Z nakladatelství Portál jsem těsně před vánoci dostala čtyři knižní dárky, které jsem si sama vybrala. Čekání na vánoce jsem vám již představila (zde), ta kniha je krásná obsahem i provedením. Druhou přečtenou knihou je tato, která mě zaujala svým podtitulkem „Přežije rodina mimo civilizaci?“ Sama se snažím žít více šetrněji k přírodě, a tak jsem byla zvědavá, jak si s tím jiná rodina poradila.

Musím přiznat, že mě rodina svým přístupem celkem zklamala. Do přírody šli úplně nepřipraveni a dle mého jim scházel i obyčejný selský rozum. Uvědomuji si, že je to obrovská změna a je to náročné. Klobouk dolů před rozhodnutím opustit civilizaci a jít do lesa. Ale žít s přírodou znamená být k ní ohleduplný. Chtějí postavit srub, dobře, majitel lesa jim to povolil. Pokáceli krásné stromy. Udělali na něm mnoho práce, ale nestihnou srub do zimy dokončit. Takže se rozhodnou ho nedodělat vůbec, protože tam nesvítí slunce a není tam studna. To nevěděli na začátku? Nebo odpad. Ten by měli stáhnout na minimum a oni? Prostě ho spálí. Časem k tomu možná dojdou, ale jako pálit v lese plasty? Praní prádla – no na to jsem zírala neuvěřitelně. Víc prozrazovat nebudu, to si musíte přečíst. Ti lidi byli tak zvyklí na civilizaci, že se báli, že nebudou připravení na zkolabování elektriky a šli to raději sami zkusit bez ní. Samo, že bylo více vedlejších okolností. Ale nejvíc byli zděšení, že jsou závisli tak moc na okolí a pak, že se odcizili dětem.

Rodina má čtyři děti, dva puberťáky, jedenáctiletého kluka a ročního. Dříve spolu nekomunikovali, byli hodně na mobilech a počítačích, a to chtěli rodiče změnit. To se jim také povedlo, i když i z této strany se jim objevila vzpoura. Rodina žila v Dánsku, ale odstěhovala se do švédských lesů. Pomocníkem jim byl kapitán, jehož poznali na internetu, a který jim hodně radil. Autorka je maminka Andrea, takže je to vlastní zkušenost. Místy je to velmi vnitřní, upřímná zpověď, ale místy je to na facku. Andrea se všeho bojí. Strach ji ovládá a kazí tím často atmosféru. Její manžel se v lese najde a do civilizace se už nikdy vrátit nechce. Strach a nekomunikace vede k partnerské krizi. A to je Andrea vystudovaná psychložka. Chtěli se zbavit závislostí na vnějším světě, ale žíjí z přídavku na děti a jezdí jednou za čas nakupovat do supermarketu. Spousta postřehů je zajímavých, ale také neuvěřitelných v tom smyslu, že to nevěděli.

Četlo se to celkem dobře, jen někdy to bylo zdlouhavě popsáno. Je to o zkušenostech žití v lese na jeden rok pro rodinu a jejich prožitky.

Je fajn změnit vše a jít do lesa. Dle mého ale větší umění je zůstat v civilizaci a naučit se chovat zodpovědně k přírodě, ekologicky, omezit plasty a toxické výrobky. Přemýšlet o důsledcích svého chování. Nezahrnovat se věcmi. Sbírat zážitky, cestovat s dětmi po okolí. Trávit spolu více času. Je toho hodně, ty moje úvahy by byly na dlouho. Prostě pokud vás to zajímá, určitě si knihu přečtěte a budete více přemýšlet, co byste udělali jinak.

Šestičlenná dánská rodina se rozhodne zcela opustit moderní výdobytky i společenský systém, s nímž se přestává ztotožňovat. Odstěhuje se do hlubokých švédských lesů, kde žije pouze s minimálními náklady v souladu s přírodou. O rodinném „útěku“ psala psycholožka a terapeutka Andrea Hejlskov nejprve na svém blogu, později pak v knize, která z něj vychází. Jak se dokázali popasovat s přírodou i sebou samými?

