Někdy zapomínáme na to, že naše kultura je jen malý střípek toho, jak lidé na světě žijí, přemýšlejí a jak se chovají vůči okolnímu světu a především vůči sobě navzájem. Příběh o inuitské ženě Ivalu nás zavede do krajiny severního Grónska na počátku minulého století. Jak moc odlišná je každodenní realita, kterou zdejší lidé žili, od té naší?

Zčásti autobiografické vyprávění zachycuje zkušenost dánského polárníka Petera Freuchena, který počátkem minulého století vedl obchodní stanici ve městě Thule v severozápadním Grónsku. Zároveň byl velkým kritikem křesťanských misií, které na místě fungovaly. Freuchen poukazoval především na jejich bezohlednost, s jakou pošlapávali tradice a zvyky původních obyvatel Grónska. Jemu samotnému se podařilo přiblížit se způsobu života místních a zapadnout mezi ně. Našel si zde manželku, se kterou měl dvě děti a která se stala předlohou pro hlavní hrdinku této knihy. V rámci předmluvy nás její autorka informuje právě o jejich společném životě a o zvyklostech Inuitů, nebo jak je možná známe spíš „Eskymáků“. Jakožto člověk, který doposud neměl téměř žádné znalosti o této kultuře, kromě těch dávno zapomenutých školních, jsem tuto část knihy velmi ocenila.

Po této teoretické vsuvce jsem se už mohla nechat unášet příběhem o drsných podmínkách, lovu tuleňů, narvalů, ryb a společenství, ve kterém muž je hlavou rodiny a velkým lovcem a žena k němu patří jako takový doplněk. Musím přiznat, že nebylo vždy úplně snadné číst o tom, jaké zacházení se ženami bylo pro tyto lidi běžné a co všechno si ony samy pod vlivem tradic nechaly líbit. V tomto světě Ivalu mezi ostatními vyčnívala. Nejen tím, že byla krásná, ale především proto, že měla v povaze určitou svéhlavost a odvahu, možná v tamějších poměrech až drzost, dělat věci jinak. V době, kdy do inuitských osad začali přijíždět bílí muži s touhou směňovat věci, které jsou pro nás zcela běžné, za vzácné liščí kožešiny, Ivalu se rozhodla, že se jednou chce provdat za jednoho z nich. Její cesta za tímto snem byla dlouhá, plná nepochopení, posměšků od druhých a bohužel i násilí, nakonec se jí to však povedlo. Trochu mě mrzelo, že i když kniha nese podtitul: Láska v polárních krajích, lásce je věnováno pouze posledních pár kapitol.

Naopak velmi oceňuji to, jakým způsobem kniha vystihuje sepětí s přírodou a respekt vůči okolnímu světu, které bylo pro Inuity naprostou samozřejmostí a které se my v naší kultuře snažíme nyní urputně znovu nalézt. Také mě velmi zaujal způsob komunikace mezi místními obyvateli. Komunity měly jasně daná pravidla chvování, která bylo potřeba dodržovat a při jejich porušení hrozilo, že bude daný člověk skupinou ostrakizován, v nejhorším případě i vyloučen, což se v drsných polárních podmínkách rovnalo v podstatě rozsudku smrti. Velmi důležitý byl i takt a skromnost. Soutěživost a vychloubání loveckými úspěchy byly považovány za nepřijatelné. Napparosto zásadní byla pro Inuity pohostinnost, někdy až vyhnaná do extrému, protože kromě dělení se o jídlo, nástroje a přírodní zdroje bylo typické také sdílení manželek. Hostitelé navíc často označovali sebe a to, co nabízejí, za nedostatečné. Také projevovat emoce na veřejnosti bylo naprosto nepřijatelné, emoce totiž podle Inuitů patří pouze těm, kdo je vyvolali. Vyjadřovali je pouze v drobných náznacích, například zvednutým obočím nebo tónem hlasu. Z toho pak vznikaly různé situace, které působily opravdu vtipným a neobvyklým dojmem.

Čtení této knihy bylo velmi zajímavým zážitkem. Na jednu stranu příběh vyznívá jako humorné vyprávění z jiného světa, ve chvíli, kdy jsem si však jako čtenář uvědomila, že je kniha inspirována reálným životem lidí před 100 lety, už mi do smíchu moc nebylo. S veškerým respektem vůči kulturním odlišnostem musím přiznat, že i když bychom se ve spoustě věcech mohli od Inuitů inspirovat, jsem ráda, že náš svět je jiný. Také mi v knize chybělo trochu víc té lásky, která byla přislíbená na přebalu, takže pokud hledáte příběh plný romantiky, nedočkáte se. Na druhou stranu pokud se chcete dočíst o životě velmi vzdáleném tomu našemu a nahlédnout pod pokličku eskymáckým zvyklostem, je tato kniha to pravé!

Příběh z počátku minulého století vyprávěný z perspektivy Inuitky, která se provdá za bílého muže, ukazuje tradiční život grónských domorodců i střet místní kultury s tou přicházející od západních kolonizátorů.

