minulého století. Najdete zde také smutné příběhy zanedbávání a kapitoly ze života dětí, během nichž byly účastny hrůzných činů a deliktů.

Americký neurolog a psychiatr Bruce D. Perry je známý odborník na dětské trauma. Není divu, že jeho slavnou knihu vydalo v českém překladu nakladatelství Portál. A protože se Perry dostal jako konzultant i k případům dětí traumatizovaných v souvislosti s náboženstvím (při obléhání komunity davidiánů u Waco roku 1993 nebo při policejním nájezdu na komunitu fundamentalistických mormonů blízko Eldorada roku 2008), není divu, že se recenze jeho knihy objevuje na stránkách Dingiru. Z jeho zkušeností s náboženskými komunitami se do knihy Chlapec, kterého chovali jako psa, dostal jen případ davidiánských dětí, zato je v knize další zajímavá kapitola z hlediska religionistiky, a totiž o satanské (či vlastně spíše antisatanistické) panice v 90. letech minulého století.

Je potěšitelné, že Perryho zkušenost s dětmi davidiánů ani jeho vidění příčin tohoto těžkého konfliktu není v rozporu s tím, k čemu dospěli religionisté po detailním a pečlivém výzkumu. Naopak, Perryho slova shrnují závěry výzkumu příčin tragédie u města Waco překvapivě přesně: „Bohužel však taktický tým, který operaci velel, se na Koreshe nadále díval jako na podvodníka, a ne jako na náboženského vůdce. Stejně jako skupinová dynamika v sektě směřovala ke strašnému konci, totéž prováděla skupinová dynamika policejních složek. Obě skupiny tragicky nebraly v potaz hledisko, které nezapadalo do jejich světového názoru, do jejich šablon. Policejní tamtamy zveličily pověst o Koreshovi neuvěřitelným způsobem. V jednu chvíli panovala skutečně obava, že vyrobil atomovou zbraň a plánuje ji na ranči odpálit. Obě skupiny poslouchaly především lidi, kteří jen potvrzovali, čemu už věřily“ (s. 83). A Perry přidává i detaily o životě dětí v komunitě, které v religionistické literatuře o davidiánech (při jejím značném rozsahu) nejsou. Tyto detaily přesvědčivě ukazují na to, že děti byly v komunitě vystaveny traumatizujícímu chování dospělých dávno před tím, než začal nešťastný zásah amerických ozbrojených složek.

Kapitola o antisatanistické panice je také v souladu s religionistickou literaturou. A zase poskytuje i něco navíc: dává tuto paniku do souvislosti nejen s tzv. paměťovými válkami (odbornou diskusí o vhodnosti kategorie „syndrom falešných vzpomínek“), ale i s hnutím vnitřního uzdravení. Výhodou i nevýhodou Perryho kapitoly je to, že sice velmi názorně ukazuje důsledky antisatanistické paniky na jednom rozvětveném případu z texaského městečka, ale v tomto detailním pohledu se ztrácí fakt, že tato panika měla podobné a někdy ještě horší důsledky na jiných místech Spojených států a západní Evropy.

Ostatní kapitoly knihy nemohu hodnotit z odborného hlediska. Jen jako laik a rodič mohu sdělit svůj dojem, že vynikající je celá kniha. Portálu patří velký dík za její vydání a dobrou ediční přípravu. Snad jen by se nakladatelství už konečně mohlo rozhodnout pro správné (a nikoli experimentální) nakládání s cizími ženskými příjmeními: uvést Perryho spoluautorku Maiu Szalavitzovou na obálce tak, jako kdyby byla mužem, je pro takové nakladatelství trapas.

Zdeněk Vojtíšek

Recenze byla zpracována pro časopis Dingir