„Je docela dobře možné utéct do lesa a schovat se tam.

Spousta lidí to dělá, je jich víc, než byste řekli, ale my jsme se v lese schovávat nechtěli. Utekli jsme do něj, abychom se našli, sebe samotné i jeden druhého, abychom našli smysl života a tak podobně. Chtěli jsme jít na dřeň a ještě dál. Chtěli jsme se dostat do hloubky.“

(s. 9)

S „útěkem“ čtenáře autorka seznamuje víceméně chronologicky – od prvního popudu přes zvažování celé situace, až k samotnému přesunu do Švédska a bydlení v přírodě. Do příběhu jsou vkládány i autentické zápisky přímo z blogu, většina textu se ale na celé období dívá retrospektivně, byť většinou v přítomném čase. Hlavními hrdiny jsou, mimo autorky a jejího manžela Jeppeho, také jejich 4 děti – 15letá dvojčata Victoria a Sebastian, 11letý Silas a devítiměsíční (v době odjezdu) Sigurd. Kromě nich se v příběhu setkáme i s Kapitánem – člověkem, který manžele přivedl na myšlenku odejít do lesů, žije pak nedaleko od nich a díky svým zkušenostem jim zejména v prvních měsících pomáhá – a také se sestrou Andrey, jež s nimi po nějakou dobu v lesích žije.

Celou knihou se nese několik stěžejních témat, s nimiž se rodina potýkala nebo které se dotýkaly jí. Prvním je, samozřejmě, život v přírodě bez vody, elektřiny a moderních výdobytků. Druhým, zejména ze začátku hodně probíraným, tématem je rovina „politická“ – tu představuje samotný útěk ze systému, vytváření společenství podobně smýšlejících, setkávání se s lidmi, kteří žijí mimo civilizaci a neuznávají „diktaturu“ státu. Třetím pak psychologický pohled, věnující se vztahům, rodině, změnám, které se v každém ze členů odehrály. Všechny tři se nenápadně mísí a tvoří příběh, který se vám těžko opouští – už jen proto, že prostě chcete vědět, jak to s nimi všechno dopadlo. Autorka vše navíc podává velmi upřímně, nic nezastírá, píše o výhrách i prohrách.

Nejlepší z mého pohledu na celé knize je, že vás donutí přemýšlet. Můžete totiž s autorkou a jejím rozhodnutím souhlasit. Můžete s ní v mnoha případech nesouhlasit, považovat je za blázny, klepat si na čelo. Můžete s ní souznít a toužit po životě v lesích, ale současně se neztotožňovat s tím, jak to provedli. Přesně takové pocity ve vás totiž dokáže vyvolat – budete o ní dumat, v myšlenkách (a případně i rozhovorech) se k problémům, které nastínila, vracet. Přemýšlet, jak byste se zachovali vy a jestli byste to zvládli nebo ne. Otázky, samé otázky… A to je dobře

„Nejde o to, že by to bylo náročné, nebo že jsme měli hluboko do kapsy. Nebo že se nám všechno rozbilo.

A nejde ani o to, že nás podzim zahnal do chaty, která byla tak maličká a tmavá, jako krajina okolo nekonečná a bílá.

Nikoli!

Jde o role a vztahy.

Jde o očekávání, vinu, stud, odmítání, žárlivost, moc, lásku, oddanost, věrnost, toleranci, mír.