Díky milé Grónské písničce Jarka Nohavici mívají mnohé děti (a možná dokonce i dospělí) představu, že život v Grónsku je fajn, lidé tam pořádají čajové dýchánky a „smíchem se otřásá celé iglú, medvěd jim předvádí spoustu fíglů“. Jenže opak je pravdou. Zaprvé, Gróňané iglú stavějí spíše výjimečně, tedy rozhodně ne k trvalému obývání, a zadruhé, jakmile se poblíž ocitne medvěd, stává se z něj okamžitě kořist a zdroj masa a kůže. Všední den daleko na Severu je nekompromisním bojem o přežití, na pozadí pospolitosti, vzájemné péče a radostí. V minulosti přinášel neskutečné zpestření příjezd velkých lodí. Ty někdy připlouvaly plné zboží, jindy spíš jako přízračné koráby s mrtvou posádkou. Pokud však námořníci cestu přežili, rádi dovezené zboží směňovali za kožešiny a ženy.

O západním pobřeží Grónska začátkem 20. století bez příkras se dozvídáme v knize Ivalu (č. 2023). Její vypravěčkou je Ivalu, domorodá holčička, která vyrůstá se svými prarodiči. Sledujeme její proměnu v dospělou ženu, obdiv k bílým mužům (jak je sama nazývá) a jejich světu, první lásky, manželství, zrání ve schopnou a dospělou ženu. Ivalu nás provádí zcela obyčejným životem Inuitů, který se točí okolo denního světla, tmy, lovu, sběru, zaopatřování bližních, běžných konfliktů a zakládání rodiny.

Ivalu se ve skutečnosti jmenovala Navarana a její vyprávění téměř autobiograficky sepsal dánský polárník a badatel Peter Freuchen. Ten v tamní končině spolu s kolegou a přítelem Knudem Rasmussenem, jehož knihy o „vyměřování Grónska“ jsou už naprosto legendární, v roce 1910 založil výzkumnou stanici Thule. Peter Freuchen se narodil v roce 1886, zahájil studium medicíny, ale po jednom semestru se ve dvaceti letech vypravil na první polární výpravu do Grónska, kde se později seznámil s Navaranou, s níž měl dvě děti. Prakticky se zde plně asimiloval, přijal inuitskou životní filozofii i roli lovce. Navarana však v pouhých jednatřiceti letech zemřela na španělskou chřipku, Freuchen se poté ještě dvakrát oženil, s poslední ženou prchl před nacismem (byl pro své antifašistické názory nepohodlný) do USA. Že byl Peter Freuchen zcela výjimečný člověk, je zjevné jak z knihy, tak z jeho dalších činů. Zajímavou perličkou z jeho životopisu je výhra v soutěži Otázka za 64 000 dolarů v roce 1956 na téma Sedmi moří.

Díky Ivalu získáváme vhled do způsobu uvažování grónského obyvatelstva, jejich skromnosti. Pro Gróňany je například zcela nepřípustné vychloubat se úlovky; nemohou sami říct svoje jméno, musí je představit druzí. Když mluví o svých vydařených činech, říkají o nich „náhodou“; o chotích mluví jako o „ubohých ženských“, přestože se jedná o schopné ženy, a ženy v přítomnosti mužů nesmějí mluvit a muži je smí bít, aby je zkrotili. Dozvídáme se také mnohé o lovu a sběru, i o stravě Inuitů. Jíst se evidentně dá všechno: od čerstvě ulovené zvěře, obsahu žaludku kořisti přes zaječí bobky až po řemeny ze psího spřežení – Gróňané jsou na hladovění uvyklí už od mala a vydrží v krutých podmínkách opravdu hodně. Ale dočteme se také, jak je to s inuitskými polibky, jak se zdejší obyvatelé odívají i jak nemilosrdnost prostředí, naprostá spjatost s přírodou či pověrčivost, zostuzování, zesměšňování, pomluvy či kolektivní posuzování prohřešků formuje všední den. Vyprávění skvěle dokreslují dobové fotografie.

Láska ke kolonizátorům

Ivalu se odlišuje, čímž některé lidi ze své osady štve, jiné zase přitahuje. Je zvědavá, paličatá a hravá a to jí vydrží až do dospělosti. Liší se i vzhledem, neboť připomíná evropské ženy, a sama si dokonce jako malá myslela, že je dcerou amerického polárníka Roberta Edwina Pearyho, s nímž se v dětství setkala. Ivalu líčí odlišnost kultur, jejich pozvolné sbližování, neomalenost „bílých mužů“, ale také přirozený a tradiční stud domorodých Inuitů – ukazuje se, že ovšem obě kultury vedle sebe, ba dokonce společně hezky vycházejí a dobře se doplňují. Z Ivalina vyprávění o chodu skupiny v žádném ohledu nevyplývá zášť původního obyvatelstva ke kolonizátorům, ba naopak.

