Jean Giono se narodil roku 1895 v malém provensálském městě Manosque na jihovýchodě Francie, které až do své smrti roku 1970 prakticky neopustil. Přesto jeho dílo, které jíž od 20. let minulého století let vzbuzovalo značnou pozornost, nedostalo nálepku „regionalismu“. Hrdiny prvních Gionových knih jako by nebyli lidé, ale příroda: země, řeka, hory. Ve 30. letech vytvořil řadu románů, v nichž zaznívá oslava venkovského člověka, žijícího zcela instinktivně v souladu s přírodními zákony. Jeho práce byly záhy překládány i u nás. Za druhé světové války a po jejím skončení nastává v Gionově tvorbě zásadní obrat jak v tematice, tak ve stylu. Autor upírá svou pozornost k člověku a jeho osudům, zejména tzv. „cyklem Husara“, v němž nezapře inspiraci svým milovaným Stendhalem. Próza Muž, který sázel stromy z roku 1953 jako by byla návratem k původní Gionově fascinaci prostým člověkem a jeho dokonalým splynutím s přírodou. Obraz provensálského pastýře je oslavou neokázalé vytrvalé činnosti, která si nedělá nárok na odměnu, a přece se svým výsledkem blíží aktu Stvoření.