Jde o rodinný problém. O ten jde ze všeho nejvíc.“

(s. 249)

V hodnocení jsem se pokusila oprostit od subjektivního názoru na „útěk“ a vzít v potaz knihu jakožto něco, co byste si (ne)chtěli přečíst. Jednu pomyslnou hvězdičku dávám dolů za místy kostrbatý a chaoticky přeskakovaný děj v čase, a nedovysvětlení některých věcí či případně detailnější náhled, který bych od autorky, jakožto psycholožky, očekávala. Díky zajímavosti celé knihy tyto drobné nedostatky téměř ani nepocítíte

Dovětek: Osobně musím přiznat, že jsem knihu dočetla před týdnem a stále nad ní přemýšlím. Váhala jsem, zda do článku uvádět konkrétní příklady toho, co se mi (ne)líbilo, ale nakonec jsem vyhodnotila, že by to bylo příliš subjektivní… a já váš názor nechci předem ovlivnit. Pokud jste ale někdo knihu četl – nebo si ji teprve přečtete – budu ráda, když mi napíšete, v hlavě toho mám k diskuzi spoustu

Před časem u nás vyšla kniha s neobvyklým názvem Raději zešílet v divočině. Známý publicista Aleš Palán nás v ní formou rozhovorů postupně seznamuje s osmi lidmi, kteří mají jedno společné – v určité chvíli u nich došlo k zásadnímu existenciálnímu obratu a oni opustili civilizaci, aby svůj nový domov našli v šumavských lesích. Takovýto rozchod s dosavadním způsobem života nám sice může připadat příliš radikální, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že i my rádi vyrážíme do přírody, abychom si tam odpočinuli od zběsilého tempa moderní doby. Poté se samozřejmě vracíme do pohodlí svých domů či bytů, k teplé vodě, elektřině, ústřednímu topení a internetu, ale jsou jedinci, kteří to vidí jinak. Konzumní mentalita dnešní západní společnosti je natolik znechutila (či krása jednoduchého života v přírodě tak nadchla), že se rozhodli stát zálesáky takříkajíc „na plný úvazek“.

Jak dosvědčuje kniha Náš velký útěk, tyto „anticivilizační tendence“ nejsou vlastní jen nám Čechům – i v takovém Dánsku může někdo dostat chuť trochu si „zarobinsonovat“a jelikož v jeho zemi lesy nejsou, odstěhuje se do švédské divočiny. Právě takto to udělali manželé Helskovovi a jejich příběh je nejen poutavý a poučný, ale v mnohém i inspirativní...

Úvodem je ovšem třeba uvést některé věci na pravou míru. Tak tedy – Andrea a Jeppe se z mnoha důvodů nemohli vrhnout do lesní samoty bezhlavě, žádná zbrklá huráakce u nich nepřipadala v úvahu. Už proto ne, že měli čtyři děti včetně ročního batolete, takže je jasné, že jejich „velký útěk“ musel být jistým kompromisem mezi ideálem a realitou. Konkrétně šlo o to, že sice žili v lese, ale občas zajížděli autem do supermarketu a tato „pupeční šňůra“, jež je spojovala s civilizací, nebyla nikdy přestřižena.

Pohodová idyla, nebo krutý boj o holé přežití? Zkušenost rodiny Hejlskovových ukazuje, že život v lesní samotě není ani jedno z toho, resp. že oba tyto extrémy se určitým způsobem vyrovnávají v jakémsi „zlatém středu“. Co ale na pomyslných miskách vah nakonec převáží? V jejich případě (a snad tady neprozradím víc, než je v recenzi záhodno) máme dojem, že patrně přepjali své síly (nejen tedy tělesné, ale především psychické) a naložili si víc, než se dalo za dané situace zvládnout. Ovšem pozor! Kniha má takový trochu zvláštní konec, kterým jeho autorka naznačuje, že člověk se po každém pádu může znovu zvednout...

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Andrea a Jeppe Hejlskovovi cítili, že s jejich dosavadním způsobem života není něco v pořádku a rozhodli se s tím „něco udělat“. Za odvahu, s níž svůj plán realizovali, si určitě zaslouží náš obdiv. Největší pozitivum knihy Náš velký útěk však spočívá v tom, že staví před čtenáře znepokojivé otázky ohledně budoucnosti západní civilizace, která vidí hlavní smysl své existence v neustálém ekonomickém růstu a zapomíná, že život je o něčem jiném...