Přežije rodina mimo civilizaci?

Náš velký útěk

Tištěná kniha (2018)

0 % 8 recenzí

127 Kč

149 Kč −14 %, ušetříte 22 Kč

Dodání 1-2 dny

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2018)

Překladatel
Kliková, Markéta
Počet stran
288
Vazba
Brožovaná
Rok vydání
2018
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
14503001
EAN
9788026214014
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-1401-4
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

Andrea má čtyři děti a ona i její muž jsou stále méně spokojeni se způsobem života, který jim nabízí civilizovaná společnost s přesně stanovenými pravidly. Připadá jim, že jejich existence se skládá jen z vydělávání peněz, za něž pořizují množství věcí, které vlastně tak úplně nepotřebují a které mnohdy vznikají za nepřijatelných podmínek. Jejich rodina je v zajetí nových médií a děti komunikují mnohem více se svými tablety než spolu nebo s rodiči. Ti se proto rozhodnou k radikálnímu kroku: opustit civilizaci, nastěhovat se na rok do opuštěného domku hluboko ve švédských lesích a zkusit tam žít autentickým životem, pomocí vlastních sil a v těsném kontaktu s přírodou. Kniha podle skutečných událostí je založena na autorčině deníku z tohoto období a strhujícím způsobem popisuje, jak rodina znovu objevuje svou vnitřní sílu a soudržnost, ale i konflikty, které civilizace potlačuje, ale mimo ni vyvstanou v plné síle. Andrea Hejlskov je dánská psycholožka, vyučovala psychologii na univerzitě, pracovala jako dětská psycholožka, ale pak se s manželem rozhodli k radikálnímu kroku popsanému v knize. Své zkušenosti vylíčila v blogu, který později vyšel knižně.

O autorovi

Hejlskov, Andrea

Recenze (8)

  • Autor recenze Gabriela Míková Datum 23. 4. 2020

    http://www.casopisagora.cz/2020/02/nas-velky-utek-prezije-rodina-mimo-civilizaci/

    Samotný titulek knihy Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? by sám o sobě stačil pro vysvětlení, s čím se skrze příběh jedné dánské rodiny rozhodnuté pro život v souladu s přírodou můžeme seznámit. Autorka knihy Andrea Hejlskov předkládá na jednotlivých stránkách svoji zkušenost od samotného počátku vznikaní rozhodnutí o životě mimo civilizaci až ke všem praktickým i filosofickým otázkám samotného světa v divočině.

    Na konci recenze si můžete přečíst rozhovor s autorkou knihy.

    Hejlskov_přebal

    Andrea Hejlskov je autorkou blogu a tento styl psaní je vlastní i předkládané beletristicky psané knize. Vyjádření autorky je nutně spjaté s tím, že jejím bývalým povoláním zůstává psychologie, i díky tomu knize nechybí především zaměření se na reflexi prožitků jednotlivých členů rodiny, než návod na přežití. Čtenáři ocení jednoduchou strukturu textu společně s napětím, zda rodina svoje rozhodnutí ustojí a zvládne dosáhnout vytyčeného cíle. A tak možná na mysli vytanou stejné sázky pro či proti, jako probíhaly v nejbližší vesnici mezi domorodými osadníky na to, zda šestičlenná rodina krutý boj navzdory přírodě zvládne.

    Kniha přímo vybízí k diskuzi, otevírá obrovský prostor pro polemiku nad současným konzumním světem a možnostmi, jak se proti tomuto světu vymezit. V knize se seznamujeme s tím, jak autorka se svým mužem společnost hodnotí, chtějí se vůči ní vymezit, nechtějí být svázáni nastavenými pravidly a chováním. Jedná se o jistý paradox vymezení se vůči společnosti jako masy lidí a zároveň jsou to členové té samé společnosti, které si knihu čtou. Na druhou stranu, jak jinak společnosti nastavit zrcadlo než v přímém kontrastu? Autorka pojímá svoji zkušenost jako obohacující a i takovým způsobem ji předává dále.

    Vlastní příběh knihy je prostý. Rodina se přestěhovala do švédských lesů, ve kterých se snaží co nejvíce respektovat přírodu a žít s ní v souladu. I technické vymoženosti naší doby jsou začleněny do běžného života v lese tak, aby byly využívány s rozmyslem a neškodily. I to je vysvětlení, jak si autorka udržuje kontakt se společností skrze blog. Velmi zajímavou část tvoří prožívání čtyř dětí, je registrován posun v jejich chování díky životu v přírodě, ale i vymezování se vůči tomuto způsobu života. Možná může přijít až pošetilé, že střet jednoho dítěte s vlkem je popsán jako jeden z normálních příběhů na pár řádcích – kolik reportáží by asi bylo natočeno a shlédnuto o takové příhodě v běžné civilizaci?