Příběh Ivalu připomíná Popelku nebo Malou mořskou vílu, kterou odjakživa přitahovaly lodě a domy přijíždějících kolonizátorů a obchodníků, před nimiž se zároveň ostýchala. Když Peter Freuchen, alias knižní postava Karla Boesena zvaného Bosi, poznal Ivalu, byla to mladá vdova v odrbaném oděvu. Získat totiž pěkné kožešiny pro vlastní oblečení nebylo jen tak a navíc se o šacení žen starali jejich manželé. Ivalu takřka dvoumetrový Bosi fascinoval, přestože se před ním velice ostýchala. Jejich vzájemné sbližování prozrazuje leccos o postavení mužů a žen a je dodnes více než poučné z hlediska prokazování respektu vůči osobám jiného pohlaví či kulturního původu.

Tradiční versus moderní Grónsko

Navzdory drsným okolnostem života na Severu se v Ivalině líčení jeví každodenní shon jako šťastný. Vše má svůj daný řád a tradici a život následuje cykly přírody, který ovšem v průběhu 20. století masivně narušili kolonizátoři. Ivalu jejich příchod líčí láskyplně, byť neznamenal vždy jen pozitivní prožitky, ale někdy také potyčky, nemoci, nebezpečné zboží jako alkohol či zbraně. Vliv Evropanů a Američanů na grónskou společnost je zcela neoddiskutovatelný. Výdobytky západního světa grónskou společnost od podlahy změnily a s následky turbulentních změn jsou víc než evidentní. O moderním životě v Grónsku píše současná autorka Niviaq Korneliussen, jež za román Květinové údolí (úryvek je součástí Dánské čítanky) dostala i Cenu Severské rady za literaturu (2021). Její románovou prvotinu Homo Sapienne (2014) vydalo v roce 2019 nakladatelství Argo v překladu Zdeňka Lyčky. Díky Viole Somogyi a Zdeňku Lyčkovi máme v češtině dostupné nemalé množství literatury o Grónsku, za zmínku stojí například výpravná publikace Ole Jørgensena Duše, buď krásná (č. 2018) či Grónské mýty a pověsti.

Román Ivalu je opatřen předmluvou překladatelky Violy Somogyi, která projevuje hluboký vhled do inuitské kultury a psychologie komunity spjaté s přírodou jako jedno tělo, jedna duše. Příběh něžně zachycuje drsný život na samém Severu a přináší další vhled do fungování inuitských osad a kolonizace, o níž píše mimo jiné i Kim Leine (Proroci z fjordu Věčnosti, č. 2015). Je z něj patrná radost ze života, pokora vůči přírodě a komunitě, láska k tradici i svébytnost jednotlivých postav.

Lákají vás daleké chladné země, kde dobrou noc nedávají ani lišky, protože by zmrzly? Rozšiřujete si rádi obzory novými informacemi? Tak se pojďte podívat mezi Inuity a seznamte se s Ivalu, dívkou, která sní o tom, že si jednou vezme bílého muže.

Autorem téhle neobyčejné publikace je Peter Freuchen, dánský cestovatel, polárník a novinář, žijící v letech 1886 – 1957, který se mezi Inuity pohyboval a jednu z nich, předobraz Ivalu, si za vzal za manželku. Dílo nese autobiografické rysy a předkládá fascinující náhled do života Inuitů a jejich způsobů a zvyků, jak ji Freuchen zachytil v první dekádě dvacátého století.

Peter Freuchen, nespoutaný dobrodruh a lovec nabízí svět Inuitů jako na dlani. Seznamuje čtenáře s jejich hierarchií, bydlením, stravováním. Dozvíte se, jakou roli u Inuitů hrají ženy, jak uzavírají sňatky a nebudete se stačit divit jejich způsobu života, který je pro nás poněkud svérázný a mnohdy nepochopitelný.

Nejedná se o román, ale spíše o beletrizované, populárně naučné dílo, při jehož čtení máte pocit, že sledujete dokumentární film. Vlastně vás se svým světem seznamují Inuité sami, text je psán z jejich pohledu, jako by k vám promlouvali hromadně.

Při čtení zjistíte, že přežít v takové ledové zemi, jakou Grónsko je, není možné bez zkušeností. Inuité vám ukážou, jak jejich mnohdy jednoduché a primitvní způsoby dokážou předčít ty moderní, které jim ukázali cestovatelé a polárníci, účastníci výprav. Hodně úsměvně působí posedlost mladičké Ivalu cukrem, kterého se nemohla nabažit, pro nás naprosto normální dochucovadlo jídla, pro ni téměř božská mana.

Čtivá a zajímavými informacemi nabitá Ivalu Petera Freuchena je působivým historickým dokumentem, díky kterému zůstávají Inuité a jejich kultura stále v povědomí. Atraktivitu podtrhují černobílé fotky, na nichž se převážně objevují ošlehané, nepříjemnými povětrnostními podmínkami poznamenané tváře lidí této jedinečné etnické skupiny.

Pokud rádi poznáváte jiné kultury, fascinuje vás daleký nehostinný sever a je ve vás aspoň kousek dobrodruha, přečtěte si Ivalu, stojí za to, stejně jako další informace a poznatky, které si k tomuto tématu i k osobě Petera Freuchena a jeho inuitské manželky můžete vyhledat.