    Ač se jedná o subjektivní vnímání autorky, navíc jako matky dětí, která své rozhodnutí musí ustát, na knize lze ocenit především snahu předat nezkreslený příběh ve smyslu nezatajování stinných stránek tohoto rozhodnutí. Předně jde o neshody rodiny, které jsou běžnou součástí a které bychom předpokládali, že by mohly zmizet s tím, jak zmizí stres z hektického způsobu života. Nezmizí. Naopak. Problémy, konflikty, zrady, pocity viny se musí řešit, jelikož není kam jinam utéci, ať už do jiného pokoje či k technice. Obohacující je však proces řešení těchto neshod a odnášení si zkušenosti do dalšího života. Jde o příběhy, které se nutně pojí s tím, co je pro člověka bazálně důležité.

    Nechybí ani popis běžných dnů naplněné prací, stavbou, odpočinkem nebo kontaktem s dalšími lidmi. Důležitý moment je provázanost lidí, kteří jsou nějak spjatí s rodinou tím, že volí stejný nebo podobný způsob života. V knize je patrná určitá závislost na společnosti a širších příbuzných, bez kterých by rodina fungovat pravděpodobně nemohla. Nicméně ani to nesnižuje váhu vyjádření orientovaných na život s větším ohledem na přírodu.

    Kniha se může stát inspirací v dnešním světě pro citlivější vnímání přírody, kritickému hodnocení konzumního způsobu života či zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi.

    Přečíst celou recezi Zavřít
  • Autor recenze ? Datum 17. 4. 2020


    Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: ?

    https://knihomilka.home.blog/2020/01/14/nas-velky-utek/

    Andrea s manželem a čtyřmi dětmi bydlí ve městě. Už delší dobu mají pocit, že je konzumní svět požírá čím dál víc. Vydělávají sice peníze, ale utrácejí je za mnohdy nesmyslné věci, které vlastně nepotřebují. Ve městě se necítí příliš dobře, rádi by žili jinak, v souladu s přírodou, sami a bez materiálních věcí, které jim berou energii. Život s počítači, tablety a mobilními telefony vyměnili za primitivní chatku kdesi hluboko ve švédských horách. Andrea si o tomto počinu vedla blog, na jehož základě vznikla kniha Náš velký útěk, kterou u nás vydalo nakladatelství Portál.

    Na své cestě za poměrně neobyčejným dobrodružstvím potkávají podivínského samotáře Kapitána, který má s bydlením v lesích své zkušenosti. Ty se jim snaží předat a pomáhá rodině překonat prvotní nástrahy. Cítí se být nejsilnější osobností a vůdcem smečky, ale tentýž pocit mají i Andrea a její muž Jeppe. Vzniká několik kolizních situací, pár konfliktů i životu nebezpečných situací, v nichž jsou ohroženy děti. Vzdá to rodina nebo problémy překonají? A jak se vlastně mimo civilizaci dá v moderní době žít?

    Musím říct, že jsem z knihy měla trochu rozporuplné pocity. Andrea a její muž ve mně nebudili příliš mnoho osobních sympatií, zdáli se mi poněkud nepraktičtí a občas i hysteričtí. O to víc mě zaujal celý jejich projekt, protože kdyby ho podnikli superlidi, kteří si se vším ví rady a jsou pořád v dobré náladě, to by knížka asi jednoho přestala brzy bavit.

    S rodinou se vydáme do hlubokých švédských lesů, kde jsou všichni nuceni vzdát se komfortu. Žádná teplá voda, žádné mobily. Ale opravdu lze v dnešním světě vynechat některé vymoženosti? A tak se objevuje jídlo z supermarketu, Andrea jezdí za prací do města, děti tlačí na rodiče, aby jim povolili empétrojky.

    Podle mého názoru nejde žít úplně mimo civilizaci, když máte děti a nechcete, aby rostly jako… dříví v lese. Andrea a Jeppe budou muset prožít ještě hodně horkých chvil a projít si několika osobními krizemi, než dojdou ke kompromisu a schůdnému řešení. Pro mě to byl zajímavý čtenářský zážitek, který mě ujistil, že existovat mimo dosah civilizace pro mě určitě není, jakkoli to zní romanticky a idylicky. Ale vyzkoušet si to na pár týdnů, tomu bych se možná nebránila.

    Příběh je podán z pohledu Andrey, v ich formě. Díky tomu máte pocit, že jejich dobrodružství prožíváte s nimi. Andrea Hejlskov se nebojí popsat ani velmi osobní scény z rodinného i partnerského života. Nečekejte jen idylku, rodinku hezky pospolu v dřevěné chalupě,jak si v útulné kuchyni pečou placky a povídají si. Čeká na ně taky mnoho bolesti vzteku i hádek. A autorka se nebojí jít až na dřeň, a to, co naše babičky schovávaly pod sukni, klidně naservíruje čtenářům. Před tímto opravdu smekám, málokdo se odváží veřejnosti prezentovat i odvrácenou stranu rodinného života.

    Náš velký útěk může zaujmout ty, kteří koketují s myšlenkou žít v souladu s přírodou, ale nejsou ještě pevně rozhodnutí opustit pohodlí města, stejně jako čtenáře zajímající se o alternativní varianty života bez moderních technologií.

    Přečíst celou recezi Zavřít
  • Autor recenze ? Datum 11. 4. 2019

    Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: ?
    http://www.blogzrzky.cz/2019/03/knizni-vyzva-nas-velky-utek.html

    Tohle čtení jsem si tak moc užila. Kniha předčila moje očekávání. Nevím proč, ale na základě anotace jsem čekala strohý dokumentaristický styl, ale tohle je něco úplně jiného. Taky jsem se bála slepé ideologické euforie, která bude propagovat "zelený" anarchistický postoj vůči společnosti, ale taky ne. Autorka (psycholožka) popisuje útěk velmi realisticky a spíš než růžových brýlí je plný strachu, obav, nenávisti a výčitek. A proto je tento příběh tak lehce uvěřitelný a tak dobře čtivý! Skvělá kniha, kterou vřele doporučuju, pokud jste na téma naladění.

    Autorka šla na dřeň, vyprávění je formou neuspořádaného, nedatovaného deníku, pocity z ní plynou syrové, nepřibarvené, nezaslepené tou krásou kolem. Semtam se její vyprávění prolíná s citacemi z jejího blogu (který psávala nahoře na skále).

    Protože absolutní svoboda a volnost s sebou kromě pocitu nezávislosti a štěstí nesou i jiné věci. A ty už tak příjemné nejsou. Je to všudypřítomný strach (co když onemocníme, co když nestihneme postavit dům, co když děti budou mít hlad...), obavy z budoucnosti partnerského vztahu (ano, mimo civilizaci se občas provalí to, s čím ve městě dokážeme žít), paranoia, a šok. V přírodě se každý změní, rodina je na sobě víc závislá a na to nejsme zvyklí. Naivita, síla zodpovědnosti, komunitní způsob života, boj o moc? Všichni si uvědomí, že vlastně nejsou zas tak samostatní, nezávislí a soběstační, jak si mysleli.

    Z knihy běsní takové zoufalství a zklamání, že to nedokáže přebít to štěstí z osvobození. Jakoby se uprostřed přírody otevíraly všechny staré rány a všechno zlé z nich vytryskávalo na povrch. V příběhu dojde i k několika nebezpečným situacím, kdy si říkáte, už dost proboha. Je vám líto dětí, zmařených vztahů a všudypřítomné bolesti. Jenže taky cítíte, že se rodina ubírá dobrým směrem, cítíte tam tu naději, tu chuť do toho jít. A proto mě potěšil samotný závěr!

    Ta odvaha Andrey a Jeppeho se mi svým způsobem líbila. Ale něco jiného je utéct do lesů sama, případně s partnerem, ale je fér vzít s sebou děti jako rukojmí? Do jaké míry převáží odvaha sobectví, když rozhodujete o osudu celé rodiny tak významným až drastickým způsobem? Odhlásit děti ze škol? Odtrhnout je od přátel, koníčků? Vzít jim křehké jistoty, které hlavně puberťáci potřebují? Jak sladit zájmy šestičlenné rodiny? Jak jako rodič žít s pocitem viny, že jsem svoje děti zatáhl do takové situace a zklamal jsem?

    Je to ten typ knihy, kdy máte tendence vypisovat si některé pasáže a pak se k nim vracet. V knize je spousta moudra a to rozhodně nejsem žádný hipík, který by byl tak rozhořčený soudobou situací. Ty ideologické řeči mě tak moc nebraly, ale bavilo mě pozorovat rodinu uprostřed tak vyhrocené situace.

    Snad každý ve svém životě zatouží po nějakém podobném úniku. Když nás tady všechno štve, obtěžují nás lidé, zlobí systém a byrokracie, příkazy, zákazy, rozhněvává nás politická situace, máme problémy doma... Naivní představa utéct do lesa, bydlet v přírodě s přírodou v zádech a od všeho se oprostit. I když mě to taky párkrát napadlo, nemám na to koule a popravdě se bojím, co by tento únik otevřel. Stavidla strachu, pochybností, vnitřních démonů. A nevím, jestli bych je dokázala porazit.

    "V tu chvíli, při pohledu na své zčernalé ruce a černé boty, mě napadlo, že jsem si vždycky myslela, že vybočuju. Vždycky jsem si myslela, že nejsem jako "oni"... jenže jak mě za chůze šlehaly do obličeje větve, došlo mi, že jsem úplně stejná jako oni. Stála jsem v cestě svému snu... abych mohla nadále snít. I když prochodíme tolik stezek, kolik jen chceme, obrátíme nespočet kamenů, nikdy to nenajdeme, nenajdeme to dokonalé místo, protože takové neexistuje."

    Přečíst celou recezi Zavřít